Naděje lidstva

U velikonoční večeře

Izraelci jedli poprvé velikonočního beránka v době svého vysvobození z egyptského otroctví. NL 63.1

Bůh zaslíbil, že je osvobodí. Pověděl jim, že v každé egyptské rodině bude usmrcen prvorozený syn. NL 63.2

Řekl jim také, aby si krví zabitého beránka pomazali zárubně svých dveří, aby je anděl smrti mohl minout. NL 63.3

Měli upéct beránka a sníst ho v noci s nekvašeným chlebem a s hořkými bylinami, které představovaly hořkost jejich otroctví. NL 63.4

Když budou jíst beránka, všichni musejí být připraveni na cestu. Na svých nohou musejí mít boty a v rukou hůl. NL 63.5

Učinili tak, jak jim Hospodin řekl, a právě v tu noc jim egyptský král poslal zprávu, že mohou svobodně odejít. Ráno se vydali na cestu do zaslíbené země. NL 63.6

A tak každým rokem ve stejnou noc, během které opustili Egypt, slaví všichni Izraelité v Jeruzalémě svátek Velikonoc (pozn. vyd.: svátek Pascha — Veliké noci). V tento svátek každá rodina jí upečeného beránka s chlebem a hořkými bylinami podobně jako jejich předkové v Egyptě. A rodiče svým dětem vyprávějí příběh o Boží dobrotě, když vysvobodil svůj lid z otroctví. NL 64.1

Nyní nastal čas, kdy měl Kristus slavit tento svátek se svými učedníky. Proto řekl Petrovi a Janovi, aby našli místo a učinili přípravy pro velikonoční večeři. NL 64.2

V té době přicházelo do Jeruzaléma velké množství lidí a ti, kteří bydleli ve městě, byli vždy připraveni poskytnout ve svém domě místnost pro hosty, aby i oni mohli tento svátek slavit. NL 64.3

Spasitel řekl Petrovi a Janovi, že když půjdou po ulici, potkají člověka nesoucího džbán vody. Měli jít za ním a vejít do domu, do kterého vešel. Hospodáři tohoto domu měli říci: “Mistr ti vzkazuje: Kde je místnost, v níž bych se svými učedníky pojedl beránka?” Lukáš 22,11. NL 64.4

Tento člověk jim pak ukázal prostornou horní místnost zařízenou pro jejich potřeby, tam měli připravit velikonoční večeři. A toto všechno se stalo přesně tak, jak jim Spasitel řekl. NL 64.5

O velikonoční večeři byli učedníci s Ježíšem sami. Čas, který s ním trávili o těchto svátcích, byl vždy časem radosti, ale nyní byl jejich Mistr zarmoucený. NL 64.6

Nakonec jim řekl tklivým hlasem plným smutku: “Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto beránka předtím, než budu trpět.” Lukáš 22,15. NL 64.7

Na stole stálo sladké víno. Ježíš vzal kalich, vzdal díky a řekl: “Vezměte jej a rozdělte mezi sebou; neboť vám říkám, že už nebudu pít z plodu vinného kmene, dokud nepřijde Boží království.” Lukáš 22,17.18. NL 64.8

To bylo naposledy, kdy Kristus slavil tento svátek se svými učedníky. Byla to opravdu poslední večeře beránka, která byla vůbec slavena, protože beránek byl zabit, aby lidi učil o Kristově smrti. Když pak byl za hříchy světa zabit Kristus, Boží Beránek, nebylo už zapotřebí zabíjet beránka představujícího jeho smrt. NL 65.1

Když Židé své odmítnutí Krista zpečetili tím, že ho vydali na smrt, zavrhli vlastně všechno, co dávalo tomuto svátku jeho hodnotu a význam. Od této chvíle se jim jeho zachovávání stalo bezcennou formou. NL 65.2

Když se Kristus účastnil velikonočního obřadu, před očima se mu rozvinul výjev své poslední velké oběti. Nyní stál ve stínu kříže a srdce měl sevřené bolestí. Věděl o všech mukách, jež ho očekávají. NL 65.3

Věděl, jaký nevděk a krutost mu projeví ti, které přišel zachránit. Nemyslel však pouze na své vlastní utrpení. Bylo mu líto těch, kteří odmítnou svého Spasitele, a tak ztratí věčný život. NL 65.4

Celou jeho mysl naplnila starost o učedníky. Věděl, že až jeho utrpení skončí, budou ponecháni ve světě, aby dál bojovali. NL 65.5

Potřeboval jim toho mnoho říci, aby to zůstalo uchováno v jejich srdcích, když už s nimi více nebude. Doufal, že při tomto jejich posledním setkání bude moci mluvit o oněch věcech. Nyní jim to však nemohl říci. Poznal, že nejsou připraveni naslouchat. NL 65.6

Vznikl mezi nimi spor. Stále si mysleli, že Kristus bude brzy provolán králem, a každý z nich toužil po nejvyšším postavení v jeho království. Takto žárlili jeden na druhého a hádali se. NL 65.7

Vyskytla se však ještě jiná příčina sporu. Během slavnosti bylo zvykem, že sluha omýval hostům nohy. Také i při této příležitosti bylo pro onu službu zajištěno vše potřebné. Byl tu připraven džbán s vodou, umyvadlo i ručník. Nebyl tu však žádný sluha, a tak bylo na učednících, aby tuto službu vykonali sami. NL 66.1

