Myšlenky o naději

“Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského.” Matouš 5,20

Zákoníci a farizeové označili nejen Krista, ale i jeho učedníky za hříšníky, protože nezachovávali rabínská nařízení a zvyky. Učedníky často zneklidňovalo a mátlo, když je napomínali a obviňovali ti, kterých si ze zvyku vážili jako náboženských učitelů. Ježíš odhalil klam. Prohlásil, že spravedlnost, které farizeové připisovali tak velkou hodnotu, nemá žádnou cenu. Židovský národ o sobě tvrdil, že je zvláštním, Bohu oddaným lidem obdařeným jeho přízní. Kristus však ukázal, že jejich náboženství postrádá spasitelnou víru. Posvětit je nemohla jejich předstíraná zbožnost, lidské výmysly a obřady, ani okázalé plnění vnějších požadavků zákona. Neměli čisté srdce, ušlechtilou a Kristu oddanou povahu. MON 36.2

Zákonické náboženství nemůže člověka smířit s Bohem. Tvrdá, strohá zbožnost farizeů, která neznala pokoru, soucit ani lásku, byla hříšníkům jen kamenem úrazu. Farizeové byli jako sůl, která ztratila svou slanost. Jejich vliv neměl moc chránit svět před zkažeností. Pravá víra se “projevuje láskou” Galatským 5,6. Očišťuje člověka jako kvas, který mění povahu. MON 36.3

Tomu všemu se Židé měli naučit z poselství proroků. Slova proroka Micheáše vyjádřila již před staletími touhu lidského srdce po smíření s Bohem a zároveň dávala i odpověď: “Jak předstoupím před Hospodina? S čím se mám sklonit před Bohem na výšině? Mohu před něj předstoupit s oběťmi zápalnými, s ročními býčky? Cožpak má Hospodin zalíbení v tisících beranů, v deseti tisících potoků oleje?... Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem.” Micheáš 6,6-8. MON 36.4

Prorok Ozeáš vystihl pravou podstatu farizejství slovy: “Izrael je rozbujelá réva, plody jen pro sebe nasazuje.” Ozeáš 10,1. Židé tvrdili, že slouží Bohu, ve skutečnosti však sloužili jen sobě. Jejich spravedlnost byla plodem úsilí zachovávat zákon podle vlastních názorů a pro vlastní sobecký prospěch. Nemohla být proto lepší než oni sami. Ve snaze o dosažení svatosti se pokoušeli vytvářet čisté z nečistého. Boží zákon je svatý a dokonalý jako Bůh sám. Ukazuje lidem Boží spravedlnost. Člověk nemůže ve své vlastní síle tento zákon zachovávat, protože lidská povaha je zkažená, narušená a vůbec se nepodobá povaze Boží. Projevy sobeckého srdce jsou “nečisté” a “všechna naše spravedlnost jako poskvrněný šat” Izajáš 64,5. MON 36.5

Přestože je zákon svatý, nemohli Židé dosáhnout spravedlnosti tím, že se ho snažili zachovávat ve vlastní síle. Kristovi následovníci musí dosáhnout spravedlnosti jiného druhu, než měli farizeové, aby mohli vejít do nebeského království. Bůh jim nabídl ve svém Synu dokonalou spravedlnost zákona. Jestliže otevřou svá srdce dokořán, aby přijali Krista, bude v nich přebývat skutečný život Boží, láska Boží, která je změní k jeho obrazu. Tím získají spravedlnost, kterou vyžaduje zákon, jako dar od Boha. Farizeové však zavrhli Krista. Nevěděli, že “spravedlnost je od Boha”, a chtěli “uplatnit svou vlastní” Římanům 10,3. Nechtěli se podřídit spravedlnosti Boží. MON 37.1

Pán Ježíš dále ukázal svým posluchačům, co znamená zachovávat Boží přikázání. Znamená to vytvářet v sobě povahu Kristovu. V Kristu se jim Bůh zjevoval každý den. MON 37.2