Patriarchové a proroci

3. kapitola — Pokušení a pád

Když už nemohl rozněcovat vzpouru v nebi, našel si satan ve svém nepřátelství vůči Bohu nové pole: osnoval zkázu lidského plemene. Ve štěstí a klidu svaté dvojice v ráji spatřoval obraz blaha, které sám navěky ztratil. Puzen závistí se rozhodl, že je podnítí k neposlušnosti a přivodí na ně za jejich vinu odplatu za hřích. Změní jejich lásku v nedůvěru a jejich chvalozpěvy ve výtky proti Stvořiteli. Tím nejen uvrhne tyto nevinné bytosti do neštěstí, do něhož se sám dostal, ale znectí i Boha a zarmoutí nebe. PP 27.1

Naši první rodiče nebyli ponecháni bez upozornění na nebezpečí, jež jim hrozí. Nebeští poslové je zpravili o historii satanova pádu a o jeho záměru dostat je do záhuby; vysvětlili jim zevrubněji podstatu Boží správy, kterou se kníže zla pokusil rozvrátit. Příčinou pádu satana a jeho družiny byla právě neposlušnost a nedbání spravedlivých příkazů Božích. Proto bylo důležité, aby Adam a Eva ctili tento zákon, který jediný umožňoval zachovat pořádek a právo. PP 27.2

Zákon Boží je právě tak svatý jako Bůh sám. Je zjevením jeho vůle, vyjádřením jeho povahy, výrazem jeho božské lásky a moudrosti. Soulad závisí na úplném souhlasu všech bytostí, všeho živého i neživého, se zákonem Stvořitele. Bůh ustanovil zákony, jimiž se řídí nejen živé bytosti, ale i všechny přírodní jevy. Vše je ovládáno pevně stanovenými zákony, jichž nelze nedbat. Avšak zatímco v přírodě je všechno řízeno přírodními zákony, podléhá člověk jako jediný ze všeho, co obývá zemi, zákonu mravnímu. Bůh dal člověku, svrchovanému dílu svého tvoření, schopnost rozumět jeho požadavkům, pochopit spravedlnost a blahodárnost jeho zákona a jeho svatých nároků na něho, a vyžaduje od člověka neotřesitelnou poslušnost. PP 27.3

Jako andělé byli i obyvatelé ráje podrobeni zkoušce. Svou blaženost si mohli podržet jen za podmínky, že budou věrni zákonu Stvořitelovu. Mohli být poslušni a žít, anebo vypovědět poslušnost a zahynout. Bůh je bohatě oblažil; avšak kdyby neuposlechli jeho vůle, nemohl by jich ušetřit, právě jako neušetřil andělů, kteří zhřešili. Kdyby se dopustili přestupku, pozbyli by jeh darů a dostali by se do neštěstí a záhuby. PP 27.4

Andělé je upozornili, aby byli na stráži před úklady satanovými, který se bude neúnavně snažit je obelstít. Pokud budou poslušni Boha, nemůže jim satan uškodit, neboť všichni andělé v nebi jim v případě nutnosti budou posláni na pomoc. Odrazí-li neochvějně jeho první útoky, budou v takovém bezpečí jako nebeští poslové. Podlehnou-li však jednou pokušení, zkazí se jejich povaha tak, že nenajdou v sobě sílu ani ochotu satanovi odporovat. PP 28.1

Zkouškou jejich poslušnosti a lásky k Bohu byl učiněn strom poznání. Pán uznal za vhodné uložit jim pouze tento jediný zákaz při užívání všeho, co bylo v zahradě; nebudou-li dbát jeho zákazu, budou vinni přestupkem. Satan je nesměl pronásledovat stálým pokušením; mohl vejít s nimi ve styk jen u zapovězeného stromu. Kdyby sami zkoušeli poznat jeho podstatu, byli by vystaveni satanovým nástrahám. Dostalo se jim připomenutí, aby pečlivě dbali výstrahy, kterou jim seslal Bůh, a spokojili se s poučením, jež Bůh uznal za vhodné jim sdělit. PP 28.2

