Naděje lidstva

V Getsemane

Spasitelův život na zemi byl životem modlitby. Mnoho hodin strávil o samotě s Bohem. Často vysílal své horlivé prosby ke svému nebeskému Otci. Takto přijímal sílu a moudrost, aby ho podpíraly v jeho díle a zachovaly od pádu před satanovými pokušeními. NL 69.1

Když Ježíš dojedl se svými učedníky velikonoční večeři, odešel s nimi do zahrady Getsemane, kam často chodil, aby se modlil. Když kráčel, rozmlouval s nimi a dále je učil. Když však přicházel k zahradě, upadl v nezvyklou zamlklost. NL 69.2

Celý svůj život Ježíš žil v přítomnosti svého Otce. Boží Duch byl jeho stálým průvodcem a pomocníkem. Když konal své dílo na zemi, vždy vzdával slávu Bohu a pravil: “Já nemohu dělat nic sám od sebe.” Jan 5,30. NL 69.3

Sami od sebe nemůžeme dělat nic. Veškerou sílu, potřebnou k tomu, abychom mohli zvítězit a konat Boží vůli na zemi, získáváme jen díky spoléhání se na Krista. Musíme mít v něho tutéž prostou dětskou víru, jakou měl on ve svého Otce. Kristus řekl: “Beze mne nemůžete dělat nic.” Jan 15,5. NL 70.1

Když se přiblížili k zahradě, pro Spasitele nastala hrozná noc utrpení. Zdálo se, že ho opustila Boží přítomnost, která vždy byla jeho oporou. Začínal vnímat to, co ho odloučilo od jeho Otce. NL 70.2

Kristus musel nést hříchy světa. Když nyní byly na něj vloženy, zdálo se, že to břemeno je větší, než může snést. Vina hříchu byla tak strašná, že byl v pokušení podlehnout strachu, že ho Bůh již více nemůže milovat. NL 70.3

Když pocítil strašnou Otcovu nelibost vůči zlu, vyrazil ze sebe slova: “Má duše je smutná až k smrti.” Matouš 26,38. NL 70.4

U vchodu do zahrady Ježíš opustil všechny své učedníky kromě Petra, Jakuba a Jana a s těmito třemi vešel do zahrady. Byli jeho nejhorlivějšími následovníky a byli mu také nejbližší. Nemohl však snést pomyšlení, že právě oni by měli být svědky utrpení, které bude muset podstoupit. “Zůstaňte tu a bděte se mnou.” Matouš 26,38. NL 70.5

Poodešel maličko od nich a padl vysílen na zem. Cítil, že byl hříchem odloučen od svého Otce. Propast mezi nimi se zdála být tak široká, tak hluboká a tak temná, že se nad tím zhrozil. NL 70.6

Kristus netrpěl pro své vlastní hříchy, ale za hříchy světa. Pocítil Boží odpor vůči hříchu, jaký pocítí hříšník ve velký den soudu. NL 70.7

Ve svém smrtelném zápase se Kristus držel chladné země. Z jeho bledých rtů vyšlo bolestné zvolání: “Otče můj, jestli je to možné, ať mě ten kalich mine! Avšak ne jak chci já, ale jak ty.” Matouš 26,39. NL 70.8

Celou hodinu snášel Kristus toto hrozné utrpení sám. Pak přišel k učedníkům a doufal, že uslyší nějaké slovo účasti. Nečekal ho však žádný soucit, protože učedníci spali. Probudil je až Ježíšův hlas. Stěží ho však poznávali, tak byla jeho tvář změněna úzkostí. NL 71.1

Ježíš se obrátil k Petrovi a řekl: “Šimone, ty spíš? Nemohl jsi bdít jedinou hodinu?” Marek 14,37. NL 71.2

Ještě před tím, než se vydali do zahrady, Kristus řekl učedníkům: “Všichni ode mne této noci odpadnete. Je přece napsáno: ‘Budu bít pastýře a ovce se rozprchnou.’” Marek 14,27. NL 71.3

Oni mu dali to nejsilnější ujištění, že by s ním šli do vězení i na smrt. A ubohý Petr ve své samolibosti k tomu dodal: “I kdyby všichni odpadli, já nikdy!” Marek 14,29. NL 71.4

Učedníci však spoléhali pouze na sebe. Nevzhlíželi k mocnému Pomocníkovi, jak jim Kristus radil. Proto když Spasitel nejvíce potřeboval jejich účast a modlitbu, našel je spící. Spal i Petr. NL 71.5

Také Jan, milovaný učedník, který se často opíral o Ježíšovu hruď, spal. Jeho láska k Mistrovi ho jistě měla udržet v bdělém stavu. Jeho opravdové modlitby se měly připojit k modlitbám jeho milovaného Spasitele ve chvíli velkého zápasu. Vykupitel strávil celé noci na modlitbách, když prosil za své učedníky, aby jejich víra v hodině zkoušky neselhala. Přesto s ním nedokázali bdít ani jedinou hodinu. NL 71.6

