Patriarchové a proroci

25. kapitola — Odchod

S opásanými bedry, s opánky na nohou a s holí v ruce byl izraelský národ připraven k odchodu; v klidu a bázni očekával povolení krále, že může odejít ze země. Než se rozednilo, byli Izraelité na cestě. Když byl Egypt sužován ranami, když projevy Boží moci posilovaly víru v srdcích otroků a zkrušovaly jejich utlačovatele, shromažďovali se Izraelité postupně v krajině Gesen, a třebaže jejich útěk byl náhlý, mohli již učinit některá opatření, aby odchod tak velkého množství lidí byl spořádaný: rozdělili se do skupin a každá skupina měla v čele určeného vůdce. PP 202.1

A vydalo se na cestu “okolo šestkrát sto tisíc pěších, mužů toliko kromě dětí. Ano také jiného lidu mnoho vyšlo s nimi” 2. Mojžíšova 12,37.38. V tomto ohromném zástupu byli nejen ti, které pudila víra v Boha Izraele, ale v mnohem větším počtu takoví, kteří jen chtěli uniknout ranám nebo kteří podlehli všeobecnému vzrušení a přidali se z pouhé zvědavosti. Ti pak byli Izraeli jen na překážku a sváděli ho k nepravostem. PP 202.2

Lid vzal s sebou “ovec také a volů, dobytka velmi mnoho” 2. Mojžíšova 12,38. Bylo to vlastnictví Izraelitů, kteří neprodali své majetky králi jako Egypťané. Jákob a jeho synové přivedli s sebou do Egypta svá stáda, kde je značně rozmnožili. Než opustil Egypt, žádali Izraelité podle Mojžíšova pokynu odměnu za svou práci, za kterou nedostali zaplaceno. A Egypťané jim vyhověli, jen aby se jich už zbavili. Otroci odcházeli, obtíženi kořistí svých utlačovatelů. PP 202.3

V ten den se vyplnilo to, co bylo před staletími zjeveno v prorockém vidění Abrahámovi: “Pohostinu bude símě tvé v zemi cizí, a v službu je podrobí, a trápiti je budou za čtyři sta let; však národ, jemuž sloužiti budou, já souditi budu; a potom vyjdou s velikým zbožím” 1. Mojžíšova 15,13-14.^{*V 1. Mojžíšova 15,13 čteme, že Hospodin pravil Abrahámovi: “To zajisté věz, že pohostinu bude símě tvé v zemi cizí, a v službu je podrobí, a trápiti je budou za čtyři sta let.” Tento text vyvolává otázku, zda zmíněnými 400 lety se míní doba trápení, nebo doba celého pobytu Izraelských v Egyptě, nebo obojí, a v jakém vztahu je těchto 400 let k 430 letům, o nich je zmínka v 2. Mojžíšova 12,40.41 a v Galatským 3,16.17.
Tvrzení, obsažené v 2. Mojžíšova 12,40.41, že “čas pak bydlení synů Izraelských, kteříž byli v Egyptě, byl čtyři sta a třidceti let”, vzbuzuje dojem, že Izraelští skutečně strávili 430 let v zemi Nilu od příchodu Jákobova do Egypta až po odchod ze země. Tento dojem však není správný, což je zřejmé z podání Pavlova obsaženém v Galatským 3,16.17, v němž se praví, že 430 let je období, které začíná uzavřením úmluvy Boží s Abrahámem a končí vyhlášením zákona na Sinaji. Zdá se, že Pavel míní první zaslíbení, jež dal Bůh Abrahámovi, když ho vyzval, aby opustil Cháran (1. Mojžíšova 12,1-3. V době, kdy začalo období 430 let, bylo Abrahámovi 75 let (1. Mojžíšova 12,4), období 400 let, o němž mluví 1. Mojžíšova 15,13, začíná o třicet let později, kdy Abrahámovi bylo 105 let a jeho synu Izákovi 5 let (1. Mojžíšova 21,5). V té době Izrael “podlé těla zplozený protivil se tou, kterýž byl podlé Ducha” (tj. Izákovi) (Galatským 4,29;1. Mojžíšova 21,9-11), čímž začalo období protivenství semeni Abrahámovu, které pak trvalo až do odchodu Izraelských z Egypta. Izák se potýkal nejen se svým nevlastním bratrem Izmaelem, ale také s Filištínskými (1. Mojžíšova 26,15.20.21); Jákob pak uprchl před Ezauem, aby si zachránil život (1. Mojžíšova 27,41-43), později před Lábanem (1. Mojžíšova 31,21) a pak ho znovu ohrožoval Ezau (1. Mojžíšova 32,8); Josef byl prodán do otroctví svými bratry (1. Mojžíšova 37,28) a Izraelští byli utlačeni Egypťany na mnoho desetiletí (2. Mojžíšova 1,14)
Mezi povoláním Abrahámovým a příchodem Jákobovým do Egypta uplynulo 215 let, což je součet těchto období: (1) 25 let, která uplynula od povolání Abrahámova do narození Izákova (1. Mojžíšova 12,4; 1. Mojžíšova 21,5); (2) 60 let, která uplynula od narození Izákova do narození Jákobova (1. Mojžíšova 25,26) a (3) věk Jákobův v době jeho přistěhování do Egypta (1. Mojžíšova 47,9). Duhých 215 let z celkové doby 430 let pak Hebrejové skutečně strávili v Egyptě. Proto tedy těchto 430 let, o nichž mluví (2. Mojžíšova 12,40), zahrnuje pobyt patriarchů v Kanaánu i jejich pobyt v Egyptě. Protože v době Mojžíšově byla Palestina částí egyptské říše, není divu, že pisatel této části zahrnul Kanaán do pojmu “Egypt”. Překladatelé Septuaginty (řecký překlad Starého zákona z hebrejštiny) věděli, že období 430 let zahrnuje i pobyt patriarchů v Kanaánu, a objasnili to ve svém podání tohoto odstavce: “A pobyt dítek Izraele, když pobývali v zemi egyptské a v zemi kananejské, byl čtyři sta a třicet let.” Další potvrzení tohoto výklad nacházíme v proroctví, že čtvrté pokolení těch, kdož vstoupili do Egypta, z něho vyjde (1. Mojžíšova 15,16), a v záznamu o jeho splnění v 2. Mojžíšova 6,16-20.} PP 202.4

