Patriarchové a proroci

27. kapitola — Izraeli dán zákon

Krátce potom, co se Izraelští utábořili u Sinaje, byl Mojžíš vyzván, aby vystoupil na horu a setkal se tam s Bohem. Mojžíš vystoupil sám po strmé, neschůdné stezce a přiblížil se k Oblaku, který označoval přítomnost Boží. Izrael se nyní měl dostat do úzkého a zvláštního vztahu k Nejvyššímu — měl být postaven jako církev a jako národ pod vládu Boží. Poselství, které měl Mojžíš od Boha vyřídit lidu, znělo: “Sami jste viděli, co jsem učinil Egyptským, a jak jsem vás nesl na křídlách orličích, a přivedl jsem vás k sobě. Protož nyní, jestliže skutečně poslouchati budete hlasu mého, a ostříhati smlouvy mé, budete mi lid zvláštní mimo všecky lidi, ačkoli má jest všecka země. A vy budete mi království kněžské a národ svatý.” 2. Mojžíšova 19,4-6. PP 219.1

Mojžíš se navrátil do tábora, dal svolat starší Izraele a opakoval jim božské poselství. Jejich odpověď zněla: “Cožkoli mluvil Hospodin, budeme činiti.” 2. Mojžíšova 19,8. Tak vstoupili v svatou úmluvu s Bohem, zavazujíce se, že ho přijímají za svého vládce a stávají se v určitém smyslu poddanými jeho moci. PP 219.2

Mojžíš pak opět vystoupil na horu a Hospodin mu pravil: “Aj, já půjdu k tobě v hustém oblaku, aby slyšel lid, když mluviti budu s tebou, ano také, aby tobě věřil na věky.” 2. Mojžíšova 19,9. Když se Izraelští setkávali cestou s obtížemi, dávali se jimi strhnout k reptání proti Mojžíšovi a Árónovi a obviňovali je, že vyvedli zástupy Izraelských z Egypta, aby je zahubili. Bůh chtěl poctít Mojžíše před Izraelskými a naznačit tím, že jeho radám mají plně důvěřovat. PP 219.3

Bůh hodlal vyhlásit svůj zákon za velkolepých a strašných okolností, aby tím projevil jeho vznešený ráz. Lid si měl vštípit v mysl, že na všechno, co souvisí se službou Boží, je nutno pohlížet s největší úctou. Hospodin pravil Mojžíšovi: “Jdi k lidu a posvěť jich dnes a zítra; a nechť sva roucha zeperou, a ať jsou hotovi ke dni třetímu, nebo v den třetí sstoupí Hospodin před očima všeho lidu na horu Sinaj.” (2. Mojžíšova 19,10.11) těchto tří dnů měli všichni využít k slavnostní přípravě, dříve než předstoupí před Hospodina. Musí zbavit sebe i své šatstvo vší nečistoty. PP 219.4

A protože Mojžíš ukáže na jejich hříchy, měli se kát, postit se a modlit, aby i jejich srdce byla očištěna od vší nepravosti. PP 220.1

Přípravy byly podle pokynů vykonány; a podle dalšího příkazu nařídil Mojžíš, aby kolem hory byla zřízena ohrada, aby ani člověk, ani zvíře nevstoupilo na posvátnou půdu. Kdyby se kdokoli odvážil byť i jen dotknout se jí, bude potrestán okamžitou smrtí. PP 220.2

Zrána třetího dne byly zraky všeho lidu upřeny na horu; její vrchol zakrýval hustý mrak, který stále více houstl a tmavl. Oblak klesal, až zahalil celou horu v temné a strašné tajemství. Pak zazněl zvuk jako troubení na pozoun, který upozornil lid, že přichází Bůh. Mojžíš zavedl lid až k úpatí hory. Z husté tmy vyšlehly prudké blesky a zaznělo dunění hromu, které okolní vrcholy hor několikanásobně vracely. “Hora pak Sinaj všecka se kouřila, proto že sstoupil na ni Hospodin v ohni, a vystupoval dým její jako dým z vápenice, a třásla se všecka hora velmi hrubě.” “Vznešenost Hospodina byla jako zžíravý oheň na vrcholu hory” v očích shromážděného lidu. “Zvuk také trouby více se rozmáhal, a sílil náramně.” 2. Mojžíšova 19,18.19. Znamení přítomnosti Boží byla tak strašná, že zástupy Izraelských chvěly se strachem a padaly na tvář před Hospodinem. I Mojžíš zvolal: “Lekl jsem se, až se třesu.” Židům 12,21. PP 220.3

