Proroci a králové

41. kapitola — Ohnivá pec

Sen, který jako velký obraz ukázal Nabuchodonozorovi události, které se zběhnou až do konce času, mu byl dán proto, aby mohl porozumět úloze, kterou by měl hrát v dějinách světa, a vztahu, který by jeho království mělo mít ke království nebeskému. Výkladem snu se mu dostalo jasného poučení o tom, že bude zřízeno věčné království Boží. “Za dnů těch králů,” pravil Daniel, “vzbudí Bůh nebeský království, kteréž na věky nebude zkaženo, a království to na žádného jiného nespadne, ale ono potře a konec učiní všechněm těm královstvím, samo pak státi bude na věky….Pravý jest sen ten i věrný výklad jeho.” Daniel 2,44.45. PK 330.1

Král uznal moc Boží, když pravil Danielovi: “V pravdě že Bůh váš jest Bůh bohů, …kterýž zjevuje skryté věci.” Daniel 2,47. Po nějakou dobu pak byl Nabuchodonozor pod vlivem bázně Boží; jeho srdce však ještě nebylo očištěno od světské ctižádosti a touhy po povýšení. Zdar, který provázel jeho panování, plnil ho pýchou. Po čase přestal ctít Boha a začal znovu uctívat své modly se zvýšenou horlivostí a náruživostí. PK 330.2

Slova “ty jsi ta hlava zlatá” (Daniel 2,38) zapůsobila na mysl královu hlubokým dojmem. Mudrci jeho říše využili toho, že se vrátil k modloslužebnictví, a navrhli mu, aby dal udělat sochu podbnou té, již viděl ve snu, a dal ji postavit tam, kde by všichni mohli vidět hlavu ze zlata, která podle výkladu snu měla představovat jeho království. PK 330.3

Potěšen tímto pochlebnickým návrhem, rozhodl se král, že jej provede a že půjde ještě dále. Nedá zhotovit sochu, kterou ve snu uviděl, nýbrž ještě překoná originál. Jeho socha nebude od hlavy k nohám ze stále horšího materiálu, nýbrž bude celá ze zlata, bude symbolem Babylóna jako věčného, nepokořitelného, všemocného království, které si podrobí všechna ostatní království a bude stát na věky. PK 330.4

Myšlenka na založení říše a dynastie, která by tvala navěky, se velice zamlouvala mocnému vládci, jehož moci nemohly odolat národy světa. S nadšením, které vyvolala jeho bezmezná ctižádost a sobecká pýcha, se radil se svými mudrci, jak to provést. Zapomínaje na podivuhodný projev prozřetelnosti v souvislosti se snem o velkém obrazu, zapomínaje také, že Bůh Izraele skrze svého služebníka Daniela objasnil smysl obrazu a že pro tento výklad byli mudrci země ušetřeni potupné smrti, zapomínaje na vše kromě své touhy upevnit svou moc a svrchovanost, rozhodl se král se svými rádci, že se budou snažit všemi možnými prostředky povznést Babylón až na vrchol jako světovou říši, hodnou všeobeckého uctívání. PK 331.1

Symbolický obraz, jímž Bůh zjevil králi a lidu svůj záměr s národy země, měl nyní sloužit k oslavě lidské moci. Danielův výklad měl být zavrhnut a zapomenut; pravda měla být zkreslena a zneužita. Symbol, který nebesa určila, aby odhalil lidem významné budoucí události, měl být použit k tomu, aby se zabránilo šíření pravdy, kterou chtěl Bůh sdělit světu. Tak pomocí výmyslu ctižádostivců se satan pokoušel zmařit božský záměr s lidstvem. Nepřítel lidského pokolení věděl, že pravda nedotčená bludem má spásnou moc; je-li však použita k tomu, aby sloužila k sobeckým cílům člověka a podpořila jeho sobecké plány, stává se silou vedoucí ke zlu. PK 331.2

Nabuchodonozor přikázal, aby z jeho bohatého pokladu byla udělána velká zlatá socha, podobná ve všem té, kterou spatřil ve vidění, až na materiál, z něhož byla zhotovena. Ačkoli byli zvyklí na velkolepé zobrazování svých pohanských božstev, nevytvořili Kaldejci ještě nikdy nic tak znamenitého a majestátního, jako byla tato skvělá socha, šedesát loket vysoká a šest loket široká. A nepřekvapuje, že v zemi, kde vládlo uctívání model, byla krásná a cenná socha na poli Dura, přestavující slávu Babylóna, jeho znamenitost a moc, zasvěcena jako předmět uctívání. K tomu byl vydán rozkaz, aby v den zasvěcení projevili všichni svou nejvyšší věrnost babylónské moci tím, že složí modle poklonu. PK 331.3

