Naděje lidstva

Kristovo učení

U Židů se náboženství stalo něčím víc než pouhou nepřetržitou řadou obřadů. Když se odchýlili od pravého uctívání Boha a ztratili duchovní moc jeho slova, snažili se tento nedostatek nahradit přidáváním svých vlastních obřadů a tradic. NL 41.1

Od hříchů nás může očistit pouze Kristova krev. Pouze jeho moc může uchránit lidi před hříchem. Židé však spoléhali na své vlastní skutky a na obřady svého náboženství, aby si zasloužili spasení. Domnívali se, že jsou spravedliví pro svoji horlivost k těmto obřadům, a tudíž i hodni místa v Božím království. Jejich naděje však byly založeny na světské velikosti. Toužili po bohatství a moci, a toto očekávali jako odměnu za svou předstíranou zbožnost. NL 41.2

Očekávali, že Mesiáš ustanoví své království na této zemi a bude vládnout jako mocný panovník mezi lidmi. Doufali, že při jeho příchodu obdrží veškerá pozemská požehnání. Ježíš věděl, že jejich naděje budou zklamány. Přišel, aby je poučil o něčem mnohem lepším, než po čem toužili. Přišel obnovit pravé uctívání Boha. Přišel, aby představil ryzí náboženství srdce, které by sám projevil svým čistým životem a svatým charakterem. NL 41.3

V překrásném kázání na hoře vysvětlil, co Bůh považuje za nejvzácnější a co přináší opravdové štěstí. NL 42.1

Spasitelovi učedníci byli ovlivněni učením rabínů. Kristova naučení byla určena především těmto učedníkům. To, čemu je učil, je rovněž pro nás. Potřebujeme se naučit témuž. NL 42.2

“Blaze chudým v duchu,” řekl Kristus. Matouš 5,3. Chudí duchem jsou ti, kteří znají svou vlastní hříšnost a potřebu. Oni vědí, že sami nemohou konat dobré věci. Touží po pomoci od Boha, a proto se jim dostane jeho požehnání. NL 42.3

“Nebo takto dí ten důstojný a vyvýšený, kterýž u věčnosti přebývá, jehož jméno jest Svatý: ‘Na výsosti a v místě svatém bydlím, ano i s tím, kterýž jest skroušeného a poníženého ducha přebývám, obživuje ducha ponížených, obživuje také srdce skroušených.’” Izajáš 57,15 PBK. NL 42.4

“Blaze plačícím.” Matouš 5,4. Tímto nejsou míněni ti, kteří naříkají a reptají, kteří chodí s mrzutým, skleslým pohledem. Tím jsou míněni ti, kteří opravdu litují svých hříchů a kteří prosí Boha o odpuštění. NL 42.5

Všem takovým ochotně odpustí. Říká: “Obrátím zajisté kvílení jejich v radost, a potěším jich, a obveselím je po zámutku jejich.” Jeremjáš 31,13 PBK. NL 42.6

“Blaze mírným.” Matouš 5,5. Kristus říká: “Učte se ode mne, neboť jsem mírný a pokorný v srdci.” Matouš 11,29. NL 42.7

Když s ním nesprávně zacházeli, odplácel za zlé dobrým. Tím nám dal příklad, abychom jednali stejně jako on. NL 43.1

“Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti.” Matouš 6,6. Spravedlnost znamená konat správné věci. Je to poslušnost Božího zákona, protože v tomto zákonu jsou obsaženy zásady spravedlnosti. Bible říká: “Všecka přikázání tvá jsou spravedlnost.” Žalm 119,172 PBK. NL 43.2

Kristus svým příkladem učil lidi poslouchat tento zákon. V jeho životě byla patrná spravedlnost zákona. Po spravedlnosti hladovíme a žízníme až tehdy, když toužíme, aby všechny naše myšlenky, slova i skutky odpovídaly Kristovým. A Kristu můžeme být podobni jen tehdy, pokud mu opravdu chceme být podobni. Náš život se může podobat jeho životu, naše skutky mohou být v souladu s Božím zákonem. Duch svatý Boží lásku vštípí do našich srdcí, takže budeme prožívat rozkoš z konání jeho vůle. NL 43.3

Bůh je ochotnější dát nám svého Ducha, než jsou rodiče ochotni dát dobré věci svým dětem. Jeho zaslíbení zní: “Proste, a bude vám dáno.” Lukáš 11,9; Matouš 7,7. Všechen tento hlad a žízeň po spravedlnosti “bude uspokojen”. NL 43.4

“Blaze milosrdným.” Matouš 5,7. Být milosrdným znamená jednat s ostatními lépe, než si zaslouží. Tak Bůh jednal s námi. Prokazovat milosrdenství lidem mu působí radost. Je laskavý i k nevděčným a zlým. NL 43.5

Učí nás, abychom stejně jednali spolu navzájem. Říká: “Buďte pak k sobě navzájem laskaví a milosrdní. Odpouštějte jedni druhým, jako i Bůh v Kristu odpustil vám.” Efezským 4,32. NL 43.6

“Blaze čistým v srdci.” Matouš 5,8. Bůh dbá více o to, čím opravdu jsme, než o to, co říkáme, že jsme. Nestará se o to, jak krásnými se můžeme zdát, nýbrž chce naše čisté srdce. Pak všechny naše slova i činy budou správné. NL 43.7

Král David se modlil: “Srdce čisté stvoř mi, ó Bože… Ó ať jsou slova úst mých tobě příjemná, i přemyšlování srdce mého před tebou, Hospodine skálo má, a vykupiteli můj.” Žalm 51,12; Žalm 19,15 PBK. Tato slova by měla být naší modlitbou. NL 44.1