Pak hřmění ustalo, umlklo troubení, země se uklidnila. Nastala chvíle slavnostního ticha a pak zazněl hlas Boží. Promluvil z husté tmy, která ho zahalovala, obklopen družinou andělů; z vrcholu hory oznámil Hospodin svůj zákon. Mojžíš popisuje tento výjev takto: “Hospodin z Sinaj přišel, a vzešel jim z Seir, zastkvěl se s hory Fáran, a přišel s desíti tisíci svatých, z jehožto pravice oheň zákona svítil jim. Jak velice miluješ lidi! Všickni svatí jeho jsou v ruce tvé, oni také přivinuli se k nohám tvým, vezmouť prospěch z výmluvností tvých.” 5. Mojžíšova 33,2.3. PP 220.4

Hospodin se zjevil ve strašném majestátu nejen jako soudce a zákonodárce, ale i jako milosrdný ochránce svého lidu.: “Já jsem Hospodin Bůh tvůj, kterýž jsem tě vyvedl z země egyptské, z domu služby.” 2. Mojžíšova 20,2. Ten, kterého Izraelští poznali jako svého Vůdce a Vysvoboditele, jenž je vyvedl z Egypta, razil jim cestu mořem a potřel faraóna s jeho vojsky a jenž tím prokázal, že je nade všechny bohy egyptské, ten nyní oznamoval svůj zákon. PP 220.5

Zákon nebyl tehdy vydán jen a výhradně pro Hebreje. Bůh poctil Hebreje tím, že je učinil strážci a opatrovníky svého zákona; zákon však měl být zachován pro celý svět jako svatý odkaz. Přikázání Desatera jsou vhodná pro veškeré lidstvo a byla dána pro všechny, aby se z nich učili a řídili se jimi. Deset přikázání, krátkých, obsažných a směrodatných, obsahuje povinnosti člověka k Bohu a k bližním; všechna přikázání vycházejí z velké základní zásady lásky. “Milovati budeš Pána Boha svého ze srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší síly své, i ze vší mysli své, a bližního svého jako sebe samého.” Lukáš 10,27. Viz též 5. Mojžíšova 6,5.6; 3. Mojžíšova 19,18. V deseti přikázáních jsou tyto zásady podrobně rozvedeny a přizpůsobeny lidským podmínkám a poměrům. PP 220.6

“Nebudeš míti bohů jiných přede mnou.” 2. Mojžíšova 20,3. PP 221.1

Hospodin, věčný, jsoucí a nestvořený, zdroj a udržovatel všeho, je jediný, jemuž přísluší nejvyšší úcta a zbožňování. Člověku se zapovídá, aby svou lásku a svou službu věnoval něčemu jinému na prvním místě. Holdujeme-li čemukoli, co zmenšuje naši lásku k Bohu nebo nám brání ve službě Bohu, pak z toho činíme božstvo. PP 221.2

“Neučiníš sobě rytiny, ani jakého podobenství těch věcí, kteréž jsou na nebi svrchu, ani těch, kteréž na zemi dole, ani těch, kteréž u vodách pod zemí: nebudeš se jim klaněti, ani jich ctíti.” 2. Mojžíšova 20,4.5. PP 221.3

Druhé přikázání zapovídá uctívání pravého Boha obrazy nebo napodobeninami. Mnozí pohanští národové tvrdí, že jejich obrazy jsou pouhé symboly nebo představy, kterými uctívají božstvo; Bůh však takovou bohoslužbu prohlašuje za hřích. Pokus o zobrazení Věčného hmotnými předměty by snížil představu člověka o Bohu. Mysl člověka by se odvracela od nekonečné dokonalosti Hospodinovy, přitahovaly by ji více výtvory než Stvořitel. A jak by klesala představa člověka o Bohu, klesal by i člověk. PP 221.4