Aby mohl své dílo provést nepozorovatelně, zvolil satan za svůj nástroj hada, převlek vhodný k jeho záměru oklamat. Had byl tehdy jedním z nejmoudřejších a nejkrásnějších tvorů na zemi. Měl křídla a barvu lesklého zlata a při letu skýtal pohled na oslňující krásu. Přebýval na bohatě obtížených větvích zapovězeného stromu, pochutnával si na jeho nádherných plodech a zraky pozorovatele spočinuly na něm s potěšením. Tak číhal v zahradě míru škůdce, očekávaje svou kořist. PP 28.3

Andělé varovali Evu, aby se nevzdalovala od svého manžela, když vykonávali svou denní práci v zahradě. U něho byla v menším nebezpečí pokušení, než kdyby byla sama. Avšak zaujata svou prací, nepostřehla, že se od něho vzdálila. Když zjistila, že je sama, pocítila předtuchu nebezpečí. Zaplašila však obavy, jsouc si jista, že je dost moudrá a silná, aby poznala zlo a čelila mu. Nedbajíc varování andělů, octla se před zapovězeným stromem a s údivem a se zájmem si jej prohlížela. Jeho ovoce bylo překrásné a Eva si kladla otázku, proč jim je Bůh odpírá. To byla příležitost pro pokušitele. Jako by četl její myšlenky, oslovil ji: “Takliž jest, že vám Bůh řekl: Nebudete jísti z každého stromu rajského?” 1. Mojžíšova 3,1. Eva byla překvapena a ohromena, zdálo se jí, že zaslechla ozvěnu svých vlastních myšlenek. Had však pokračoval v řeči a úlisně pěl chválu nad její nevšední krásou. Jeho řeč se Evě zalíbila. Místo aby odtamtud prchla, setrvala tam v údivu, že slyší hada mluvit. Kdyby k ní byla promluvila bytost, podobná andělům, byly by se v ní probudily obavy; netušila však, že okouzlující had by mohl být prostředníkem poraženého nepřítele. PP 28.4

Na pokušitelovu záludnou otázku odpověděla: “Ovoce stromů rajských jíme; ale o ovoci stromu, kterýž jest u prostřed ráje, řekl Bůh: Nebudete ho jísti, aniž se ho dotknete, abyste nezemřeli. I řekl had ženě: Nikoli nezemřete smrtí! PP 29.1

Ale ví Bůh, že v kterýkoli den z něho jísti budete, otevrou se oči vaše; a budete jako bohové, vědouce dobré i zlé.” 1. Mojžíšova 3,2-5. PP 29.2

Budou-li požívat z tohoto stromu, prohlásil, dosáhnou vyšší oblasti bytí a jejich znalosti se rozšíří. On sám požil zapovězeného ovoce, a proto získal schopnost mluvit. A našeptával, že Bůh žárlivě střeží tento strom a brání jim z něho požívat, aby se nevyvýšili a nestali se jemu rovnými. Pro jeho zázračné vlastnosti, které dávají moudrost a sílu, zakázal jim Bůh z něho jíst, ba i dotknout se ho. Pokušitel našeptával, že Boží výstraha není míněna doopravdy, že je myšlena pouze k jejich zastrašení. Jak by mohli zemřít? Nejedli ze stromu života? Bůh jim chce zabránit v tom, aby dosáhli lepšího rozvoje a našli větší blaženost. PP 29.3

Taková je satanova činnost od dnů Adamových až po naše dny a jeho činnost je velmi úspěšná. Ponouká lidi, aby nevěřili v lásku Boží a aby pochybovali o jeho moudrosti. Snaží se stále vzbudit ducha opovážlivé zvědavosti, neúnavnou touhu proniknout do tajemství božské moudrosti a moci. Ve snaze probádat to, co se Bohu uráčilo nezjevit, přehlížejí mnozí pravdy, které zjevil a které jsou potřebné ke spáse. Satan pokouší lidi k neposlušnosti a namlouvá jim, že dosáhnou podivuhodných znalostí. To všechno je však klam. Zaslepeni ideami pokroku pošlapávají Boží přikázání a dostávají se na cestu, jež vede k úpadku a záhubě. PP 29.4

