Patriarchové a proroci

26. kapitola — Od Rudého moře k Sinaji

Od Rudého moře vydaly se zástupy Izraelských na další cestu pod vedením oblakového sloupu. Okolní krajina byla bezútěšná — holé, pusté hory, prázdné roviny a moře, rozprostírající se do daleka, s břehy posetými mrtvými těly jejich nepřátel. Přesto byli Izraelští veselé mysli u vědomí získané svobody a všechna jejich nespokojenost zmizela. PP 209.1

Putovali však tři dny a nemohli nalézt vodu. Zásobu vody, kterou vzali s sebou, již zcela vyčerpali. Neměli, čím by uhasili palčivou žízeň, když se unaveně vlekli rovinami, vyprahlými sluncem. Mojžíš, který dobře znal tuto krajinu, věděl, což ostatním nebylo známo, že v Marah, které bude jejich příští zastávkou, jsou studny, jejichž voda však není pitná. S úzkostí sledoval oblak, který je vedl. Usedalo mu srdce, když zaslechl z čela průvodu radostné zvolání “Voda, voda!” Muži, ženy a děti spěchali dychtivě ke studně. A pak se ze zástupu ozvaly zoufalé výkřiky — voda byla hořká a nedala se pít. PP 209.2

V hrůze a zoufalství vyčítali Mojžíšovi, že je vedl touto cestou, a v té chvíli ani nepomysleli na to, že je vedla božská přítomnost v tajuplném oblaku, právě tak jako vedla Mojžíše. V bolesti nad jejich zármutkem udělal Mojžíš to, co oni zapomněli udělat: prosil úpěnlivě Boha o pomoc. “A ukázal mu Hospodin dřevo, které jakž uvrhl do vod, učiněny jsou sladké vody.” Hospodin dal pak Izraeli zaslíbení skrze Mojžíše: “Jestliže skutečně poslouchati budeš hlasu Hospodina Boha svého, a činiti budeš, což spravedlivého jest před očima jeho, a nakloníš uši k přikázáním, a ostříhati budeš všech ustanovení jeho: žádné nemoci, kterouž jsem dopustil na Egypt, nedopustím na tebe; nebo já jsem Hospodin, kterýž tě uzdravuji.” 2. Mojžíšova 15,25.26. PP 209.3

Od Marah putovali Izraelští k Elim, kde našli “dvanácte studnic vod a sedmdesáte palm”. Tam pobyli několik dní a pak se vydali do pouště Sin. Byli již celý měsíc na cestě z Egypta, když rozbili svůj první tábor v poušti. Jejich zásoby potravin se již začínaly tenčit. Na poušti byla jen sporá tráva, a tak i dobytka ubývalo. Jak opatřit potravu pro tak obrovské množství lidí? Znovu začali pochybovat, znovu se ozvalo reptání. I stařešinové se přidali k ostatním a reptali proti Mojžíšovi a Árónovi: “Ó bychom byli zemřeli od ruky Hospodinovy v zemi Egyptské, když jsme sedávali nad hrnci masa, když jsme se najídali chleba do sytosti! A teď vyvedli jste nás na tuto poušť, abyste zmořili všecko shromáždění toto hladem.” 2. Mojžíšova 15,27; 2. Mojžíšova 16,3. PP 209.4

Dosud ještě nestrádali hladem; svou okamžitou potřebu mohli ukojit, lekali se však budoucnosti. Nemohli pochopit, jak by toto obrovské množství lidí mohlo přejít poušť a přežít, a ve svých představách viděli již hladovět své děti. Hospodin dopustil, aby na ně přišly těžkosti, aby se jim ztenčily zásoby, protože chtěl, aby jejich srdce se obrátila k tomu, kdo je jejich Vysvoboditelem. Jestliže se ve své nouzi obrátí k němu, dá jim další znamení své lásky a péče. Slíbil jim, že budou-li poslouchat jeho příkazů, nepřijde na ně nemoc; jestliže předpokládali, že by mohli se svými dětmi zemřít hlady, byl to projev hříšné nevěry. PP 210.1