“Já jsem Hospodin Bůh tvůj, Bůh silný, horlivý (v originále žárlivý).” 2. Mojžíšova 20,5. Úzký a posvátný vztah Boha k jeho lidu je představován symbolem manželství. Modlářství je pak duchovním cizoložstvím a nelibost Boží nad modlářstvím je vhodně označena jako žárlivost. PP 221.5

“Navštěvující nepravost otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteříž nenávidí mne.” 2. Mojžíšova 20,5. Děti nevyhnutelně trpí následky rodičovských nepravostí, nejsou však trestány za vinu svých rodičů, pokud se na jejich hříších nepodílejí. Zpravidla se však stává, že děti kráčejí ve šlépějích svých rodičů. Jak dědičností, tak vlivem otcovského příkladu pokračují synové ve hříších svých otců. Nesprávné sklony, zvrácené choutky a nedostatek mravnosti, právě jako tělesná nemoc a zrůdnost se předávají jako dědictví z otce na syna až do třetího a čtvrtého pokolení. Poznání této strašné pravdy by mělo člověka odvrátit od cesty hříchu. PP 221.6

“Činíce milosrdenství nad tisíci těmi, kteříž mne milují, a ostříhají přikázání mých.” 2. Mojžíšova 20,6. Druhé přikázání zapovídá uctívání falešných bohů a tím zároveň nařizuje uctívání pravého Boha. A těm, kdož mu věrně slouží, slibuje milosrdenství, a to nejen do třetího a čtvrtého pokolení, jako v případě těch, jež stihne hněv Boží za to, že ho nemilují, ale do tisících pokolení. PP 221.7

“Nevezmeš jména Boha svého nadarmo; neboť nenechá bez pomsty Hospodin toho, kdož by bral jméno jeho nadarmo.” 2. Mojžíšova 20,7. PP 222.1

Toto přikázání nejen zakazuje falešné přísahání a obyčejné klení, ale zapovídá také užívat jména Božího lehkovážně a bezstarostně, a nedbat přitom jeho strašného významu. Bezmyšlenkovitým vyslovováním jména Božího v běžném hovoru, dovoláváním se ho v malicherných věcech a častým, nerozvážným opakováním jeho jména zneuctíváme Boha. “Svaté a hrozné jest jméno jeho.” Žalm 111,9. Všichni by se měli zamyslet nad majestátem Boha, jeho čistotou a svatostí, aby si vštípili pocit jeho vznešenosti; a jeho svaté jméno by měkli vyslovovat s úctou a posvátnou bázní. PP 222.2

“Pomni na den sobotní, abys jej světil. Šest dní pracovati budeš, a dělati všeliké dílo své; PP 222.3

ale dne sedmého odpočinutí jest Hospodina Boha tvého. Nebudeš dělati žádného díla, ty i syn tvůj i dcera tvá, hovado tvé i příchozí, kterýž jest v branách tvých; nebo v šesti dnech učinil Hospodin nebe a zemi, moře a všecko, což v nich jest, a odpočinul dne sedmého; protož požehnal Hospodin dne sobotního, a posvětil ho.” 2. Mojžíšova 20,8-11. PP 222.4

Zachovávání soboty nezavádí přikázání jako něco nového, protože bylo ustanoveno již při stvoření. Sobotu nutno zachovávat na památku díla Stvořitelova. Přikázání ukazuje Boha jako Stvořitele nebe a země a tím odlišuje pravého Boha od všech nepravých bohů. Všichni, kdož zachovávají sedmý den, tím dávají najevo, že uctívají Hospodina. Tak je sobota znamením, že člověk patří Bohu, pokud bude žít člověk na zemi, aby mu sloužil. Čtvrté přikázání je mezi všemi desíti jediné, v němž se uvádí jméno Zákonodárce a jeho titul. Je to jediné přikázání, v němž je udáno, jaká moc vydává zákon. Tak v sobě zahrnuje pečeť Boží, již Bůh vtiskl svému zákonu na důkaz jeho pravosti a závaznosti. PP 222.5