Satan namlouval svatému páru, že porušením zákona Božího získají prospěch. Což neslyšíme dnes podobné dokazování? Mnozí vytýkají úzkoprsost těm, kteří jsou poslušni Božích přikázání, a sami o sobě tvrdí, že mají širší ideje a těší se větší svobodě. Není to než ozvěna hlasů z ráje: “V kterýkoli den z něho jísti budete” — přestoupíte-li přikázání boží — a “budete jako bohové”. Satan tvrdil, že získal mnoho dobrého, když jedl zapovězené ovoce, avšak nepřiznal, že se za svůj přestupek stal vyvrhelem nebe. Ačkoli poznal, že hřích má za následek věčné zatracení, zatajil své vlastní neštěstí, aby druhé zatáhl do stejné situace. Také nyní se hříšník snaží zakrýt svůj pravý charakter. Může o sobě prohlašovat, že je svatý; jeho ujišťování činí jej jako svůdce ještě nebezpečnějším. Stojí na straně satanově, pošlapává zákon Boží a svádí druhé činit totéž k jejich věčné zkáze. PP 29.5

Eva opravdu uvěřila slovům satanovým, její víra ji však neuchránila odplaty za hřích. Zapochybovala o slovech Božích a to vedlo k jejímu pádu. Na posledním soudu nebudou lidé zatracováni za to, že uvěřili lži, ale budou zatraceni za to, že nevěřili pravdě; že nedbali poučení, co je pravda. Neuposlechnout Boha je vždy zhoubné, jakkoli satan tvrdí opak. Musíme celým srdcem usilovat o poznání, co je pravda. Všechna naučení Boží, jež jsou z jeho vůle zaznamenána v Písmě svatém, nás mají poučit a varovat. Byla nám dána, aby nás chránila před klamem. Jejich nedbání povede k naší zkáze. Cokoli odporuje Božímu slovu, jistě pochází od satana. PP 29.6

Had utrhl ovoce ze zapovězeného stromu a vložil je do rukou poněkud se zdráhající Evy. Pak jí připomněl její vlastní slova, že Bůh jim zapověděl dotýkat se ho, jinak že zemřou. Neuškodí si více, když bude ovoce jíst, prohlásil, než když se ho jen dotýká. Eva nepozorovala, že by její čin měl nějaké zlé následky, a stala se smělejší. “Vidoucí tedy žena, že dobrý jest strom k jídlu i příjemný očima, a k nabytí rozumnosti strom žádostivý, vzala z ovoce jeho a jedla.” 1. Mojžíšova 3,6. Bylo příjemné chuti, a když jedla, zdálo se jí, že cítí oživující sílu a představovala si, že vstupuje do vyššího stavu bytí. Bez bázně trhala a jedla. A když sama takto zhřešila, stala se nástrojem satanovým a přivodila záhubu svému manželovi. Ve stavu zvláštního nepřirozeného vzrušení s náručí zapovězeného ovoce vyhledala Adama a vyprávěla mu vše, co se stalo. PP 30.1

Na Adamově tváři se objevil výraz smutku. Byl překvapen a poděšen. Na Evina slova odvětil, že to byl jistě onen nepřítel, před nímž byli varováni, a že podle Božího rozsudku musí Eva zemřít. Eva ho nabádala, aby také jedl, a opakovala slova hadova, že určitě nezemřou. Přesvědčovala ho, že je to jistě pravda, protože nepocítila projev Boží nelibosti, ba naopak, že pozoruje lahodný svěží účinek, který vlévá do všech údů nový život a který — jak se domnívá — pociťují nebeští poslové. PP 30.2