Lhůta čtyř set let se naplnila. “Právě toho dne vyšla všecka vojska Hospodinova z země egyptské.” 2. Mojžíšova 12,41. Při svém odchodu z Egypta vzali s sebou Izraelští drahocenný odkaz — kosti Josefovy, které tak dlouho očekávaly splnění Božího zaslíbení a které v temných letech poroby připomínaly budoucí vysvobození Izraele. PP 202.5

Izraelští se nedali přímou cestou do Kanaánu, která vedla zemí Filištínských; Hospodin řídil jejich pochod směrem na jih, k břehům Rudého moře. “Nebo řekl Bůh: Aby nepykal lid, když by uzřel, an válka nastává, a nevrátili se do Egypta.” 2. Mojžíšova 13,17. Kdyby se byli pokusili projít zemí Filištínských, byli by narazili při svém pochodu na odpor, neboť Filištínští by je byli pokládali za otroky, kteří prchli svým pánům, a byli by neváhali udeřit na ně. Izraelští byli nedostatečně připraveni k utkání s tak velkým a bojovným národem; věděli málo o Bohu a málo v něho věřili a byli by se vyděsili a zmalomyslněli by. Byli neozbrojeni, nebyli zvyklí válčit, dlouhá poroba podlomila jejich ducha a navíc se museli starat o ženy, děti a stáda. Svým rozhodnutím zavést Izraelské k Rudému moři projevil se Hospodin jako Bůh milosrdný i jako Bůh správného úsudku. PP 203.1

“Vytáhše tedy z Sochot, položili se v Etam při kraji pouště. Hospodin pak předcházel je ve dne v sloupu oblakovém, aby je vedl cestou, v noci pak v sloupu ohnivém, aby svítil jim, aby ve dne i v noci jíti mohli. PP 203.2