Bůh dal lidem šest dní pro práci a vyžaduje, aby svou práci vykonali v těchto šesti pracovních dnech. Vykonávání nezbytné práce a skutků milosrdenství je v sobotu dovoleno, protože o nemocné a trpcí je nutno pečovat v každý čas, avšak nepotřebné práce je nutno se přísně stříci. “Odvrátíš od soboty nohu svou, abys nevykonával libosti své v den svatý můj, anobrž nazůveš sobotu rozkoší, a svatou Hospodinu slavnou, a budeš ji slaviti tak, abys nečinil cest svých, ani nevykonával, co by se líbilo.” Tím však zákaz nekončí: “Ani nemluvil slova.” (Izajáš 58,13) říká prorok. Ty, kdož v sobotu projednávají své záležitosti nebo osnují plány, pokládá Bůh za přestupníky svého zákona, kteří v sobotu pracují. Abychom skutečně zachovávali sobotu, nesmíme ani svým myšlenkám dovolit, aby se zabývaly věcmi pozemského rázu. A přikázání se vztahuje na všechny, s nimiž jsme ve styku. Všichni obyvatelé domu by měli ve svatou sobotu odložit všechny své světské starosti. A všichni pospolu by měli uctívat Boha a sloužit mu v jeho posvátném dnu. PP 222.6

“Cti otce svého i matku svou, ať se prodlejí dnové tvoji na zemi, kterouž Hospodin Bůh tvůj dá tobě.” 2. Mojžíšova 20,12. Rodiče mají právo na větší lásku a úctu, než jakou máme projevovat vůči ostatním. Sám Bůh, který vložil na rodiče odpovědnost za duše svěřené jejich péči, ustanovil, že rodiče budou zastupovat Boha u svých dětí v nejranějších letech jejich života. A kdo odmítá právoplatnou moc svých rodičů, odmítá tím i svrchovanost Boží. Páté přikázání vyžaduje, aby děti nejen prokazovaly svým rodičům úctu a byly jich poslušny, ale také aby je milovaly, byly k nim laskavy, ulehčovaly jim v starostech ve stáří. Toto přikázání požaduje také zachovávání úcty k duchovním a ke všem ostatním, na něž Bůh přenesl moc. PP 223.1

“Toť,” praví apoštol, “jest přikázání první s zaslíbením.” Efezským 6,2. Pro Izraelské, kteří se těšili na brzký příchod do Kanaánu, to byl příslib, že poslušni budou se těšit dlouhému životu v této dobré zemi; příslib má však i širší význam a zahrnuje všechen Izrael Boží, kterému slibuje život věčný na zemi, až bude zbavena kletby hříchu. PP 223.2

“Nezabiješ.” 2. Mojžíšova 20,13. PP 223.3

Všechny nespravedlivé činy, které ukracují jiným život, nenávist a pomsta, holdování jakékoli vášni, která působí škodu druhým nebo v nás vyvolává přání, aby druhý utrpěl újmu (neboť “každý, kdož nenávidí bratra svého, vražedník jest.” (1. Janův 3,15), sobecké zanedbání pomoci potřebným nebo trpícím, všechno požitkářství nebo zbytečné strádání nebo nadměrná práce, která podrývá zdraví — to vše je v menší či větší míře porušení šestého přikázání. PP 223.4

“Nesesmilníš.” 2. Mojžíšova 20,14. PP 223.5

Toto přikázání zapovídá nejen nečisté skutky, ale i smyslné myšlenky a žádosti a všechno, co je vyvolává. Vyžaduje čistotu nejen ve skutcích, ale i vy myšlení a cítění. Kristus, který učil zákonu Božímu a vykládal jej, hlásal, že křivá myšlenka nebo křivý pohled je právě takovým hříchem jako nedovolený skutek. PP 223.6