Přišel ustanovený den a na poli Dura se shromáždil obrovský zástup lidí různých národů a jazyků. Jak král přikázal, když zazněla hudba, “padli všickni…, klanějíce se obrazu klatému” Daniel 3,7. Zdálo se, že mocnosti tmy dobudou tohoto památného dne příkladného vítězství; uctívání zlaté sochy slibovalo, že se stane stálou součástí zavedeného způsobu modloslužby, uznané za státní náboženství země. Satan doufal, že tím zmaří úmysl Boží učinit z přítomnosti zajatého Izraele v Babylóně prostředek požehnání pro všechny pohanské národy. PK 331.4

Bůh však rozhodl jinak. Ne všichni sklonili svá kolena před modlářským symbolem lidské moci. V modlářském zástupu byli tři lidé, kteří byli pevně odhodláni, že tím nezneuctí Boha nebes. Jejich Bůh byl Král králů a Pán pánů: nebudou se klanět žádnému jinému. PK 332.1

Nabuchodonozorovi, plnému vítězoslávy, se donesla zpráva, že mezi jeho poddanými jsou někteří, kteří se opovážili neuposlechnout jeho rozkazu. Několik mudrců, žárlivých na pocty, jichž se dostalo větrným druhům Danielovým, oznámilo králi, že zjevně porušili jeho přání. “Králi, na věky buď živ,” zvolali. “našli se pak někteří Židé, kteréž jsi představil krajině Babylonské, totiž Sidrach, Mizach a Abdenágo, kteřížto muži nedbali na tvé, ó králi, nařízení. Bohů tvých nectí, a obrazu zlatému, kterýž jsi postavil, se neklanějí.” Daniel 3,9.12. PK 332.2

Král nařídil, aby ti muži byli před něj předvoláni. “Je pravda,” zeptal se, “že bohů mých nectíte, a obrazu zlatému, kterýž jsem postavil, se neklaníte?” Daniel 3,14. Snažil se hrozbami je přinutit, aby činili jako druzí. Poukazem na ohnivou pec jim připomněl trest, který je čeká, setrvají-li ve svém odmítání uposlednout jeho vůli. Avšak Židé pevně zastávali svou věrnost k Bohu nebeskému a svou víru v jeho spásnou moc. Klanění před modlou si všichni vykládali jako modloslužebný skutek. Takové uctívání mohou prokazovat toliko Bohu. PK 332.3

Když ti tři Židé stáli před králem, přesvědčil se král o tom, že mají něco, co ostatní mudrci jeho království nemají. Byli věrní ve vykonávání každé povinnosti. Poskytne jim ještě příležitost. Projeví-li svou ochotu uctívat spolu s ostatními modlu, nic se jim nestane; “pakli se klaněti nebudete,” pravil, “té hodiny uvrženi budete doprostřed peci ohnivé rozpálené.” Pak se jich s rukou výhružně vztyčenou zeptal: “A který jest ten Bůh, který by vás vytrhl z ruky mé?” Daniel 3,15. PK 332.4

Marné byly královy výhružky. Nemohl odvrátit židovské muže od jejich věrnosti Vládci vesmíru. Z historie svých otců se poučili, že neposlušnost Boha má za následek zneuctění, pohromu a smrt a že v bázni Hospodinově je začátek moudrosti, základ všeho pravého zdaru. Sojíce klidně před rozpálenou pecí, pravili: “My se nestaráme o to, ó Nabuchodonozore, co bychom měli odpověděti tobě. Nebo aj, buďto že Bůh, jehož my ctíme, (kterýž mocen jest vytrhnouti nás z peci ohnivé rozpálené, a tak z ruky tvé, ó králi), vytrhne nás.” Jejich víra sílila, když prohlašovali, že Bůh bude oslaven jejich vysvobozením, a s naprostou jistotou pramenící z bezpodmínečné víry v Boha, pravili dále: “Nevytrhne-li však, známo buď tobě, ó králi, že bohů tvých ctíti a obrazu zlatému, kterýž jsi postavil, klaněti se nebudeme.” Daniel 3,16-18. PK 333.1

Králův hněv neznal mezí. “Naplněn jsa prchlivostí,” “obličej tváři jeho se proměnil proti Sidrachovi, Mizachovi a Abdenágovi,” představitelům opovrhovaného, zajatého plemene. Nařídil, aby rozpálili pec sedmkrát více, než bylo obvyklé, a rozkázal silným mužům ze svého vojska, aby svázali vyznavače Boha Izraele a bez okolků je popravili. Daniel 3,19. PK 333.2

“Tedy svázali muže ty v pláštích jejich, v košilkách jejich, i v kloboucích jejich a v oděvu jejich, a uvrhli je do prostřed peci ohnivé rozpálené. Že pak rozkaz královský náhlý byl, a pec velmi rozpálená, z té příčiny muže ty, kteříž uvrhli Sidracha, Mizacha a Abdenágo, zadusil plamen ohně.” Daniel 3,21.22. PK 333.3