Neodjal sloupu oblakového ve dne, ani ohnivého sloupu v noci od tváři toho lidu.” 2. Mojžíšova 13,20-22. Žalmista praví: “Roztáhl oblak k zastírání jich, a oheň k osvěcování noci.” Žalm 105,39. (Viz také 1. Korintským 10,1.2) Korouhev jejich neviditelného Vůdce byla stále s nimi. Ve dne řídil oblak jejich cestu nebo se nad nimi rozprostřel jako baldachýn. Chránil je před palčivým vedrem a svým chladivým a vlhkým stínem je příjemně osvěžoval ve vyprahlé žíznivé poušti. V noci se stával ohnivým sloupem, který osvětloval jejich tábor a byl stálým svědectvím božské přítomnosti. PP 203.3

V jedné z nejkrásnějších a nejutěšenějších částí svého proroctví zmiňuje se Izaiáš o oblakovém a ohnivém sloupu, aby znázornil, jakou péči projevuje Bůh o svůj lid v posledním velkém boji s mocnostmi zla: “A stvoří Hospodin nad každým obydlím hory Sión, a nad každým shromážděním jejím oblak ve dne, a dým a blesk plápolajícího ohně v noci; nebo nad všecku slávu bude zastření. A bude stánkem k zastěňování ve dne před horkem, a za útočiště a skrýši před přívalem a deštěm.” Izajáš 4,5.6. PP 203.4

Putovali bezútěšnou, pustou končinou. Začali si již klást otázku, kam vede jejich cesta, začali pociťovat únavu z namáhavé cesty a v některých z nich klíčila obava, že je budou pronásledovat Egypťané. Avšak oblak stále postupoval a oni ho následovali. A tu přikázal Hospodin Mojžíšovi, aby odbočili do skalnaté soutěsky a rozbili svůj tábor u moře. Mojžíšovi bylo zjeveno, že faraón je bude pronásledovat, že však Bůh se zaslouží o jejich vysvobození. PP 203.5

V Egyptě se zatím roznesla zpráva, že dítky Izraele neodešly do pouště, aby uctívaly svého Boha, nýbrž že směřují k Rudému moři. Faraónovi rádcové ohlásili králi, že jejich otroci uprchli a již se nevrátí. Lidé začali litovat toho, že byli tak bláhoví a připisovali smrt svých prvorozených moci Boží. Egyptští mudrci, kteří se již vzpamatovali ze svého strachu, začali vykládat, že pohromy byly způsobeny přírodními příčinami. “Co jsme to učinili, že jsme propustili Izraele, aby nesloužil nám?” (2. Mojžíšova 14,5) hořce si vyčítali. PP 204.1

Faraón sebral své vojenské síly, “šest set vozů vybraných, i všecky vozy egyptské,” (2. Mojžíšova 14,7) jízdu, hejtmany i pěší vojsko. Sám král v doprovodu velmožů své říše postavil se v čelo útočného vojska. Vojsko doprovázeli i kněží, aby pro ně zajistili přízeň bohů, a tím i úspěch pro jejich tažení. Král se rozhodl, že předvede Izraelským všechnu svou moc, a tím je zastraší. Egypťané měli obavy z toho, aby je jejich pokoření Bohem Izraele neučinilo terčem posměchu ostatních národů. Předvedou-li však nyní všechnu svou moc a přivedou-li zpět uprchlíky, obnoví svou slávu a získají znovu své otroky. PP 204.2

Hebrejové se utábořili u moře, jehož vody se zdály nepřekročitelnou překážkou v další cestě, zatímco na jihu jim bránilo v dalším pochodu rozeklané horstvo. Náhle spatřili v dálce lesknoucí se zbroj a jedoucí válečné vozy, patřící k předvoji velkého vojska. Když se vozy přiblížily, poznali Izraelští, že jsou to egyptská vojska v plné zbroji, která je pronásledují. Zachvátil je strach. Mnozí volali k Hospodinu, ostatní pak spěchali k Mojžíšovi a naříkali: “Zdali proto, že nebylo hrobů v Egyptě, vyvedl jsi nás, abychom zemřeli na poušti? Co jsi nám to učinil, že jsi vyvedl nás z Egypta? Zdali jsme toho nemluvili tobě ještě v Egyptě, řkouce: Nech nás, ať sloužíme Egyptským? Nebo lépe bylo nám sloužiti Egyptským, než zemříti na poušti.” 2. Mojžíšova 14,11.12. PP 204.3