“Blaze těm, kdo působí pokoj.” Matouš 5,9. Ten, kdo vlastní Kristova tichého a pokorného ducha, bude tvůrcem pokoje. Takový duch nevyvolává žádné hádky, nevrací žádnou hněvivou odpověď. Učiní domov šťastným a přinese sladký pokoj, který požehná všechny kolem. NL 44.2

“Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost.” Matouš 5,10. Kristus věděl, že mnozí z jeho učedníků budou pro něho uvězněni a zabíjeni. Ale on jim řekl, ať kvůli tomu nepláčou. NL 44.3

Nic nemůže uškodit těm, kteří milují a následují Krista. On bude s nimi na každém místě. Mohou být usmrceni, ale on jim dá nikdy nevadnoucí korunu slávy a život, který nikdy neskončí. NL 44.4

A od nich se jiní dozvědí o drahém Spasiteli. Kristus svým učedníkům řekl: “Vy jste světlo světa.” Matouš 5,14. Ježíš měl zanedlouho odejít do svého nebeského domova, ale učedníci měli učit lidi jeho lásce. Měli být světlem mezi lidmi. NL 44.5

Světlo majáku, svítící v temnotě, vede loď bezpečně do přístavu; tak mají Kristovi následovníci svítit v tomto temném světě, vést lidi ke Kristu a k nebeskému domovu. To je to, co by měli dělat všichni Kristovi následovníci. Ježíš je volá ke spolupráci s ním v zachraňování ostatních. NL 44.6

Takové lekce však byly pro Kristovy posluchače cizí a nové, proto je mnohokrát opakoval. Kdysi k němu přišel jeden zákoník s otázkou: “‘Mistře, co mám udělat, abych se stal dědicem věčného života?’ On mu řekl: ‘Co je napsáno v Zákoně? Jak tam čteš?’ NL 44.7

A on odpověděl: ‘Budeš milovat Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, ze vší své síly a celou svou myslí a svého bližního jako sám sebe.’ NL 45.1

Ježíš mu tedy řekl: ‘Správně jsi odpověděl. Dělej to a budeš žít.’” Lukáš 10,25-28. NL 45.2

Tento zákoník to však neudělal. Věděl, že ostatní lidi nemiloval jako sebe sama. Místo aby toho litoval, snažil se pro své sobectví najít omluvu. A tak se zeptal Ježíše: “A kdo je můj bližní?” Lukáš 10,29. NL 45.3

Kněží a rabíni se často o této otázce přeli. Chudé a nevědomé lidi nenazývali svými bližními a neprokazovali jim žádnou laskavost. Kristus se však jejich sporů neúčastnil. Na tuto otázku odpověděl příběhem, který se odehrál krátce předtím. NL 45.4

Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha. Tato cesta byla příkrá a skalnatá a procházela divokou, osamělou krajinou. Zde byl tento člověk přepaden lupiči, kteří jej obrali o všechno, co měl. Zbitý a zraněný zůstal ležet jako mrtvý. NL 45.5

Když tak ležel, šel touto cestou kněz a pak levita z chrámu v Jeruzalémě. Ale místo toho, aby tomuto ubohému člověku pomohli, přešli raději na druhou stranu. NL 45.6

Tito lidé byli vyvoleni ke službě v Božím chrámu a měli být podobní Bohu — plní milosrdenství a dobroty. Ale jejich srdce byla studená a bezcitná. NL 45.7

Po určité době se ke zraněnému přiblížil Samaritán. Židé Samaritány opovrhovali a nenáviděli je. Ani jednomu z těchto lidí by Žid nedal ani doušek vody nebo kousek chleba. Ale tento Samaritán se nezastavil, aby o tom uvažoval. Nezastavil se ani proto, aby přemýšlel o lupičích, kteří by ho mohli přepadnout. NL 45.8

Na zemi ležel cizí člověk, krvácející a na pokraji smrti. Samaritán svlékl svůj vlastní plášť a ovinul ho kolem něho. NL 46.1

Dal mu napít své vlastní víno a svůj olej nalil na jeho rány. Raněného muže vysadil na hřbet svého zvířete a zavezl ho do hostince, kde o něj pečoval celou noc. NL 46.2

Druhý den ráno, dříve než odešel, zaplatil hostinskému za péči, kterou bude raněnému věnovat, dokud znovu nezesílí. NL 46.3

Tak Ježíš dovyprávěl tento příběh. Pak se obrátil k zákoníkovi a zeptal se ho: “‘Kdo z těch tří se ti tedy zdá být bližním toho, který upadl mezi lupiče?’ NL 46.4

A on řekl: ‘Ten, který mu prokázal milosrdenství.’ NL 46.5

Ježíš mu tedy řekl: ‘Jdi a jednej tak i ty.’” Lukáš 10,36-37. NL 46.6

Takto Ježíš učil, že každá osoba, která potřebuje naši pomoc, je naším bližním. Máme s ním jednat tak, jak bychom sami chtěli, aby bylo jednáno s námi. NL 46.7

Kněz a levita předstírali, že zachovávají Boží přikázání, ale byl to Samaritán, který je opravdu zachovával. Jeho srdce bylo laskavé a milující. NL 46.8

Tím, že se postaral o zraněného cizince, projevil stejně tak lásku k Bohu jako i k člověku. Protože Bohu působí potěšení, když si navzájem činíme dobro. Naši lásku k němu projevujeme tím, že jsme laskavými k těm, jež jsou kolem nás. NL 46.9

Laskavé, milující srdce má větší cenu než všechna bohatství světa. Ti, kteří žijí, aby činili dobro, ukazují, že jsou Božími dětmi. Oni jsou těmi, kteří budou přebývat s Kristem v jeho království. NL 46.10