Adam poznal, že jeho družka přestoupila přikázání Boží tím, že porušila jediný zákaz, který jim Bůh dal, aby vyzkoušel jejich věrnost a lásku. V jeho mysli se odehrával strašný boj. Litoval, že dovolil Evě, aby se od něho vzdálila. Čin však byl už proveden; bude se muset rozloučit s tou, jejíž společnost mu byla příjemná. Jak by to mohl dopustit? Adam se těšil ze společenství s Bohem a svatými anděly. Vzhlížel ke slávě Stvořitelově. Pochopil vysoký úděl, jenž očekává lidstvo, zůstane-li věrno Bohu. Všechna tato požehnání však zahnala obava, že ztratí dar, který v jeho očích převyšoval ostatní. Lásku, vděčnost, věrnost ke Stvořiteli — vše zatlačila do pozadí láska k Evě. Ona byla částí jeho samého a Adam nemohl snést pomyšlení na rozloučení. Neuvědomil si, že táž věčná síla, která stvořila z prachu země jeho, živou krásnou bytost, a z lásky mu dala družku, by ji mohla nahradit. Rozhodl se sdílet její osud: musí-li zemřít ona, zemře s ní. Ostatně, myslil si, nemohla by slova moudrého hada být přece jen pravdivá? Eva stála před ním a byla právě tak krásná a zdánlivě právě tak nevinná jako před tím, než se dopustila neposlušnosti. Vyzařovala z ní ještě větší láska k němu než předtím. Nebylo na ní známek smrti. Rozhodl se, že bude čelit následkům. Sáhl po ovoci a rychle je snědl. PP 30.3

Když spáchal hřích, zdálo se Adamovi nejprve, že vstupuje do vyššího stupně bytí. Zakrátko však jej myšlenka na hřích naplnila strachem. Oběma se zdálo, že dosud příjemný vzduch v ráji se ochladil. Láska a mír, v němž dosud žili, zmizel a místo něho zaplavil je pocit prohřešení, zmocnil se jich strach z budoucnosti, cítili obnaženost duše. Světelné roucho, které je obklopovalo, nyní zmizelo a v náhradu za ně zhotovili si pokrývku, neboť neoděni nemohli se ukázat před zrakem Božím a svatých andělů. PP 31.1

Nyní začali chápat pravou podstatu svého hříchu. Adam vyčítal své družce její pošetilost, když ho opustila a nechala se svést hadem; oba se však utěšovali tím, že Bůh, který jim podal tolik důkazů své lásky, jim odpustí tento jediný hřích nebo že nebudou muset nést tak hrozný trest, jak se obávali. PP 31.2

Satan jásal nad svým úspěchem. Svedl ženu, aby nevěřila v lásku Boží, aby pochybovala o jeho moudrosti a přestoupila jeho zákon, a skrze ni způsobil i Adamův pád. PP 31.3

Velký zákonodárce se však již chystal seznámit Adama a Evu s následky jejich přestoupení. V zahradě se projevila přítomnost Boží. Pokud byli nevinní a svatí, vítali vždy s radostí blížícího se Stvořitele; nyní však zděšeně prchli a skryli se v nejhlubších skrýších zahrady. Avšak “povolal Hospodin Bůh Adama, a řekl jemu: Kdež jsi? PP 31.4

Kterýžto řekl: Hlas tvůj slyšel jsem v ráji a bál jsem se, že jsem nahý; protož skryl jsem se. I řekl Bůh: Kdožť oznámil, že jsi nahý? Nejedl-lis ale z toho stromu, z něhožť jsem jísti zapověděl?” 1. Mojžíšova 3,9-11. PP 31.5

Adam nemohl svůj hřích zapřít, ani jej omluvit; avšak místo aby projevil pokání, snažil se svrhnout vinu na svou ženu a tím na Boha samého: “Žena, kterouž jsi mi dal, aby byla se mnou, ona mi dala z stromu toho, a jedl jsem.” 1. Mojžíšova 3,12. Ten, který z lásky k Evě uváženě obětoval přízeň Boží, svůj domov v ráji a věčný život v radosti, opovážil se nyní, po svém pádu, činit za svůj hřích odpovědnou svou družku, ba dokonce samého Stvořitele. Tak strašná je síla hříchu. PP 31.6