Mojžíše velice znepokojilo, že jeho lid projevuje tak malou víru v Boha, přestože se ustavičně přesvědčovali o projevech jeho moci, jíž zasahoval v jejich prospěch. Jak ho mohou vinit z nebezpečí a nesnází svého postavení, když uposlechl jen výslovného příkazu Božího? Nebylo vskutku možnosti záchrany, nezasáhne-li sám Bůh. A protože se do tohoto postavení dostali, plníce božský příkaz, neměl Mojžíš obav z následků. Odpověděl lidu klidně a přesvědčivě: “Nebojte se, stůjte a vizte spasení Hospodinovo, kteréž vám způsobí dnes; nebo Egyptských, kteréž jste viděli dnes, neuzříte nikdy více až na věky. Hospodin bojovati bude za vás, a vy mlčeti budete.” 2. Mojžíšova 14,13.14. PP 204.4

Nebylo lehké udržet Izraelské, aby v klidu čekali na zásah Boží. Trpěli nedostatkem kázně a sebeovládání, a proto byli prchliví a nerozvážní. Obávali se, že v brzku padnou do rukou svých utlačovatelů a jejich hlasité naříkání a bědování bylo opravdové. Následovali pozoruhodný sloup z oblaku jako znamení Boží na své cestě vpřed, nyní se však ptali sami sebe, nebyla-li to předzvěst nějakého velkého neštěstí, nezavedl-li je oblak na nesprávnou stranu pohoří, na neschůdnou cestu. Anděl Boží jevil se tak jejich zaslepeným myslím jako předzvěst neštěstí. PP 205.1

Když se k nim však přiblížilo egyptské vojsko, které se těšilo na snadnou kořist, vznesl se oblačný sloup majestátně k nebi, přenesl se přes Izraelské a sestoupil mezi ně a egyptská vojska. Tmavá stěna oddělila pronásledované od jejich pronásledovatelů. Egypťané ztratili z dohledu tábor Hebrejů a byli nuceni se zastavit. Když však noční tma zhoustla, oblačná stěna na straně Hebrejů se rozzářila a zaplavila celý tábor denním světlem. PP 205.2

Izraelským se vrátila naděje. A Mojžíš pozvedl svůj hlas k Hospodinu. “I řekl Hospodin Mojžíšovi: Co voláš ke mně? Mluv synům Izraelským, ať jdou předce. Ty pak zdvihni hůl svou, a vztáhni ruku svou na moře, a rozděl je; a nechať jdou synové Izraelští prostředkem moře po suše.” 2. Mojžíšova 14,15.16. PP 205.3

Žalmista popisuje přechod Izraelitů Rudým mořem takto: “Skrze moře byla cesta tvá, a stezky tvé skrze vody veliké, a však šlépějí tvých nebylo znáti. Vedl jsi jako stádo lid svůj skrze Mojžíše a Árona.” Žalm 77,20.21. Když Mojžíš vztáhl svou hůl, vody se rozdělily, Izraelští vkročili do moře po suché půdě a voda stála po obou stranách jako zeď. Světlo ohnivého sloupu Božího ozařovalo vrcholy zpěněných vln a svítilo na cestu, která prorážela vody moře jako mohutná brázda a ztrácela se v temné dáli u protějšího břehu. PP 205.4

“A honíce je Egyptští, vešli za nimi do prostřed moře, všecka jízda faraónova, vozové i jízdní jeho. Stalo se pak v bdění jitřním, že pohleděl Hospodin na vojska Egyptských z sloupu ohně a oblaku, a zmátl vojsko egyptské.” 2. Mojžíšova 14,23.24. Tajemný oblak se před jejich užaslými zraky změnil v ohnivý sloup. Zaburácely hromy a vyšlehly blesky. “Vydali povodně oblakové, vydala hřmot nebesa, ano i kameníčko tvé skákalo. Vznělo hřímání tvé po obloze, blýskání osvěcovalo okršlek zemský, pohybovala se a třásla země.” Žalm 77,18.19. PP 205.5

Egypťanů se zmocnil zmatek a zděšení. Obklopeni rozhněvanými živly, v nichž neslyšeli hlas rozlíceného Boha, chtěli se obrátit a prchnout na břeh, který opustili. Mojžíš však vztáhl svou hůl a navršené vody, dychtivy své oběti, se s hukotem a sykotem srazily a pohřbily egyptské vojsko ve svých černých hlubinách. PP 205.6

