Patriarchové a proroci

24. kapitola — “Jití Hospodinovo”

Když byla egyptskému králi poprvé přednesena žádost o propuštění Izraele, dostalo se mu výstrahy, že na něho přijde nejstrašnější z ran. Mojžíšovi bylo přikázáno, aby vyřídil faraónovi: “Toto praví Hospodin: Syn můj, prvorozený můj jest Izrael. I řekl jsem tobě: Propusť syna mého, ať slouží mi; a nechtěl jsi ho propustiti. Aj, já zabiji syna tvého, prvorozeného tvého.” 2. Mojžíšova 4,22.23. Přestože Izraelité žili v opovržení Egypťanů, poctil je Bůh tím, že je vyvolil za strážce svého zákona. Udělil jim zvláštní požehnání a výsady, takže zaujímali mezi národy první místo, jako prvorozený syn mezi svými bratry. PP 197.1

Rána, před kterou byl Egypt prvně varován, postihla ho jako poslední. Bůh je trpělivý a milostivý. Pečuje starostlivě o bytosti stvořené k jeho obrazu. Kdyby zkáza úrody a uhynutí stád přivedly Egypt k pokání, byly by bývaly životy dětí ušetřeny. Národ však tvrdošíjně vzdoroval božskému příkazu, a proto na něj měla nyní dopadnout poslední rána. PP 197.2

Faraón přikázal Mojžíšovi, aby se před ním pod trestem smrti už neobjevoval. Vzpurnému panovníku však mělo být sděleno poslední poselství od Boha, a tak před něho předstoupil znovu Mojžíš se strašnou zvěstí: “Takto praví Hospodin: O půlnoci já půjdu prostředkem Egypta. Aj pomře všecko prvorozené v zemi egyptské, od prvorozeného faraónova, jenž seděti měl na stolici jeho, až do prvorozeného děvky, kteráž jest při žernovu, i všecko prvorozené hovad. I bude křik veliký po vší zemi egyptské, jakéhož nebylo prvé, a jakéhož nikdy nebude více. U synů pak Izraelských nikdež nehne pes jazykem svým, ovšem pak ani člověk ani hovado, abyste věděli, že rozdíl učinil Hospodin mezi Egyptskými a Izraelskými. I sstoupí všickni tito služebníci tvoji ke mně, a skláněti mi se budou, řkouce: Vyjdi, ty i všecken lid, kterýž jest pod správou tvou; a potom vyjdu.” 2. Mojžíšova 11,4-8. PP 197.3

Před vykonáním tohoto rozsudku dal Hospodin prostřednictvím Mojžíše příkaz dítkám Izraele k odchodu z Egypta a poučil je, jak si mají počínat, aby se uchránili před nadcházející ranou. Každá rodina, buď sama nebo společně s jinou, měla zabít beránka nebo kůzle “bez vady” a svazečkem yzopu pomaže jeho krví “obou veřejí a nade dveřmi u domů”, aby anděl zkázy, který půjde o půlnoci, nevstoupil do jejich příbytku. Maso musí jíst upečené, s nekvašeným chlebem a hořkými bylinami, a to v noci; přitom — jak pravil Mojžíš — “bedra svá přepásaná míti budete, obuv svou na nohách svých a hůl svou v ruce své, a jísti budete s chvátáním; nebo Jití jest Hospodinovo.” 2. Mojžíšova 12,5.7.11. PP 197.4

Hospodin oznámil: “V tu noc zajisté půjdu po zemi egyptské, a budu bíti všecko prvorozené v zemi egyptské, od člověka až do hovada, a nade všemi Bohy egyptskými učiním soud…Krev pak ta na domích, v nichž budete, budeť vám na znamení; a když uzřím krev, pominu vás, a nebude mezi vámi rána zahubující, když bíti budu prvorozené v zemi egyptské.” 2. Mojžíšova 12,12.13. PP 198.1

Na památku tohoto velkého vysvobození měl izraelský národ každoročně slavit tento den po všechny věky. “Budeť vám ten den na památku, a slaviti jej budete slavný Hospodinu po rodech svých; právem věčným slaviti jej budete.” Až budou v budoucnu slavit tento den, budou opakovat svým dětem historii tohoto velkého vysvobození, jak jim Mojžíš přikázal: “Tedy díte: Oběť Fáze toto jest Hospodinu, kterýž pominul domů synů Izraelských v Egyptě, když bil Egypt, domy pak naše vysvobodil:” 2. Mojžíšova 12,14.27. PP 198.2