Kdyby se Kristus nyní zeptal Jakuba a Jana: “Můžete pít kalich, který já piji, a být pokřtěni křtem, kterým se já křtím?”, jistě by mu neodpověděli tak pohotově, jak to učinili předtím: “Můžeme.” Marek 10,38.39. NL 71.7

Spasitelovo srdce bylo naplněno lítostí a soucitem ke slabosti svých učedníků. Obával se, že nebudou moci obstát ve zkoušce, kterou jim přinese jeho utrpení a smrt. NL 72.1

Přesto je za jejich slabost přísně nepokáral. Myslel na zkoušky, které byly před nimi, a řekl: “Bděte a modlete se, abyste nevešli do pokušení.” Matouš 26,41. NL 72.2

Snažil se je omluvit za to, že vůči němu nesplnili svou povinnost: “Duch je sice připraven, ale tělo je slabé.” Matouš 26,41. NL 72.3

Jaký to příklad něžného a láskyplného Spasitelova soucitu! NL 72.4

Znovu však Božího Syna zachvátila nadlidská muka. Zemdlený a vyčerpaný se s námahou vrátil zpět a modlil se tak, jak se modlil i předtím: “Otče můj, jestliže mě tento kalich nemůže minout, ale musím ho vypít, ať se stane tvá vůle.” Matouš 26,42. NL 72.5

Při tomto modlitebním zápasu kanuly krůpěje krve z jeho čela. Znovu vyhledal učedníky v touze po účasti a znovu je nalezl spící. Jeho přítomnost je probudila. Pohlíželi na jeho obličej se zděšením, protože byl potřísněn krví. Nedokázali pochopit duševní úzkost, která se odrážela v jeho tváři. NL 72.6

Potřetí vyhledal místo, kde se modlil. Přemohla ho hrůza vše pohlcující temnoty. Přítomnost Otce se ztratila. Kristus se obával, že bez ní jeho lidská přirozenost tuto zkoušku nevydrží. NL 72.7

Potřetí se modlil stejnými slovy. Andělé toužili přinést mu úlevu, avšak nebylo jim to dovoleno. Boží Syn musel vypít tento kalich, jinak by svět byl navždy ztracen. NL 72.8

Viděl lidskou bezmocnost. Viděl moc hříchu. Před jeho zrakem se promítla bída zatraceného světa. Učinil konečné rozhodnutí — zachrání člověka, i kdyby za to musel zaplatit sebevětší cenu. NL 72.9

Opustil nebeské dvory, kde je jen nevinnost, štěstí a sláva, aby zachránil jedinou ztracenou ovci, jeden svět, který padl do hříchu. Neupustil od svého úmyslu. Jeho modlitba nyní dýchla pouze odevzdaností: “Můj Otče, není-li možné, aby mne tento kalich minul, musím-li ho vypít, staň se tvá vůle.” NL 73.1

Spasitel padl k zemi jako mrtvý. Nebyl tam ani jeden učedník, aby Kristovu hlavu podepřel svými dlaněmi a svlažil čelo neskonale více zmučené než čela všech lidských synů. Kristus byl sám, nebyl s ním nikdo z lidí. NL 73.2

Se svým Synem však trpěl Bůh. Andělé sledovali Spasitelův smrtelný zápas. V nebi zavládlo ticho. Neozvala se jediná harfa. Kdyby lidé mohli spatřit úžas andělských zástupů, které v němém bolu sledovaly, jak Otec odvrací paprsky svého světla, lásky a slávy od milovaného Syna, lépe by pochopili, jak je hřích Bohu odporný. NL 73.3

Ke Kristu nyní přišel mocný anděl. Pozvedl hlavu božského trpitele ke své hrudi a ukázal k nebi. Ujistil Ježíše, že zvítězí nad satanem. Díky tomu se miliony lidí stanou vítězi v jeho slavném království. NL 73.4

Na Spasitelově zkrvavené tváři se rozhostil nebeský mír. Byl odhodlán snášet to, co by nikdy nemohla snést žádná lidská bytost, neboť okusí utrpení smrti za všechny lidi. NL 73.5

Kristus znovu vyhledal své učedníky a znovu je nalezl spící. Kdyby zůstali ostražití, kdyby bděli a modlili se se svým Spasitelem, byli by získali posilu pro zkoušku, kterou měli před sebou. Tím, že takto selhali, neměli sílu pro budoucí čas nouze. NL 73.6

Kristus na ně pohlédl s hlubokým zármutkem a řekl: “Vy ještě spíte a odpočíváte? Pohleďte, přiblížila se ta hodina a Syn člověka je vydáván do rukou hříšníků.” Matouš 26,45. Právě když pronášel tato slova, zaslechl zvuk kroků. Přicházeli lidé, kteří ho hledali, a proto pravil: “Vstávejte, pojďme! Hle, můj zrádce už je blízko.” Matouš 26,46. NL 73.7