Bůh dal zaslíbení, že bude jejich Bohem, že je přijme k sobě jako národ a že je zavede do velké a dobré země; oni však umdlévali při každé překážce, která je potkala na cestě do této země. Zázrakem vyvedl je Bůh z otroctví egyptského, aby je mohl povznést, zušlechtit a učinit chloubou země. Bylo však nutné, aby uměli čelit překážkám a trpět nedostatkem. Bůh je vyzdvihl ze stavu ponížení a určil je k tomu, aby zaujali čestné místo mezi národy a přijali významné a svaté pověření. Kdyby byli měli víru v Boha za všechno, co pro ně udělal, byli by s radostí snášeli útrapy, nedostatky, ba i skutečné utrpení; oni však nebyli ochotni věřit dále v Hospodina, dokud neuvidí další důkazy jeho moci. Zapomněli již na svou trpkou porobu v Egyptě. Zapomněli již na milosrdenství a moc Boží, která se projevila při jejich osvobození z otroctví. Zapomněli již, jak jejich děti byly ušetřeny, když anděl zkázy zahubil všechno prvorozené v Egyptě. Zapomněli již na projev božské moci u Rudého moře. Zapomněli již, že když bezpečně přecházeli Rudým mořem po stezce, jež jim byla otevřena, byla vojska jejich nepřítele, pokoušející se je následovat, pohlcena vodami moře. Myslili jen na nesnáze a těžkosti, které právě prožívali a místo aby volali: “Bůh učinil pro nás velké věci; byli jsme otroky a udělal z nás velký národ,” mluvili jen o těžkostech a ptali se, kdy už skončí jejich namáhavé putování. PP 210.2

Dějiny putování Izraelských po poušti byly zaznamenány pro poučení Božího Izraele na věčné časy. Záznam o tom, jak Bůh jednal s poutníky na poušti, když putovali z místa na místo, když strádali hladem, žízní a únavou a když jim strhujícími projevy své moci spěchal na pomoc, poskytuje bohaté poučení jeho národu pro všechny věky. Pestré zkušenosti Hebrejů byly přípravou pro pobyt v jejich zaslíbené vlasti v Kanaánu. Bůh chce, aby se jeho lid i dnes zamýšlel pokorně a s pochopením nad zkouškami, jimiž prošel někdejší Izrael, a aby se tak poučil, jak se připravit na nebeský Kanaán. PP 210.3

Mnozí se zamýšlejí nad Izraelskými, podivují se jejich nedostatku víry a jejich reptání a domnívají se, že sami by nebyli tak nevděční. Je-li však jejich víra podrobena zkoušce, byť sebenepatrnější, neprojeví více víry a trpělivosti než staří Izraelité. Octnou-li se v úzkých, reptají, že Bůh je tak chce zkoušet. Třebaže je postaráno o jejich současné potřeby, nejsou mnozí ochotni svěřit Bohu svou budoucnost a žijí ve stálých obavách, aby neupadli do bídy a aby jejich děti netrpěly. Mnozí žijí ve stálém očekávání zla a zveličují obtíže, které skutečné jsou, takže pak nevidí četná požehnání, za něž by měli být vděčni. Překážky, s nimiž se setkávají, by je měly vést k tomu, aby hledali pomoc u Boha, jediného zdroje síly; místo toho je však od Boha odvádějí, protože v nich vzbuzují neklid a rozmrzelost. PP 211.1

Jednáme správně, projevujeme-li tak málo víry? Proč máme být nevděční a nedůvěřiví? Ježíš je naším přítelem, celé nebe se zajímá o naše blaho. Naše úzkosti a strachy zarmucují svatého Ducha Božího. Neměli bychom se poddávat úzkostlivosti, která nás jen souží a deptá, ale nepomáhá nám snášet těžkosti. Neměli bychom nikdy připustit takový nedostatek víry v Boha, který nás vede k tomu, že za hlavní životní cíl považujeme péči o zítřek, jakoby naše štěstí spočívalo v těchto pozemských věcech. Není vůlí Boží, aby jeho lid byl sužován starostmi. Hospodin však nám také nepraví, že naše cesta je bez jakéhokoli nebezpečí. Neslibuje, že odejme svůj lid ze světa hříchu a zla, ukazuje nám však bezpečné útočiště. Zve usoužené a utrápené: “Pojďtež ke mně všickni, kteříž pracujete a obtíženi jste, a já vám odpočinutí dám.” Matouš 11,28. Odložte břemeno úzkosti a světských starostí, které jste si sami vložili na šíji, a “vezměte jho mé na se, a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete odpočinutí dušem svým” (Matouš 11,29). U Boha najdeme odpočinek a klid, všechny své starosti můžeme vložit na něho, “nebo on má péči o nás” (viz 1. Petrův 5,7) PP 211.2