Dále pak všechno prvorozené, jak člověka, tak zvířat, patří Hospodinovi a může být vráceno jen výkupným na připomínku toho, že prvorození Izraele byli milostivě ušetřeni díky usmiřující oběti, ačkoli je podle spravedlnosti čekal týž osud jako prvorozené Egypta, kteří zahynuli. “Nebo mně přináleží všecko prvorozené. Od toho dne, když jsem pobil všecko prvorozené v zemi Egyptské, posvětil jsem sobě všeho prvorozeného v Izraeli od člověka až do hovada. Mně bude.” 4. Mojžíšova 3,13. Když pak byla zavedena služba ve stánku úmluvy, vyvolil Hospodin ke službě ve svatostánku kmen Lévi místo prvorozených Izraele. “Dáni jsou mi z prostředku synů Izraelských,” pravil, “za prvorozené ze všech synů Izraelských vzal jsem je sobě.” 4. Mojžíšova 8,16. Všechen lid měl v uznání Boží milosti zaplatit za prvorozeného syna cenu výkupného (viz 4. Mojžíšova 18,15.16). PP 198.3

Přesnice se staly svátkem, který měl nejen upomínat na vysvobození z Egypta, ale který měl být předzvěstí i většího vysvobození, které vykoná Kristus vykoupením svého lidu z poroby hříchu. Obětní beránek představuje “Beránka Božího”, v němž je jediná naše naděje na spásu. Apoštol praví: “Beránek náš velikonoční za nás obětován, Kristus.” 1. Korintským 5,7. Nestačilo však zabít velikonočního beránka; jeho krví musely být skropeny veřeje; tak i zásluhy krve Kristovy musí pocítit duše člověka. Musíme věřit, že zemřel nejen pro svět, ale i pro nás samé, pro každého z nás. Musíme si osvojit ctnost usmiřující oběti. PP 198.4

Yzop, jehož použili ke kropení krví, byl symbolem očisty; používalo se ho k očišťování malomocných a těch, kdož se potřísnili dotykem s mrtvým. Jeho význam ukazuje i modlitba žalmistova: “Vyčisť mne yzopem, a očištěn budu, umej mne, a nad sníh bělejší budu.” Žalm 51,9. PP 199.1

Bylo třeba připravit beránka celého a nezlomit přitom ani jedinou kost; stejně jako jediná kost nebude zlomena Beránku Božímu, který za nás zemře. (Viz Jan 19,36) Také tím byla znázorněna oběť Kristova. PP 199.2

Bylo třeba maso sníst. Nestačí totiž, že věříme v Krista, abychom dosáhli odpuštění hříchu; musíme vírou neustále přijímat duchovní sílu a posilovat se skrze jeho slovo. Kristus pravil: “Nebudete-li jísti tělo Syna člověka a píti krve jeho, nemáte života v sobě. Kdož jí mé tělo a pije mou krev, máť život věčný.” Jan 6,53.54. A aby vysvětil význam Slova, řekl: “Slova, kteráž já mluvím vám, Duch jsou a život jsou.” Jan 6,63. Ježíš přijal zákon svého Otce, za svého života vypracoval jeho zásady, ukázal jeho ducha a jeho blahodárnou moc na člověk. Jan praví “A Slovo to tělo učiněno jest, a přebývalo mezi námi, (a viděli jsme slávu jeho, slávu jakožto jednorozeného od Otce,) plné milosti a pravdy.” Jan 1,14. Následovníci Kristovi se musejí podílet na jeho zkušenosti. Musejí přijímat a vstřebávat slovo Boží, aby se stalo hnací silou jejich života a skutků. Silou Kristovou se musejí změnit k jeho obrazu a odrážet božské vlastnosti. Musejí jíst tělo a pít krev Syna Božího, neboť by v nich nebylo života. Duch a dílo Kristovo se musí stát duchem a dílem jeho učedníků. PP 199.3

Beránek měl být pojídán s hořkými bylinami na upomínku hořké poroby v Egyptě. Stejně tak my, když pojídáme tělo Kristovo, musíme tak činit se zkroušeným srdcem u vědomí svých hříchů. Velký význam mělo rovněž požití nekvašeného chleba. Tato povinnost byla v zákoně o Fázi výslovně uložena a Židé ji v životě přísně dodržovali, takže o svátku se v jejich domech nenašel ani kvásek. Stejně tak musejí odložit kvas hříchu všichni ti, kdož přijmou život a tělo Kristovo. Píše o tom Pavel církvi korintské: “Vyčisťtež tedy starý kvas, abyste byli nově zaděláni…Neboť jest Beránek náš velikonoční za nás obětován, Kristus. A protož hodujmež ne v kvasu starém, ani v kvasu zlosti a nešlechetnosti, ale v přesnicích upřímnosti a pravdy.” 1. Korintským 5,7.8. PP 199.4