“Nepokradeš.” 2. Mojžíšova 20,15. PP 224.1

V tomto přikázání jsou zahrnuty jak veřejné, tak i osobní hříchy. Osmé přikázání odsuzuje olupování lidí a obchodování s otroky, zapovídá dobyvačné války. Odsuzuje krádež a loupež. Vyžaduje naprostou poctivost i v nejmenších věcech denního života. Zapovídá šizení v obchodě a požaduje vyplacení spravedlivé mzdy a zaplacení spravedlivého dluhu. Hlásá, že každý pokus o využití nevědomosti, slabosti nebo neštěstí druhého k vlastnímu prospěchu je zaznamenán v knihách nebeských jako podvod. PP 224.2

“Nepromluvíš proti bližnímu svému křivého svědectví.” 2. Mojžíšova 20,16. PP 224.3

Toto přikázání má na mysli jakékoli lhaní, jakýkoli pokus nebo úmysl podvésti bližního svého. Lež je projevem úmyslu někoho podvést. Mrknutím oka, posuňkem, výrazem tváře možno lhát právě tak jako slovy. Každé záměrné přehánění, každý posunek nebo výmysl, který má vyvolat mylný nebo přehnaný dojem, ba i podání pravdivých skutečností způsobem, který uvádí v omyl, je lží. Toto přikázání zapovídá jakýkoli pokus o poškození pověsti našeho bližního nesprávným podáním nebo šířením nesprávných domněnek, pomluv nebo výmyslů. Také záměrné potlačení pravdy, které může poškodit druhé, je porušením devátého přikázání. PP 224.4

“Nepožádáš domu bližního svého, aniž požádáš manželky bližního svého, ani služebníka jeho, ani děvky jeho, ani vola jeho, ani cožkoli jest bližního tvého.” 2. Mojžíšova 20,17. PP 224.5

Desáté příkazní postihuje samý kořen všech hříchů tím, že zakazuje sobecké choutky, jež jsou pramenem hříšných skutků. Ten, kdo poslušen zákona Božího si ani nepřipustí hříšnou touhu po něčem, co patří jinému, neproviní se nepravostí vůči svým bližním. PP 224.6

Tak znějí posvátné předpisy Desatera, vydané za hřmění a blesků a s podivuhodným projevem moci a majestátu velikého Zákonodárce. Bůh doprovodil vyhlášení svého zákona ukázkami své moci slávy, aby jeho lid na tuto chvíli nikdy nezapomněl a aby se vštípil hlubokou úctu k Tvůrci zákona, Stvořiteli nebe a země. Bůh chtěl ukázat všem lidem posvátnost, význam a neměnnost svého zákona. PP 224.7

Izraelští byli jati hrůzou. Zdálo se jim, že strašná moc Božího projevu je větší, než mohou vydržet. Když jim byl zjeven velký zákon Boží spravedlnosti, poprvé si jasně uvědomili před tváří svatého Boha odpornou povahu hříchu a svou vlastní vinu. Ve strachu a v posvátné hrůze odstupovali od hory a volali k Mojžíšovi: “Mluv ty s námi, a poslouchati budeme; a nechť nemluví s námi Bůh, abychom nezemřeli.” Mojžíš jim odpověděl: “Nebojte se; nebo pro zkušení vás sám Bůh přišel, aby bázeň jeho byla mezi vámi, abyste nehřešili.” Lid však zůstal stát opodál a s hrůzou sledoval, jak Mojžíš “přistoupil k mrákotě, kdež byl Bůh” 2. Mojžíšova 20,19-21. PP 224.8

Mysl lidu, zaslepeného a zkaženého otroctvím a pohanstvím, nebyla ještě připravena na to plně ocenit pronikavé zásady deseti přikázání Božích. Aby lid mohl lépe pochopit a osvojit si zásady Desatera, byly vydány další předpisy, které objasňovaly a rozváděly zásady deseti přikázání. Tyto předpisy byly vlastně právnickými poučkami, které vydala nekonečná moudrost a spravedlnost a podle nichž měli soudcové vynášet rozsudky. Na rozdíl od deseti přikázání byly sděleny jen Mojžíšovi, který je pak měl oznámit lidu. PP 225.1