Apoštol Pavel praví: “Viztež, bratři, aby snad v někom z vás nebylo srdce zlé a nevěrné, kteréž by odstupovalo od Boha živého.” Židům 3,12. Za všechno, co Bůh pro nás vykonal, by naše víra měla být silná, činorodá a neotřesitelná. Místo reptání a nářků mělo by nám vycházet ze srdce: “Dobrořeč duše má Hospodinu, a nezapomínej se na všecka dobrodiní jeho.” Žalm 103,2. PP 211.3

Bůh nezapomínal na potřeby Izraele. Pravil jejich vůdci: “Já dám vám chleba s nebe jako déšť.” 2. Mojžíšova 16,4. A dal mu pokyny, aby lid sbíral zásobu na každý den, šestý den pak dvojnásobek, aby se zachovalo posvátné ustanovení o sobotě. PP 211.4

Mojžíš ujistil Izraelské, že o jejich potřeby bude postaráno: “Hospodin vám dá u večer masa, abyste se najedli, a chleba ráno do sytosti.” A dodal: “My co jsme? Ne proti námť jsou reptání vaše, ale proti Hospodinu”. Pak přikázal Mojžíš Árónovi, aby jim řekl: “Přistuptež před obličej Hospodinův, neboť jest slyšel reptání vaše.” Zatímco Árón mluvil, Izraelští “se obrátili tváří k poušti, a aj, sláva Hospodinova ukázala se v oblaku”. 2. Mojžíšova 16,8-10. Nádhera, jakou dosud nikdy neviděli, znázorňovala božskou přítomnost. Projevy, určenými jejich smyslům, měli poznat Boha. Muselo se jim dostat poučení, že nikoli člověk jménem Mojžíš, ale Nejvyšší je jejich vůdcem, aby se báli jeho jména a poslouchali jeho hlasu. PP 212.1

Za soumraku slétla se k táboru velká hejna křepelek, která poskytla dostatek potravy pro všechny. Ráno pak leželo na povrchu země “drobného cosi a okrouhlého, drobného jako jíní na zemi”. “Bylo to jako semeno koliandrové a bílé.” Lid tomu říkal “manna”. Mojžíš pravil: “To jest ten chléb, kterýž vám dal Hospodin ku pokrmu.” 2. Mojžíšova 16,14-15; 4. Mojžíšova 11,7. Lid sbíral manu a viděl, že je jí dostatek pro všechny. “Mleli ji žernovy neb tloukli v moždířích, a smažili na pánvici, aneb koláče podpopelné dělali z ní.” 4. Mojžíšova 11,8. “Chuť jeho byla jako koláče s medem.” 2. Mojžíšova 16,31. Dostali příkaz, aby denně nasbírali pro každého jeden gomer a nesměli z toho nic nechat pro příští den. Někteří se pokusili udělat si zásobu na druhý den, shledali však, že pak už není poživatelná. Denní potrava se musela nasbírat z rána, protože co zůstalo ležet na zemi, roztálo na slunci. PP 212.2

Při sbírání many se stávalo, že někteří nasbírali více a někteří méně, než byla předepsaná míra. “Potom měřili na gomer. A nezbylo tomu, kdo nasbíral mnoho, a ten, kdo nasbíral málo, neměl nedostatku.” 2. Mojžíšova 16,18. Vysvětlení tohoto místa Písma svatého, jakož i praktické ponaučení z toho podává apoštol Pavel ve druhé epištole ke Korintským. Praví: “Ne, aby jiní měli polehčení, a vy úzkost, ale rovnost ať jest, nyní přítomně vaše hojnost spomoz jejich chudobě, aby také jejich hojnost vaší chudobě byla ku pomoci, aby tak byla rovnost. Jakož psáno: Kdo mnoho, nic mu nezbývalo, a kdo málo, neměl nedostatku.” 2. Korintským 8,13-15. PP 212.3

Šestého dne sebral lid dva gomery na sobotu. Předáci spěchali oznámit to Mojžíšovi. Jeho odpověď zněla: “Toť jest, což mluvil Hospodin: Odpočinutí soboty svaté Hospodinu bude zítra. Což byste měli péci, pecte, a což byste vařiti měli, vařte dnes; což pak koli zbude, nechte sobě a schovejte to k jitru.” Učinili tak a viděli, že potrava se nezkazila. “I řekl Mojžíš: Jeztež to dnes, poněvadž sobota jest dnes Hospodinu; dnes toho nenaleznete na poli. Po šest dní budete to sbírati, den pak sedmý sobota jest; nebude bývati manny v ní.” 2. Mojžíšova 16,23.25.26. PP 212.4