Když se Bůh tázal ženy: “Což jsi to učinila?”, odpověděla: “Had mne podvedl, i jedla jsem.” “Proč jsi stvořil hada? Proč jsi strpěl, aby vešel do ráje?” V těchto otázkách byla obsažena omluva jejích hříchu. Takto, stejně jako Adam, svalovala na Boha odpovědnost za svůj pád. Lež má svůj původ v sebeospravedlňování; dopustili se ho naši první rodiče, jakmile podlehli vlivu satanovu, a po nich všichni synové a dcery Adamovi. Místo, aby se pokorně vyznali ze svých hříchů, snaží se ospravedlnit se tím, že svádějí vinu na druhé, na okolnosti nebo na Boha, dokonce jeho požehnání je jim příčinou k reptání proti němu. PP 31.7

Pán vynesl pak rozsudek nad hadem: “Že jsi to učinil, zlořečený budeš nade všecka hovada a nade všecky živočichy polní; po břiše svém plaziti se budeš, a prach žráti budeš po všecky dny života svého.” 1. Mojžíšova 3,14. Had byl stižen rozsudkem soudu Božího, protože sloužil satanovi za nástroj. Z nejkrásnějšího a nejobdivovanějšího polního tvora se stal tvor nejošklivější a nejopovrženější ze všech, obávaný a nenáviděný lidmi a zvířaty. Další slova Hospodinova určená hadovi se týkala přímo samého satana a naznačovala jeho konečnou porážku a záhubu: “nepřátelství položím mezi tebou a mezi ženou, i mezi semenem tvým a semenem jejím; ono potře tobě hlavu, a ty potřeš jemu patu.”1. Mojžíšova 3,15. PP 32.1

Evě měly být napříště údělem strasti a bolesti. I řekl Hospodin: “pod mocí muže tvého bude žádost tvá, a on panovati bude nad tebou.” 1. Mojžíšova 3,16. Při stvoření učinil ji Bůh rovnou s Adamem. Kdyby byli zůstali poslušni Boha — v souladu s jeho velkým zákonem lásky — byli by bývali věčně ve vzájemném souladu. Hřích však přivodil rozkol a jejich svazek mohl být udržen a soulad zachován jen podřízením jednoho druhému. Eva se provinila první. Upadla do pokušení, protože se přes nařízení Boží vzdálila od svého muže. Na její naléhání zhřešil Adam, a proto byla nyní podřízena svému muži. Kdyby padlé lidstvo zachovávalo zásady obsažené v zákoně Božím, byl by tento úděl, i když je důsledkem spáchaného hříchu, pro ně požehnáním; muž však příliš často zneužívá nadvlády, jež mu byla tím dána, což ženě ztrpčuje život a činí jej těžkým břemenem. PP 32.2

Eva byla zcela šťastna ve svém rajském domově po boku svého muže. Podobně však jako nepokojné moderní Evy kojila se nadějí, že postoupí výše, než jak jí určil Bůh. Pokoušejíc se pozvednout se nad své původní postavení, klesla Eva hluboko pod ně. Podobného výsledku dosáhnou ti, kdož nejsou ochotni plnit s radostí své životní povinnosti ve shodě s Božím záměrem. Ve snaze dobýt postavení, pro něž je Bůh nevybavil, opouštějí mnohé svá místa, kde by mohly být požehnáním. Ve své touze po vyšším postavení mnohé obětují pravou ženskou důstojnost a ušlechtilost povahy a odcházejí od pravé činnosti, pro kterou je nebesa ustanovila. PP 32.3

Adamovi Hospodin řekl: “Že jsi uposlechl hlasu ženy své, a jedl jsi z stromu toho, kterýžť jsem zapověděl, řka: Nebudeš jísti z něho; zlořečená země pro tebe, s bolestí jísti budeš z ní po všecky dny života svého. PP 32.4

Trní a bodláčí tobě ploditi bude, i budeš jísti byliny polní. PP 33.1

V potu tváři své chléb jísti budeš, dokavadž se nenavrátíš do země, poněvadž jsi z ní vzat. Nebo prach jsi a v prach se navrátíš.” 1. Mojžíšova 3,17.18.19. PP 33.2