První z těchto zákonů se týkal otroků. Za starých časů prodávali někdy soudci do otroctví zločince, v některých případech prodávali věřitelé své dlužníky; také bída přivedla mnohé k tomu, že prodali sebe nebo své děti. Hebrej však nemohl být prodán do otroctví na celý svůj život. Dobu jeho otrocké služby omezoval zákon na šest let; v sedmém roce musel pak být propuštěn na svobodu. Uloupení člověka, úmyslné zabití a vzpoura proti moci rodičů se měly trestat smrtí. Připouštělo se držet otroky neizraelského původu; jejich život i osobnost byly však nedotknutelné. Vražda otroka měla být potrestána; způsobil-li pán svému otroku zranění, byť to byla ztráta jediného zubu, měl otrok právo na propuštění na svobodu. PP 225.2

Izraelští byli kdysi sami otroky a nyní, když sami mají otroky, musejí se vystříhat krutosti a útlaku, jímž sami trpěli u svých egyptských pánů. Vzpomínka na vlastní hořkou porobu jim umožní vymyslit se do postavení otroků, být k nim vlídní a soucitní a zacházet s nimi tak, jak by sami chtěli, aby se zacházelo s nimi. PP 225.3

Zvlášť mělo být dbáno práv vdov a sirotků s ohledem na jejich bezmocnost. “Pakli bez lítosti trápiti je budete,” prohlásil Hospodin, “a oni by volali ke mně, vězte, že vyslyším křik jejich. A rozhněvá se prchlivost má, i zbiji vás mečem; a budou ženy vaše vdovy a děti vaši sirotci.” 2. Mojžíšova 22,23.24. Cizince, kteří se připojili k Izraelským, nutno ochránit před křivdami a útiskem. “Příchozího nebudeš ssužovati; nebo sami znáte, jaký jest život příchozích, poněvadž pohostinu jste byli v zemi egyptské.” 2. Mojžíšova 23,9. PP 225.4

Zapovídá se brát lichvářské úroky od chudých. Roucho nebo pokrývka, kterou dal chudý do zástavy, nutno mu do západu slunce vrátit. Kdo se proviní krádeží, musí vrátit dvojnásobek ukradeného. Nařizuje se úcta k soudcům a správcům, soudci nesmějí překračovat právo, napomáhat špatnostem a přijímat úplatky. Zapovídá se nactiutrhání a pomluva, ukládá se vlídné zacházení i s osobním nepřítelem. PP 225.5

Znovu se lidu připomíná svatá závaznost soboty. Ustanovují se výroční svátky, v nichž se všichni muži izraelští shromáždí před Hospodinem, aby mu přinesli své děkovné oběti a první plody své úrody. Byl podán smysl všech těchto opatření: nebyla pouhým svévolným vrchnostenským rozhodnutím, nýbrž byla vydána pro dobro Izraele. Hospodin pravil: “Lid svatý budete mi” (2. Mojžíšova 22,30), hodný svatého Boha. PP 226.1

Tyto zákony měl Mojžíš zaznamenat a pečlivě uchovat jako základ národního práva; spolu s předpisy, které je objasňovaly, byly podmínkou splnění Božího zaslíbení Izraeli. Hospodin vzkázal pak lidu toto poselství: “Aj, já pošli anděla před tebou, aby ostříhal tebe na cestě, a přivedl tě na místo, kteréž jsem připravil. Šetrně se měj před ním, a poslouchej hlasu jeho. Nepopouzej ho, neboť nepromine přestoupení vašeho, poněvadž jméno mé jest u prostřed něho. Nebo budeš-li věrně poslouchati hlasu jeho, a činiti, cožť bych koli řekl: tedy nepřítelem budu nepřátel tvých, a trápiti budu ty, jenž tebe trápí.” 2. Mojžíšova 23,20-22. Vůdcem Izraelských po celou dobu jejich putování byl Kristus v sloupu oblakovém a ohnivém. Sloup byl symbolem Spasitele, který přijde na zemi. Spasitel však byl přítomen, dával příkazy Mojžíšovi pro Izraelské a kráčel před nimi jako jediný zdroj požehnání. PP 226.2