Bůh vyžaduje, aby jeho svatý den byl zachováván v dnešní době právě tak, jako byl svěcen v době Izraele. Přikázání, které dal Hebrejům, měli by všichni křesťané pokládat za příkaz, který Hospodin uložil jim. Den před sobotou má být dnem příprav, v němž se uchystá vše pro nastávající posvátný den. Své záležitosti nesmíme nikdy vyřizovat v zasvěcený den. Bůh přikázal, aby se pečovalo o nemocné a trpící; péče o ně je činem milosrdenství a není porušením soboty. Je však třeba vystříhat se vší zbytečné činnosti. Mnozí bezstarostně odkládají až na začátek soboty vyřízení maličkostí, které by měli vyřídit v den přípravy na sobotu. To by nemělo být. Věci, které jsme zanedbali a opomenuli udělat do začátku soboty, by se neměli v sobotu začínat; mělo by se s nimi počkat, až sobota uplyne. Tento postup pomůže paměti nedbalců a přiměje je myslit na to, aby si svou práci udělali v šesti pracovních dnech. PP 213.1

Za svého dlouhého pobytu v poušti byli Izraelští každý týden svědky trojího zázraku, který měl vštípit v jejich mysl posvátnost soboty; šestý den spadlo dvojnásobné množství many, sedmého dne pak nespadla žádná; přesto se množství many potřebné pro sobotu nezkazilo, kdežto mana uschovaná v kterýkoli jiný den se zkazila a nedala se požívat. PP 213.2

Události související s poskytnutím many podávají nezvratný důkaz o tom, že zachovávání soboty nebylo zavedeno, jak mnozí soudí, až na Sinaji, kde byla dána přikázání. Izraelští věděli, že musejí zachovávat sobotu, ještě než došli k Sinaji. Tím, že museli každý pátek nasbírat dvojnásobné množství many jako přípravu pro sobotu, kdy mana nepadala, byla jim neustále vštěpována posvátná povaha dne odpočinku. A když někteří vyšli sbírat manu v sobotu, tázal se Hospodin: “Dokudž zpěčovati se budete přikázání mých ostříhati a zákonů mých?” 2. Mojžíšova 16,28. PP 213.3

“Jedli pak synové Izraelští mannu za čtyřidceti let, dokudž nevešli do země, v níž bydliti měli; mannu jedli, dokudž nepřišli k končinám země kananejské.” 2. Mojžíšova 16,35. Po čtyřicet let jim toto podivuhodné opatření denně připomínalo ustavičnou lásku a starostlivou péči Boží. Podle slov žalmistových dával jim Bůh “obilé nebeské”, “chléb mocných jedl člověk” (Žalm 78,24.25) — tj. pokrm, který jim připravili andělé. Živeni “obilím nebeským”, přesvědčovali se každodenně, že Boží zaslíbení je zabezpečuje před nouzí, jakoby kolem nich byla pole vlnícího se obilí úrodných nížin Kanaánu. PP 213.4

Mana spadající z nebe, která živila Izraelské, je předobrazem Krista, který přišel od Boha, aby dal světu život. Ježíš pravil: “Jáť jsem ten chléb života. Otcové vaši jedli mannu na poušti a zemřeli. Totoť jest chléb ten s nebe sstupující…Bude-li kdo jísti ten chléb, živ bude na věky. A chléb, kterýž já dám, tělo mé jest, kteréž já dám za život světa.” Jan 6,48-51. A mezi požehnáními, která byla zaslíbena lidu Božímu pro budoucno, stojí v Písmu svatém: “Tomu, kdož vítězí, dám jísti tu mannu skrytou.” Zjevení 2,17. PP 214.1