Nebylo vůlí Boží, aby nevinný pár nezvěděl nic o hříchu. Obdařil jej štědře dobrem a bránil jej před zlem. Avšak v rozporu s jeho přikázáním pojedli ze zapovězeného stromu a nyní — seznámivše se se zlem — budou z něho nadále pojídat po všechny dny svého života. Od té doby bude lidstvo sužováno satanovým pokoušením. Místo radostné práce, jež jim byla dosud určena, bude napříště jejich údělem dřina a starost. Budou vystaveni zklamání, žalu a bolestem a nakonec smrti. PP 33.3

Prokletím za spáchaný hřích bude celá příroda připomínat člověku povahu a následky vzpoury proti Bohu. Když Bůh stvořil člověka, učinil ho vládcem nad zemí a všemi živými tvory. Pokud byl Adam věrný nebi, byla mu podrobena celá příroda. Když se však vzepřel zákonu Božímu, vzbouřili se nižší tvorové proti jeho vládě. Tak Bůh ve svém velkém milosrdenství zjevil lidem svatost svého zákona a ukázal jim na jejich vlastním příkladě, jakému nebezpečí se vystavují, odkloní-li se od něho, byť i jen v nejmenším. PP 33.4

I život naplněný těžkou prací a starostmi, který měl být napříště údělem člověka, byl mu dán v lásce. Je tvrdou školou uloženou člověku po spáchaném hříchu, která má brzdit jeho touhu po nezřízenosti a vášni a rozvíjet schopnost sebeovládání. Je součástí velkého Božího plánu na vyzvednutí člověka ze zkázy a ponížení, do něhož ho zavedl hřích. PP 33.5

Výstraha, jíž se dostalo našim prvním rodičům — “… který bys koli den z něho jedl, smrtí umřeš.” (1. Mojžíšova 2,17) — neznamená, že měli zemřít téhož dne, v němž pojedli zapovězeného ovoce. Téhož dne však byl vynesen neodvolatelný rozsudek. Byla jim slíbena nesmrtelnost za podmínky, že budou poslušni; přestoupením však pozbudou věčného života. Ještě týž den budou zatraceni. PP 33.6

Aby měl život věčný, musel by člověk nadále požívat ze stromu života. Je-li toho zbaven, bude se jeho životnost postupně zmenšovat, dokud život zcela nevyhasne. Satanovým plánem bylo svést Adama a Evu k neposlušnosti, která způsobí nelibost Boha. A když pak nedosáhnou odpuštění, doufal, že budou požívat ze stromu života a žít pak věčně v hříchu a neštěstí. Po pádu člověka bylo však ihned uloženo svatým andělům, aby střežili strom života. Kolem andělů zářily paprsky světla, jež vypadaly jako blýskavý meč. Adamovi a Evě nebylo dovoleno překročit tuto přehradu a požívat životodárné ovoce; proto žádný hříšník není nesmrtelný. PP 33.7

Příval hoře, který vyplynul z přestoupení našich prvních rodičů, pokládají mnozí za příliš strašný následek za hřích tak malý a zlehčují moudrost a spravedlnost Boží v jeho jednání s člověkem. Zahloubají-li se však do tohoto problému, poznají svůj omyl. Bůh stvořil člověka k obrazu svému, bez hříchu. Země měla být obydlena bytostmi jen o málo nižšími, než jsou andělé. Jejich poslušnost bylo nutno vyzkoušet, protože Bůh nechtěl, aby svět naplnili tací, kteří nedbají jeho zákona. Ve svém velkém milosrdenství neuložil však Adamovi přísnou zkoušku. A protože dodržení zákazu bylo snadné, jeho překročení bylo hříchem neobyčejně těžkým. Jestliže Adam nedovedl obstát ani v nejmenší zkoušce, nebyl by obstál ve větší zkoušce, kdyby mu byla bývala svěřena vyšší odpovědnost. PP 34.1