Každý z učedníků si však myslel, že on zrovna nemusí být sluhou svým bratrům. Nikdo z nich nechtěl ostatním umýt nohy. Tak mlčky zaujali svá místa u stolu. NL 66.2

Ježíš chvíli vyčkával, aby viděl, co udělají. Potom sám vstal od stolu. Opásal se ručníkem, nalil vodu do umyvadla a začal umývat učedníkům nohy. Byl zarmoucen důsledky jejich sporu, ale nepokáral je přísnými slovy. Projevil jim svou lásku tím, že si počínal vůči svým vlastním učedníkům jako sluha. Když práci dokončil, řekl jim: “Jestliže jsem tedy já, Pán a Mistr, umyl nohy vám, i vy máte mýt nohy jeden druhému. Dal jsem vám totiž příklad, abyste se i vy chovali, jako jsem se já zachoval k vám.” Jan 13,14.15. NL 66.3

Tímto způsobem je Kristus chtěl naučit, že by si měli navzájem pomáhat. Místo toho, aby sami usilovali o nejvyšší postavení, každý z nich by měl být ochoten sloužit svým bratrům. NL 66.4

Spasitel přišel na tento svět, aby sloužil jiným. Žil, aby pomáhal a spasil ty, kteří byli slabí a hříšní. Chce po nás, abychom jednali stejně jako on. NL 66.5

Učedníci se velmi styděli za svou žárlivost a sobectví. Jejich srdce byla naplněna láskou ke svému Pánu i k sobě navzájem. Nyní mohli věnovat pozornost Kristovu učení. NL 66.6

Když byli ještě u stolu, Ježíš vzal chléb, vzdal díky, rozlomil jej a dal ho učedníkům se slovy: “Toto je mé tělo, které se dává za vás. To dělejte na mou památku.” NL 66.7

“A vzal i kalich, když bylo po večeři, a řekl: ‘Tento kalich je ta nová smlouva v mé krvi, která se prolévá za vás.’” Lukáš 22,19.20. NL 67.1

Bible říká: “Neboť kdykoli byste jedli tento chléb a pili tento kalich, zvěstujete Pánovu smrt, dokud nepřijde.” 1. Korintským 11,26. NL 67.2

Chléb a víno představují Kristovo tělo a jeho krev. Tak jako byl rozlámán chléb a nalito víno, tak bylo na kříži zlámáno Kristovo tělo a prolita jeho krev, aby nás spasila. NL 67.3

Když přijímáme chléb a víno, dokazujeme tím, že tomu věříme. Dáváme tím najevo, že litujeme svých hříchů a přijímáme Krista jako svého Spasitele. NL 67.4

Když učedníci seděli s Ježíšem u stolu, viděli, že vypadá stále velmi smutně. Na všechny padla tíseň, a proto jedli v tichosti. NL 67.5

Nakonec Ježíš promluvil a řekl: “Amen, říkám vám, že jeden z vás mě zradí.” Matouš 26,21. NL 67.6

Tato slova učedníky nejen zarmoutila, ale i ohromila. Každý začal zkoumat své srdce, aby zjistil, zda tam není třeba jen stín zlé myšlenky vůči jejich Mistrovi. NL 67.7

Učedníci se jeden po druhém ptali: “Snad to nejsem já, Pane?” Matouš 26,22. Pouze Jidáš mlčel. Oči všech se upřely na něho. Když viděl, že je pozorován, zeptal se také: “Snad to nejsem já, Rabbi?” Matouš 26,25. NL 67.8

A Ježíš vážně odpověděl: “Tys to řekl.” Matouš 26,25. NL 67.9

Ač Ježíš umyl nohy i Jidášovi, nepřimělo ho to k tomu, aby Spasitele více miloval. Hněval se, že Kristus vykonal práci sluhy. Nyní pochopil, že Ježíš se nestane králem, a proto byl ještě více rozhodnut jej zradit. NL 67.10

Svého úmyslu se nezalekl, ani když viděl, že je odhalen. V hněvu rychle opustil místnost a odešel uskutečnit svůj bezbožný plán. Jidášův odchod byl pro všechny přítomné úlevou. Spasitelova tvář zazářila a v tomto stínu byl před svými učedníky vyvýšen. NL 67.11

Kristus nyní nějakou dobu rozmlouval se svými učedníky. Chystal se odejít do domu svého Otce. Řekl, že jim jde připravit místo, pak se opět vrátí a vezme je k sobě. NL 68.1

Slíbil, že jim pošle Ducha svatého, aby byl jejich učitelem a utěšitelem, zatímco on bude pryč. Vyzval je, aby prosili v jeho jménu, a jejich modlitby budou jistě vyslyšeny. NL 68.2

Pak se za ně modlil. Prosil, aby mohli být zachováni od zlého a aby se navzájem milovali tak, jak je miloval on sám. NL 68.3

Ježíš se modlil za nás stejně, jako se modlil za první učedníky. Řekl: “Neprosím však jen za tyto, ale i za ty, kteří ve mne uvěří skrze jejich slovo, aby všichni byli jedno, jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli jedno v nás, aby svět uvěřil, že jsi mě poslal… a že jsi je miloval, jako jsi miloval mě.” Jan 17,20-23. NL 68.4