Když Izraelští odešli z pouště Sin, utábořili se v Rafidim. Nebylo tam vody a opět začali nedůvěřovat prozřetelnosti Boží. Ve své zaslepenosti a opovážlivosti přišel lid k Mojžíšovi a žádal: “Dejte nám vody, abychom pili.” Mojžíš však neztratil trpělivost. “Proč se na mne domlouváte?” pravil, “Proč pokoušíte Hospodina?” Lid volal v hněvu: “Proč jsi vyvedl nás z Egypta, abys mne s syny i dobytky mými žízní zmořil?” 2. Mojžíšova 17,2.3. Když bylo tak bohatě postaráno o jejich potravu, vzpomínali se zahanbením na své dřívější reptání a na svůj nedostatek víry a slibovali, že v budoucnosti budou Hospodinu důvěřovat; brzy však zapomněli na svůj slib a při první zkoušce své víry neobstáli. Zdálo se jim, že oblakový sloup, který je vedl, zahaloval jakési strašné tajemství. A kdo je vlastně Mojžíš, ptali se, a proč je vyvedl z Egypta. Zmocnilo se jich podezření, ovládla je nedůvěra a troufale obvinili Mojžíše, že chce je a jejich děti strádáním a útrapami zahubit, aby se pak jejich majetkem obohatil. V návalu vzteku a rozhořčení chystali se Mojžíše ukamenovat. PP 214.2

Ve své tísni volal Mojžíš k Hospodinu: “Což mám činiti s tím lidem?” Dostal příkaz, aby vzal hůl, kterou činil zázraky v Egyptě, a aby se staršími Izraele předstoupil před lid. A Hospodin mu pravil: “Aj, já státi budu před tebou tam na skále na Orébě, i udeříš v skálu a vyjdou z ní vody, kteréž bude píti lid.” 2. Mojžíšova 17,4.6. Mojžíš uposlechl a ze skály prudce vytryskl proud vody, která bohatě stačila pro celý tábor. Místo aby přikázal Mojžíšovi pozdvihnout hůl a přivodit nějakou strašnou ránu na bezbožné reptaly, učinil Hospodin ve svém velkém milosrdenství z hole nástroj vysvobození. PP 214.3

“Protrhl skály na poušti, a napájel je jako z propastí velikých. Vyvedl potoky ze skály, a učinil, aby vody tekly jako řeky.” Žalm 78,15.16. Do skály sice udeřil Mojžíš, byl to však Syn Boží, který zahalen v oblakový sloup stál vedle Mojžíše a dal téci životodárné vodě. Nejen Mojžíš a starší Izraele, ale všichni, kdož se shromáždili kolem nich, spatřili slávu Hospodinovu; kdyby byl býval oblak zmizel, byli by zahynuli strašnou září toho, jenž v něm dlel. PP 214.4

V době, kdy tolik žíznil, pokoušel lid Boha slovy: “Jest-li Hospodin uprostřed nás, či není?” 2. Mojžíšova 17,7. “Když nás Bůh přivedl sem, proč nám nedá vody a chleba?” Nedůvěra, kterou tím projevili, byla zločinem, a Mojžíš se obával, že přijdou na ně soudy Boží. I dal tomuto místu jméno Massah, “pokoušení”, a Meribah, “domlouvání”, v upomínku na jejich hřích. PP 215.1

Pak jim začalo hrozit nové nebezpečí. Hospodin dopustil, aby je napadl nepřítel, protože reptali proti němu. Amalechitští, divoký a bojovný kmen obývající tuto krajinu, vytáhli proti Izraelským a pobíjeli ty, kdož unavení a vyčerpáni nestačili ostatním a zůstávali pozadu. Mojžíš si byl vědom toho, že jeho lid není připraven k boji, a nařídil Jozuovi, aby z různých kmenů vybral skupinu vojáků a vedl je příštího dne proti nepříteli; sám bude stát na blízkém návrší s Boží holí v ruce. Jozue uposlechl a druhého dne napadl se svými vojáky nepřítele, zatímco Mojžíš, Árón a Hur stáli na kopci, přehlížejíce bojiště. S rukama rozepjatýma k nebi, drže hůl Boží ve své pravici, modlil se Mojžíš za vítězství vojska Izraele. Sledovali boj a viděli, že Izrael vítězí, pokud měl Mojžíš paže rozepjaté k nebi, když však paže nechal klesnout, vítězil nepřítel. Protože Mojžíš byl již znaven, podpíral Árón a Hur jeho paže až do západu slunce, kdy se nepřítel dal na útěk. PP 215.2