Kdyby byla bývala Adamovi uložena nějaká velká zkouška, pak ti, jejichž srdce jsou nakloněna zlému, by měli pro sebe omluvu a říkali by: “To je bezvýznamná věc, Bůh se nezabývá takovými malichernostmi.” A docházelo by ke stálému přestupování ve věcech, jež by se posuzovaly jako malicherné a jež by lidem procházely bez trestu. Hospodin však dal tím otevřeně najevo, že jej uráží každý hřích, ať malý, anebo velký. PP 34.2

Evě se zdálo, že je maličkostí neuposlechnout Boha a ochutnat ovoce se zapovězeného stromu a svést také svého manžela k hříchu. Jejich hřích však způsobil moře utrpení na světě. Kdo může vědět v okamžiku pokušení, jaké hrozné následky přinese jediný chybný krok? PP 34.3

Mnozí, kteří hlásají, že zákon Boží není pro člověka závazný, se snaží dokázat, že je nemožné, aby člověk dostál Božím předpisům. Je-li to však pravda, proč byl Adam potrestán za své přestoupení? Hřích našich prvních rodičů přinesl světu vinu a utrpení, a kdyby nebylo dobroty a milosrdenství Božího, uvrhl by lidstvo v zoufalství beznaděje. Neklam nikdo sám sebe! “Nebo odplata za hřích jest smrt.” Římanům 6,23. Zákon Boží nemůže být beztrestně přestoupen ani dnes právě tak jako v době, kdy byl vyřčen rozsudek nad otcem lidského pokolení. PP 34.4

Po svém pádu nesměli Adam a Eva zůstat v ráji. Prosili úpěnlivě, aby jim bylo dovoleno zůstat v ráji, kde prožili dobu své nevinnosti a radosti. Připouštěli, že ztratili právo na štěstí žít v ráji, ale zavazovali se, že v budoucnu budou bedlivě poslouchat Boha. Bylo jim však dáno na srozuměnou, že hřích zkazil jejich povahu; zmenšila se jejich odolnost odporovat hříchu a satanovi se otevřel snazší přístup k nim. Ve své nevinnosti podlehli svodu a teď, ve stavu vědomé viny, budou mít méně sil k uchování své neporušenosti. PP 34.5

V pokoře a nevýslovném smutku se rozloučili se svým krásným domovem a odebrali se osídlit zemi, na níž teď spočívala kletba hříchu. Ovzduší, kdysi tak mírné a stejnoměrné, prodělávalo nyní výrazné změny a Hospodin ve své milosrdnosti oba opatřil kůží na ochranu před velkým horkem nebo velkou zimou. PP 35.1

Když ve vadnoucí květině a v padajícím listí poznali první známky zániku, truchlili nad tím Adam a jeho družka více, než dnes lidé truchlí nad svými mrtvými. Smrt něžných, líbezných květin byla vskutku důvodem k bolesti; když však majestátné stromy shazovaly své listí, připomnělo jim to živě neúprosnou skutečnost, že smrt je údělem všeho živého. PP 35.2

Rajská zahrada zůstala na zemi ještě dlouho po tom, co z ní byl vyhnán člověk. Padlému pokolení lidskému bylo dlouho dovoleno vzhlížet k domu nevinnosti; vstup do něho však střežili strážní andělé. U brány ráje, střežené cherubínem, se projevovala božská nádhera. Sem přicházel Adam a jeho synové, aby uctívali Boha. Zde obnovovali svůj slib poslušnosti zákona, jehož přestoupení je vykázalo z ráje. Když vlna nepravosti zaplavila svět a bezbožnost lidí přivodila potopu k jejich záhubě, tu ruka, která vytvořila ráj, odňala jej zemi. V konečném obnovení však, až bude “nové nebe a nová země” (Zjevení 21,1), bude znovu zřízen v ještě krásnější podobě než na počátku. PP 35.3

Pak ti, kteří zachovávali přikázání Boží, budou dýchat pod stromem života v nesmrtelné síle; a obyvatelé světů, prosti hříchů za celou dobu nekonečných věků, spatří v této skvostné zahradě příklad dokonalého díla Božího tvoření, nedotčeného prokletím hříchu, příklad toho, jak by vypadala celá země, kdyby byl býval člověk splnil vznešený záměr Stvořitelův. PP 35.4