Na úsvitu dějin

Hořící keř

“Po mnoha letech egyptský král zemřel, ale Izraelci vzdychali a úpěli v otročině dál. Jejich volání o pomoc vystupovalo z té otročiny k Bohu. Bůh vyslyšel jejich sténání, Bůh se rozpomněl na svou smlouvu s Abrahamem, Izákem a Jákobem, Bůh na syny Izraele pohleděl, Bůh se k nim přiznal.” 2. Mojžíšova 2,23-25. Čas vysvobození nadešel. Boží záměr se měl uskutečnit takovým způsobem, aby byla pokořena lidská pýcha. Vysvoboditel měl přijít jako pokorný pastýř pouze s holí v ruce. Bůh však tuto hůl učiní symbolem své moci. NUD 119.5

Když Mojžíš jednoho dne pásl ovce blízko Chorébu, uviděl, jak hoří keř. Přesto neshořel. Šel blíž, když tu ho zprostředka plamene zavolal jménem nějaký hlas. Třesoucími se rty odpověděl: “Tu jsem.” 2. Mojžíšova 3,4. Byl varován, aby se neuctivě nepřibližoval: “‘Zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá… Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.« Mojžíš si zakryl tvář, neboť se bál na Boha pohledět.” 2. Mojžíšova 3,5.6. NUD 119.6

Když Mojžíš stál v posvátné úctě před Bohem, slyšel další slova: “Dobře jsem viděl ujařmení svého lidu, který je v Egyptě. Slyšel jsem jeho úpění pro bezohlednost jeho poháněčů. Znám jeho bolesti. Sestoupil jsem, abych jej vysvobodil z moci Egypta a vyvedl jej z oné země do země dobré a prostorné, do země oplývající mlékem a medem… Nuže pojď, pošlu tě k faraonovi a vyvedeš můj lid, Izraelce, z Egypta.” 2. Mojžíšova 3,7-10. NUD 119.7

Překvapen a vyděšen Mojžíš ucouvl a namítl: “Kdo jsem já, abych šel k faraonovi a vyvedl Izraelce z Egypta?” 2. Mojžíšova 3,11. NUD 120.1

Mojžíš myslel na zaslepenost, nevědomost a nevíru svého lidu. Mnozí Boha téměř neznali. Řekl: “Hle, já přijdu k Izraelcům a řeknu jim: Posílá mě k vám Bůh vašich otců. Až se mě však zeptají, jaké je jeho jméno, co jim odpovím?” 2. Mojžíšova 3,13. Odpověď zněla: “JSEM, KTERÝ JSEM… JSEM posílá mě k vám.” 2. Mojžíšova 3,14. NUD 120.2

Mojžíš dostal příkaz, aby nejdříve shromáždil starší Izraele, kteří už dlouho naříkali kvůli svému otroctví, a vyřídil jim poselství od Boha. Potom měl předstoupit před krále a říct: “Potkal se s námi Hospodin, Bůh Hebrejů. Dovol nám nyní odejít do pouště na vzdálenost tří dnů cesty a přinést oběť Hospodinu, našemu Bohu.” 2. Mojžíšova 3,18. NUD 120.3

Mojžíš byl předem varován, že farao výzvu odmítne. Přesto Boží služebník nesmí ztratit odvahu. Hospodin projeví svou moc. “Proto vztáhnu ruku a budu bít Egypt všemožnými svými divy, které učiním uprostřed něho. Potom vás propustí.” 2. Mojžíšova 3,20. NUD 120.4

Hospodin prohlásil: “Zjednám tomuto lidu u Egypťanů přízeň. Až budete odcházet, nepůjdete s prázdnou. Každá žena si vyžádá od sousedky a spolubydlící stříbrné a zlaté ozdoby a pláště.” 2. Mojžíšova 3,21.22. Egypťané zbohatli z usilovné práce, kterou si nespravedlivě vynucovali na Izraelcích, a Hebrejové měli právo požadovat odměnu za léta své dřiny. Bůh jim dá přízeň v očích Egypťanů a požadavek otroků bude splněn. NUD 120.5

Jaký důkaz mohl Mojžíš podat svému lidu, že ho opravdu poslal Hospodin? Namítl: “Nikoli, neuvěří mi a neuposlechnou mě, ale řeknou: Hospodin se ti neukázal.” 2. Mojžíšova 4,1. Hospodin mu řekl, aby svou hůl hodil na zem. Když to udělal, “stal se z ní had. Mojžíš se dal před ním na útěk.” 2. Mojžíšova 4,3. Bylo mu nařízeno, aby ho chytil, a v jeho ruce se proměnil v hůl. Bůh ho vyzval, aby svou ruku vložil za ňadra a “když ruku vytáhl, byla malomocná, bílá jako sníh” 2. Mojžíšova 4,6. Hospodin mu řekl, aby znovu vložil svou ruku za ňadra, a když ji vytáhl, byla opět jako předtím. Těmito znameními bude jak jeho vlastní lid, tak farao přesvědčen, že se mezi nimi projevuje někdo mocnější než král Egypta. NUD 120.6