Tím, že Árón a Hur podpírali paže Mojžíšovy, naznačovali lidu jeho povinnost podporovat ve svízelném poslání toho, kdo jim tlumočil slovo Boží. Rovněž Mojžíšův čin byl významný, protože naznačoval, že jejich osud má Bůh ve svých rukách; když mu budou důvěřovat, bude za ně bojovat a porážet jejich nepřátele, jestliže se však přestanou o něho opírat a začnou spoléhat na svou vlastní sílu, budou slabší dokonce než ti, kdož nevědí o Bohu, a jejich nepřátelé nad nimi zvítězí. PP 215.3

Tak jako Hebrejové vítězili, když Mojžíš vzpínal ruce k nebi a orodoval za ně, tak Izrael Boží zvítězí, opře-li se ve víře o sílu svého mocného Pomocníka. Božská moc se však musí pojit s lidským úsilím. Mojžíš nevěřil, že Bůh přemůže jejich nepřátele, jestliže Izrael zůstane v nečinnosti. Zatím co se sám dovolával Hospodina, vynakládal Jozue a jeho stateční bojovníci všechny své síly, aby odrazili nepřátele Izraele a Boha. PP 215.4

Po porážce Amalechitských přikázal Bůh Mojžíšovi: “Vpiš to do knih na památku, a pilně to vkládej v uši Jozue, že do konce vyhladím památku Amalechovu všudy pod nebem.” 2. Mojžíšova 17,14 Krátce před svou smrtí sdělil velký vůdce svému lidu svatý úkol: “Pamatuj na to, coť učil Amalech na cestě, když jste šli z Egypta; kterak vyšed tobě v cestu, zadní houf tvůj všech mdlých, kteříž šli za tebou, pobil, když jsi byl zemdlený a ustálý, a nebál se Boha…. Vyhladíš památku Amalecha pod nebem; nezapomínejž na to.” 5. Mojžíšova 25,17-19 O těchto bezbožnících Hospodin prohlásil: “Ruka nad trůnem Hospodinovým osvědčuje boj Hospodinův proti Amalechovi.” 2. Mojžíšova 17,16. PP 215.5

Amalechitským nebyl Bůh neznám, věděli i o jeho moci, avšak místo aby se ho báli, postavili se proti němu a protivili se jeho moci. Zázrakům, které Mojžíš vykonal před Egypťany, se Amalechitští posmívali a vysmívali se i obavám sousedních národů. Přísahali svým bohům, že zahubí Hebreje tak, že jediný z nich neujde, a chvástali se, že Bůh Izraele bude proti nim bezmocný a neodolá jim. Izraelští je nikterak neuráželi, ani je neohrožovali; nedali záminku k jejich útoku. Byl to projev nenávisti k Bohu a vzdoru proti němu, který je dohnal k tomu, že chtěli vyhubit jeho lid. Amalechitští již dlouho páchali ohavné hříchy a jejich zločiny volaly k Bohu o pomstu; Bůh však je ve svém milosrdenství stále vyzýval k pokání; když ale napadli unavené a bezbranné řady Izraelských, byl jejich osud zpečetěn. Bůh se pečlivě stará o nejslabší ze svých dítek. Jestliže se jim ubližuje, nebo dopouští-li se na nich někdo krutostí, nenechají to nebesa bez povšimnutí. Ruka Boží chrání jako štít všechny, kdož ho milují a bojí se ho. Člověk si musí uvědomit, že tuto ruku nepřemůže, neboť svírá meč spravedlnosti. PP 216.1

Izraelští se pak utábořili nedaleko místa, kde žil Mojžíšův tchán Jetro. Jetro se dozvěděl o osvobození Hebrejů a vypravil se, aby je navštívil a přivedl Mojžíšovi jeho ženu a dva syny. Poslové oznámili Mojžíšovi, že se blíží jeho tchán a Mojžíš s radostí vyšel, aby ho uvítal. Po srdečném pozdravení ho uvedl do svého stanu. Mojžíš poslal svou rodinu zpátky domů, když se ubíral do Egypta vysvobodit Izrael; nyní se tedy mohl opět těšit z jejich společnosti. Vyprávěl Jetrovi o podivuhodných skutcích, jimiž Bůh zasáhl ve prospěch Izraele, a patriarcha se zaradoval a velebil Hospodina. S Mojžíšem a staršími Izraele pak společně obětovali a uspořádali slavnost na památku Božího milosrdenství. PP 216.2