Dříve než se jim dostalo svobody, museli porobení prokázat svou víru v nastávající velké vysvobození. Museli udělat krvavé znamení na svých domech, museli se se svými rodinami oddělit od Egypťanů a shromáždit se ve vlastních příbytcích. Kdyby byli Izraelité nesplnili byť je jediný z daných pokynů, kdyby byli neoddělili své děti od egyptských, kdyby byli bývali beránka sice zabili, ale opomněli pomazat jeho krví veřeje svých dveří, nebo kdyby byl kdokoli vyšel z jejich domů, nebyli by bývali bezpeční. I kdyby byli upřímně věřili, že učinili vše, co bylo zapotřebí, nebyla by je byla pouhá upřímnost zachránila. Ti, kteří by byli nedbali příkazů Hospodinových, byli by ztratili svého prvorozeného rukou mstícího anděla. PP 199.5

Poslušností měl lid prokázat svou víru. Stejně tak všichni, kteří doufají, že budou vykoupení zásluhami krve Kristovy, by si měli uvědomit, že sami musejí něco udělat, aby si zajistili své spasení. Jen Kristus nás může vykoupit z trestu za přestoupení, my však se musíme odvrátit od hříchu k poslušnosti. Člověk bude spasen vírou, nikoli skutky; svou víru však musí dokázat svými skutky. Bůh vydal svého Syna na smrt pro usmíření hříchu, zažehl světlo pravdy, ukázal cestu života, ustanovil pravidla a prostředky, dal rady a poučení. A člověk musí nyní spolupracovat s těmito prostředky pro svou spásu, musí si vážit této pomoci a užívat ji, věřit a být poslušen všech božských požadavků. PP 200.1

Když Mojžíš opakoval Izraelským Boží opatření k jejich vysvobození, “lid sklonivše hlavy, poklonu učinili”. 2. Mojžíšova 12,27. Byli šťastni nadějí na brzké osvobození a u vědomí projevované péče o svůj brzký odchod a blížící se odplaty utlačovatelům pociťovali vděčnost ke svému milostivému Osvoboditeli. Mnozí Egypťané se přesvědčili, že Bůh Hebrejů je jediným pravým Bohem, a nyní žádali, aby jim bylo poskytnuto přístřeší v domech Izraelitů, až anděl zkázy bude procházet zemí. Byli vlídně přijímáni a sami se zavazovali, že budou napříště sloužit Bohu Jákobovu a že s jeho lidem odejdou z Egypta. PP 200.2

Izraelští uposlechli příkazů, které jim dal Bůh. Urychleně a v tajnosti konali přípravy k odchodu. Rodiny se shromáždily, zabily velikonočního beránka, upekly jeho maso na ohni, připravili nekvašený chléb a hořké byliny. Otec, kněz domácnosti, potřel krví beránka veřeje dveří a vešel pak do příbytku ke své rodině. V rychlosti a mlčky snědli velikonočního beránka. V bázni modlili se lidé a čekali s nepopsatelným strachem všichni prvorození, ať to byli silní muži či malé děti. Otcové a matky tiskli své milované prvorozené v náručí při pomyšlení na strašnou ránu, která má této noci dopadnout. Avšak anděl smrti nenavštívil jediný příbytek Izraele. Znamení krve — znamení ochrany Spasitelovy — bylo na jejich dveřích a záhuba tam nevkročila. PP 200.3

O půlnoci “vzešel křik veliký v Egyptě; nebo žádného nebylo domu, v němž by nebylo něčeho mrtvého”. Všechno prvorozené v zemi, “od prvorozeného faraónova, kterýž seděti měl na stolici jeho, až do prvorozeného vězně, kterýž byl v žaláři, i všecko prvorozené hovad” bylo pobito andělem hubitelem. Po celé rozsáhlé říši egyptské byla zničena pýcha každé domácnosti. Ovzduší naplnilo se pláčem a bědováním truchlících. Král a dvořané mrtvolně bledí a s třesoucími se rty, zděsili se nad neskonalou hrůzou. Faraón si uvědomil, jak kdysi zvolal: “Kdo jest Hospodin, abych poslechl hlasu jeho a propustil Izraele? Hospodina neznám, Izraele také nepropustím.” Nyní však byla jeho rouhačská pýcha pokořena v prach; “Povolav Mojžíše a Árona v noci, řekl: Vstaňte, vyjděte z prostředku lidu svého, i vy i synové Izraelští, a odejdouce, služte Hospodinu, jakž jste mluvili. Ovce také vaše i voly vaše vezměte, jakž jste žádali, a jděte; a dejte mi také požehnání.” Také královští rádcové a lid egyptský prosil Izraelity, aby co nejrychleji “vyšli ze země; nebo pravili: Všickni již teď zemřeme.” 2. Mojžíšova 12,30-33. PP 200.4