Když se rozednilo, spatřili Izraelští, co všechno zbylo z jejich mocného nepřítele — mrtvá těla nepřátel v plné zbroji, vyvržená na břeh. Jediná noc přinesla úplné vysvobození z nejstrašnějšího nebezpečí. Celý ten obrovský bezmocný zástup lidí — otroci nezvyklí boji, ženy, děti a dobytek s mořem před sebou a s mohutným vojskem egyptských za zády — viděl, jak se před ním otevřela cesta v moři a jak jeho nepřátelé byli přemoženi v okamžiku, kdy již chtěli slavit vítězství. Jen Hospodin je mohl zachránit a k němu obracela se teď jejich srdce s vděčností a vírou. Své city vyjádřili chvalozpěvy. Mojžíš, naplněn Duchem Božím, zapěl s lidem vítězný chorál díkuvzdání, první a jednu z nejvznešenějších písní, jež lidstvo zná: PP 206.1

“Zpívati budu Hospodinu, neboť jest slavně zveleben;
koně i s jezdcem uvrhl do moře.
Síla má a píseň jest Hospodin,
nebo vysvobodil mne.
Onť jest Bůh můj silný, protož stánek vzdělám jemu;
onť jest Bůh otce mého, protož vyvyšovati ho budu.
Hospodin jest udatný bojovník,
Hospodin jméno jeho.
Vozy faraónovy i vojsko jeho uvrhl do moře;
a nejpřednější hejtmané jeho ztopeni jsou v moři Rudém.
Propasti přikryly je;
vpadli do hlubiny jako kámen.
Pravice tvá, Hospodine, zvelebena jest v síle,
pravice tvá, ó Hospodine, potřela nepřítele…
Kdo podobný tobě mezi silnými, ó Hospodine?
Kdo jest tak, jako ty, velebný v svatosti,
hrozný v chválách, činící divy?...
Zprovodíš v milosrdenství svém lid tento, kterýž jsi
vykoupil;
laskavě povedeš jej v síle své k příbytku svatosti své.
Uslyší lidé, bouřiti se budou;…
Připadne na ně strach a lekání,
pro velikost ramene tvého; mlčeti budou jako kámen,
dokudž nepřejde lid tvůj, ó Hospodine,
dokudž nepřejde lid ten, kteréhožs sobě dobyl.
Uvedeš je, a štípíš je na hoře dědictví svého,
na místě, kteréž jsi k příbytku svému připravil,
Hospodine, v svatyni, kterouž utvrdí ruce tvé, Pane.” 2. Mojžíšova 15,1-6.11.13.14.16.17. PP 206.2

Jako z velké hloubky stoupal k nebi vznešený chorál velkých zástupů Izraelských. Začaly jej ženy izraelské a když Maria, sestra Mojžíšova, vzala bubínek a začala radostí poskakovat, ostatní ženy ji následovaly. Nad pouští a nad mořem do daleka zazněla jásavá píseň a z hor vracela se ozvěna slov jejich chvály: “Zpívejte Hospodinu, poněvadž slavně zveleben jest.” 2. Mojžíšova 15,21. PP 207.1

Tato píseň a velké vysvobození, které připomínala, učinily tak velký dojem, že nikdy nevymizely z paměti hebrejského lidu. Po věky připomínali je proroci a pěvci Izraele jako svědectví, že Hospodin je síla a vysvobození pro ty, kdož v něho věří. Tato píseň nepatří jen židovskému lidu. Naznačuje záhubu všech nepřátel spravedlnosti a konečné vítězství Božího Izraele. Prorok z ostrova Patmos viděl “moře sklené, smíšené s ohněm” a na něm zástupy lidí bíle oděných, “kteříž zvítězili,” “majíce harfy Boží. A zpívají píseň Mojžíše, služebníka Božího, a píseň Beránkovu.” Zjevení 15,2.3. PP 207.2