Jetro pak zůstal v táboře a brzy poznal, jak těžké břímě spočívá na Mojžíšovi. Udržet pořádek a kázeň v tomto velkém nevzdělaném a nevychovaném národě byl vskutku nadlidský úkol. Mojžíš byl uznávaným vůdcem a soudcem Hebrejů a lidé ho nejen zpravovali o svých radostech a bolestech, ale předkládali mu k řešení i spory, které mezi nimi vznikly. Mojžíš to rád vykonával, protože mu to poskytovalo možnost, aby je přitom poučoval podle svých slov: “Oznamuji rady Boží a ustanovení jeho.” Jetro však proti tomu namítal: “Nedobře děláš. Nad možnost tvou těžká jest tato věc, nebudeš jí moci sám dosti učiniti.” Poradil Mojžíšovi, aby ustanovil vhodné lidi za vládce nad tisíci, další pak za vládce nad sty a jiné za vládce nad deseti lidmi. Musí ovšem vyhledat “muže statečné, bohabojné, muže pravdomluvné, kteříž v nenávisti mají lakomství”. Ti pak budou soudit všechny spory menší závažnosti, kdežto nejobtížnější a nejzávažnější případy bude řešit Mojžíš. “Stůj ty za lid před Bohem,” řek Jetro Mojžíšovi, “a donášej věci nesnadné k Bohu. A vysvětluj jim řády a zákony, a oznamuj jim cestu, po níž by šli, a co by dělati měli.” 2. Mojžíšova 18,16-21. Mojžíš radu přijal; přinesla mu velké ulehčení v práci a přispěla k zavedení dokonalejšího pořádku ve vztazích mezi lidmi. PP 216.3

Hospodin prokázal Mojžíšovi velikou poctu a jeho rukou činil zázraky. Avšak to, že byl vyvolen, aby učil druhé, nesvedlo Mojžíše k závěru, že by sám nepotřeboval poučení. Vyvolený vůdce Izraele rád vyslechl návrhy bohabojného knížete madiánského a přijal jeho plán jako moudré opatření. PP 217.1

Z Radifim pokračovali Izraelští ve své cestě, vedeni oblakovým sloupem. Jejich cesta vedla vyprahlými rovinami, přes příkré svahy a skalnatými soutěskami. Když táhli písečnými pouštěmi, vídali častokrát před sebou strmé skály jako obrovské valy a zdálo se jim, jakoby jim stály přímo v cestě a bránily jejich dalšímu pochodu. Když však přišli blíže, objevily se v hradbě tu a tam průrvy a za horskou hradbou pak nové roviny. Procházeli právě jedním z hlubokých průsmyků a skýtali velkolepý pohled, který působil mohutným dojmem. Mezi skalními útesy, které se zdvihaly po obou stranách do výše několika desítek, ba set metrů, vinul se proud lidí, až jen oko dohlédlo — národ izraelský se svými stády. A před nimi se tyčila k nebi velebně a majestátně hora Sinaj. Oblakový sloup spočinul na jejím vrcholu a lid rozbil své stany v rovině na úpatí hory. Zde pak pobyli téměř celý rok. V noci jim byl ohnivý sloup svědectvím přítomnosti Boží a zatím co spali, snášel se na tábor déšť nebeského chleba. PP 217.2

Za svítání se tmavé útesy hor začínaly prosvěcovat; zlaté paprsky sluneční vnikaly i do hlubokých roklí a unaveným poutníkům se zdálo, že jsou to paprsky milosti od Božího trůnu. Velké rozeklané skály vůkol ve své osamělosti a velikosti se jim zdály svědectvím věčného trvání a věčného majestátu. Zde zachvacoval duši pocit vznešenosti a posvátné bázně. Zde si člověk uvědomoval svou nevědomost a ubohost v přítomnosti toho, jenž “zvážil na váze hory a pahrbky na závaží” Izajáš 40,12. Zde se dostalo Izraelským nejpodivuhodnějšího zjevení, jež kdy Bůh dal člověku. Zde shromáždil Hospodin svůj lid, aby mu mohl vštípit v mysl posvátnost svých požadavků, když sám svým hlasem vyhlásil svůj svatý zákon. Lid Boží měl prodělat velké, zásadní změny, neboť ponižující poroba a dlouholeté soužití s modlářstvím zanechalo stopy v jeho zvycích i v jeho povaze. A Bůh ho chtěl pozdvihnout na vyšší mravní stupeň tím, že mu dá poznat sebe sama. PP 217.3