Když Mojžíš sestoupil s hory, “Vypravoval lidu všecka slova Hospodinova a všecky soudy. I odpověděl všecken lid jedním hlasem, a řekli: Všecka slova, kteráž mluvil Hospodin, učiníme.” 2. Mojžíšova 24,3. Tento slib spolu se slovy Hospodinovými, která Izraelské zavazovala k poslušnosti, sepsal Mojžíš v knihu. PP 226.3

Pak přišlo utvrzení smlouvy. Na úpatí hory byl postaven oltář a vedle něho bylo vztyčeno dvanáct sloupů “podlé počtu dvanáctera pokolení izraelského” (2. Mojžíšova 24,4) jako svědectví, že se smlouvou souhlasí. A mládenci, k tomu vybraní, vykonali pak oběť. PP 226.4

Mojžíš pokropil oltář krví obětí, pak vzav “knihu smlouvy, četl v uších lidu” 2. Mojžíšova 24,7. Slavnostně opakoval podmínky úmluvy a všichni se mohli svobodně rozhodnout, zdali ji přijmou či nepřijmou. Slíbili už dříve, že budou poslušni hlasu Božího; nyní však slyšeli znění jeho zákona a rozvedení jeho zásad, aby mohli lépe pochopit, co vše smlouva zahrnuje. A znovu odpověděl lid jednomyslně: “Cožkoli mluvil Hospodin, činiti a poslouchati budeme.” 2. Mojžíšova 24,7. “Když Mojžíš všecka přikázání podlé zákona všemu lidu předložil, vzav krev… knihy i všeho lidu pokropil, řka: Tatoť jest krev zákona, kterýž vám Bůh vydal.” Židům 9,19.20. PP 226.5

A pak byly učiněny kroky k ustavení vyvoleného národa pod Hospodinem jako jeho králem. Mojžíš dostal příkaz: “Vstup k Hospodinu ty a Árón, Nádab a Abiu, a sedmdesáte z starších Izraelských, a klaněti se budete zdaleka. Sám pak toliko Mojžíše vstoupí k Hospodinu.” Zatím co lid se na úpatí hory modlil, přistoupili vybraní mužové k hoře. Sedmdesát starších mělo Mojžíšovi pomáhat vládnout Izraeli; Bůh vložil na ně svého Ducha a popřál jim pohled na svou moc a velikost. “A viděli Boha Izraelského. A pod nohama jeho bylo jako dílo z kamene zafirového, a jako nebe když jest jasné.” 2. Mojžíšova 24,1.10. Nespatřili Boha, viděli však nádheru jeho přítomnosti. Předtím by pohled na Boha nebyli mohli přežít; projev moci Boží je však naplnil bázní a přiměl je k pokání; rozjímali nad vznešeností, čistotou a milosrdenstvím Božím, až se mohli přiblížit tomu, jenž byl předmětem jejich rozjímání. PP 227.1

Mojžíš a “Jozue, služebník jeho,” se pak vypravili, aby se setkali s Bohem. A protože se měli vrátit až za delší dobu, ustanovil Mojžíš Áróna a Hura, aby ho zastupovali za podpory starších. “Tedy vstoupil Mojžíš na horu, a přikryl oblak horu. I přebývala sláva Hospodinova na hoře Sinaj.” Šest dní zahaloval oblak horu jako znamení přítomnosti Boží, avšak Bůh se nezjevil, ani nezjevil svou vůli. Po tuto dobu očekával Mojžíš výzvu, aby předstoupil před Nejvyššího. Dostal příkaz: “Vstup ke mně na horu a buď tam.” 2. Mojžíšova 24,15.16.12. Mojžíšova trpělivost a poslušnost byla v těchto šesti dnech podrobena zkoušce. Mojžíš však neztratil trpělivost, neumdléval a neopustil své místo. Šest dní čekání bylo pro něho dobou přípravy, dobou přísného sebezpytování. Ani tento služebník Boží, který se těšil Boží přízni, nemohl se náhle přiblížit Bohu, protože by nevydržel projev jeho vznešenosti. Šest dní potřeboval k tomu, aby zpytoval své svědomí, rozjímal a modlil se a tak se připravil k setkání se svým Stvořitelem. PP 227.2