“Ne nám, Hospodine, ne nám, ale jménu svému dej čest, pro milosrdenství své a pro pravdu svou.” Žalm 115,1. Takovým duchem byl prodchnut zpěv Izraelských na oslavu osvobození a takový duch by měl přebývat v srdcích všech, kdož milují Boha a bojí se ho. Bůh vysvobodil naše duše z otroctví hříchu a toto vysvobození je větší, než bylo vysvobození Hebrejů u Rudého moře. Stejně jako Hebrejové měli bychom srdcem, duší, a hlasem chválit Hospodina za jeho pozoruhodnou práci, kterou pro nás koná. Ti, kdož si uvědomují velké milosrdenství Boží a kdož jsou vděčni i za jeho nejmenší dary, budou žít ve stálém štěstí a v jejich srdcích bude znít píseň k chvále Hospodinově. Každodenní požehnání, které přijímáme z rukou Božích, a především Ježíšova smrt, která nám zajistila štěstí a nebe, měly by být předmětem naší stálé vděčnosti. Kolik soucitu, kolik neposkvrněné lásky prokázal Bůh nám, ztraceným hříšníkům, když nás připoutal k sobě a když si nás tak oblíbil! Jakou oběť přinesl náš Vykupitel, abychom se mohli nazývat dítkami Božími! Měli bychom chválit Hospodina za blahoslavenou naději, kterou nám poskytuje jeho velký plán na naše vykoupení, měli bychom ho velebit za nebeské dědictví, za jeho hojná zaslíbení a za to, že Ježíš žije, aby za nás orodoval. PP 207.3

“Kdož obětuje oběť chvály,” praví Stvořitel, “tenť mne uctí.” Žalm 50,23. Všichni obyvatelé nebes svorně chválí Boha. Naučme se již nyní písni andělů, abychom ji mohli zpívat, až se připojíme k jejich oslnivému zástupu. Říkejme se žalmistou: “Chváliti budu Hospodina, dokud jsem živ, žalmy zpívati Bohu svému, dokud mne stává.” “I budou tě oslavovati národové, ó Bože, oslavovati tě budou všickni lidé.” Žalm 146,2; Žalm 67,4. PP 207.4

Bůh ve své prozřetelnosti zavedl Hebreje do skalní soutěsky u moře, aby mohl ukázat svou moc při jejich osvobozování a viditelně pokořit pýchu jejich utlačovatelů. Bůh by je mohl zachránit jiným způsobem, zvolil však tento způsob, aby vyzkoušel jejich víru a upevnil jejich důvěru v něho. Lid byl již unaven a zděšen, avšak kdyby se byl zastavil, když jej byl Mojžíš vyzýval vpřed, Bůh by mu byl neotevřel cestu. “Věrou přešli moře červené jako po suchu.” Židům 11,29. Tím, že sešli do samé vody, dokázali, že uvěřili slovu Božímu, které jim tlumočil Mojžíš. Učinili vše, co bylo jejich silách a pak Mocný Izraele rozdělil moře, aby pro ně udělal cestu. PP 208.1

Toto velké poučení platí pro všechny časy. Život křesťana je často pln nebezpečí a mnohdy se zdá těžké splnit povinnost. Představivost kreslí hrozící zkázu, otroctví nebo smrt. Hlas Boží však říká jasně “Jdi vpřed!” Měli bychom uposlechnout tohoto příkazu, i když náš zrak nemůže prohlédnout tmou a i když pociťujeme přitom mrazení. Překážky, které brzdí náš postup nezmizí, budeme-li váhat a pochybovat. Ti, kdož se zdráhají uposlechnout, dokud nezmizí poslední zdání nejistoty a dokud trvá nebezpečí nezdaru nebo porážky, neuposlechnou vůbec. Nevíra našeptává: “Vyčkejme, až budou odstraněny překážky a až uvidíme jasně svou cestu;” víra však nutí k odvážnému pochodu vpřed, dává naději a jistotu. PP 208.2

Oblak, který byl pro Egypťany temnou stěnou, byl pro Hebreje velkým zdrojem světla, jež osvětlovalo celý tábor a svítilo jim na cestu vpřed. Tak řízení Prozřetelnosti je pro nevěřící nepochopitelné a přivádí je v zoufalství, kdežto pro věřící je naprosto jasné a přináší jim klid a mír. Cesta, po níž nás vede Bůh, může vést pouští nebo mořem, je to však cesta bezpečná. PP 208.3