Sedmého dne byla sobota Mojžíš byl vyzván, aby vstoupil v oblak. Před zraky všeho Izraele se oblak otevřel a sláva Hospodinova vyšlehla jako spalující oheň. “I všel Mojžíš doprostřed oblaku a vstoupil na horu. A byl Mojžíš na hoře čtyřidceti dní a čtyřidceti nocí.” 2. Mojžíšova 24,18. Čtyřicet dní pobyl Mojžíš na hoře, nepočítaje v to šest dní příprav. V době šestidenní přípravy byl s Mojžíšem Jozue, spolu jedli manu a pili z “potoka, kterýž tekl z té hory” 5. Mojžíšova 9,21. Jozue však nevstoupil s Mojžíšem do oblaku; zůstal mimo oblak, očekával návrat Mojžíšův, jedl a pil, zatím co Mojžíš se celých čtyřicet dní postil. PP 227.3

Za svého pobytu na hoře dostal Mojžíš příkaz, aby dal vystavět svatyni, v níž se přítomnost Boží projeví zvláštním způsobem. “I udělajíť mi svatyni, abych bydlil uprostřed nich” (2. Mojžíšova 25,8), zněl příkaz Boží. Po třetí bylo zdůrazněno svěcení soboty. “Mezi mnou a syny Izraelskými za znamení jest na věčnost,” Prohlásil Hospodin, “aby známo bylo, že já jsem Hospodin, kterýž vás posvěcuji. Protož ostříhati budete soboty, nebo svatá jest vám… A kdo by koli dělal v ní dílo, vyhlazena bude ta duše z prostředku lidu svého.” 2. Mojžíšova 31,17.13.14. Byl dán také příkaz, aby neprodleně vybudovali stánek pro bohoslužby; lidé se mohli domnívat, že vzhledem k naléhavé potřebě svatostánku budou moci na jeho stavbě pracovat i v sobotu a že jim bude prominuto, nebudou-li sobotu zachovávat. Dostalo se jim však výstrahy, aby se takového omylu nedopustili. Ani takový posvátný úkol, jako je naléhavá stavba toho zvláštního díla pro Boha, nesmí je vést k tomu, aby přestoupili Boží den odpočinku. PP 228.1

Od té doby byl lid poctěn ustavičnou přítomností svého Krále. “Bydliti budu uprostřed synů Izraelských, a budu jim za Boha,” “a posvěceno bude místo slávou mou.” 2. Mojžíšova 29,45.43. Takové ujištění dostalo se Mojžíšovi. Jako symbol moci Boží a ztělesnění jeho vůle dostal Mojžíš opis Desatera, vyrytý prstem samého Boha na dvou kamenných deskách (viz 5. Mojžíšova 9,10; 2. Mojžíšova 32,15.16), které měly být jako oko v hlavě chovány ve svatyni, která bude postavena jako viditelné místo pro bohoslužby. PP 228.2

Z někdejšího svého otrockého postavení byli Izraelští povýšeni nad všechny národy a stali se předmětem zvláštní péče Krále králů. Bůh je vyčlenil z ostatního světa, aby jim mohl svěřit svaté poslání. Učinil z nich strážce svého zákona; podle záměru Božího měli Izraelští zachovat pro lidstvo znalost o Bohu. Tak mělo světlo nebeské zářit světu, zahalenému v tmách, tak měl být slyšen hlas vybízející všechny národy, aby se odvrátily od modlářství a sloužily živému Bohu. Zachovají-li Izraelští věrnost svému poslání, stanou se mocnými na světě. Bůh bude jejich ochranou a povýší je nad všechny druhé národy. Skrze ně bude světu zjeveno světlo a pravda Boží. Pod moudrou a svatou vládou Boží budou příkladem celému světu, že uctívání Boha je nadřazeno všem formám modloslužebnictví. PP 228.3