Hospodin však nezapomněl na své služebníky. Když byli uvrženi do pece, zjevil se jim sám Spasitel a spolu se procházeli uprostřed ohně. V přítomnosti Pána ohně a zimy ztratily plameny svou moc stravovat. PK 333.4

Král přihlížel výjevu ze svého královského křesla a čekal, až muži, kteří se mu postavili, budou úplně spáleni. Náhle se však jeho pocit vítězství změnil. Šlechtici stojící u jeho křesla viděli, jak jeho tvář zbledla, když vstal z trůnu a pozorně se zahleděl do šlehajících plamenů. Zděšen obrátil se král ke svým šlechticům a zeptal se: “Zdaliž jsme neuvrhli tří mužů doprostřed peci svázaných?...Aj, vidím čtyři muže rozvázané, procházející se uprostřed ohně, a není žádného porušení při nich, a čtvrtý na pohledění podobný jest Synu Božímu.” Daniel 3,24.25. PK 333.5

Jak věděl ten pohanský král, komu je podobný Syn Boží? Hebrejští zajatci zastávající vysoká místa v Babylóně byli mu svým životem a povahou přestaviteli pravdy. Když byli dotazováni na příčinu své víry, odpovídali bez váhání. Prostě a jasně vykládali zásady spravedlnosti, učíce tak ty, kdož žili kolem nich o Bohu, kterého uctívali. Mluvili o Kristu, o Vykupiteli, který přijde; a v postavě čtvrtého uprostřed ohně poznal král Syna Božího. PK 334.1

A pak, zapomínaje na svou velikost a důstojnost, sestoupil Nabuchodonozor z trůnu, přistoupil k otvoru pece a zvolal: “Služebníci Boha nejvyššího, vyjděte a pojďte sem.” Daniel 3,26. PK 334.2

Sidrach, Mizach a Abdenágo vyšli z pece před velkým zástupem lidí a všichni viděli, že jsou nezraněni. Přítomnost jejich Spasitele uchránila je před úhonou; jen jejich pouta shořela. “Shromáždivše se pak knížata, vývodové a vůdcové a hejtmané královští, hleděli na ty muže, an žádné moci neměl oheň při tělích jejich, ani vlas hlavy jejich nepřiškvrkl, ani plášťové jejich se nezměnili, aniž co ohněm páchli.” Daniel 3,27. PK 334.3

Nikdo si už nevzpomněl na velkou zlatou sochu, vystavenou s takovou okázalostí. V přítomnosti živého Boha se všichni báli a třásli se. “Požehnaný Bůh Sidrachův, Mizachův a Abdenágtův,” byl pokořený král nucen uznat, “kterýž poslal anděla svého, a vytrhl služebníky své, kteříž doufali v něho, až i rozkazu královského neuposlechli, ale těla svá vydali, aby nesloužili a neklaněli se žádnému bohu, kromě Bohu svému.” Daniel 3,28. PK 334.4

To, co zažil toho dne, vedlo Nabuchodonozora k tomu, že vydal nařízení, “aby každý ze všelikého lidu, národu a jazyku, kdož by koli co rouhavého řekl proti Bohu Sidrachovu, Mizachovu a Abdenágovu, na kusy rozsekán byl, a dům jeho v záchod obrácen.” “Není Boha jiného,” odůvodnil král své nařízení, “kterýž by mohl vytrhovati, jako tento.” Daniel 3,29. PK 334.5

Těmito a podobnými slovy snažil se král Babylóna rozšířit mezi všemi národy země své přesvědčení, že moc a vážnost Boha Hebrejů je hodna nejvyššího uctívání. A Bohu bylo libé úsilí krále projevit mu úctu a rozšířit královské vyznání věrnosti po celé Babylónské říši. PK 334.6

Bylo správné, že král učinil veřejné vyznání a snažil se vyvyšovat nebeského Boha nad všechny ostatní bohy; avšak ve snaze vnutit svým poddaným, aby učinili podobné vyznání víry a prokázali podobnou úctu, překročil Nabuchodonozor svá práva dočasného vládce. Neměl právo, ani občanské ani mravní, aby hrozil lidem smrtí za to, že neuctívají Boha, právě tak jako neměl právo nařizovat, aby vrhali do plamenů všechny, kdož odmítali uctívat zlatou sochu. Bůh si nevynucuje poslušnost lidí. Ponechává každému na vůli, aby si vybral, komu bude sloužit. PK 335.1

Vysvobozením svých věrných služebníků dal Hospodin najevo, že stojí na straně utiskovaných, a pokáral tím všechny mocné na zemi, kteří se stavějí proti moci nebes. Tři Hebrejci vyhlásili před celým národem babylónským svou víru v toho, jehož uctívali. Spolehli se na Boha. V hodině své zkoušky vzpomněli na zaslíbení: “Když půjdeš přes vody, s tebou budu, pakli přes řeky, nepřikvačí tě; půjdeš-li přes oheň, nespálíš se, aniž plamen chytí se tebe.” Izajáš 43,2. A jejich víra v živé slovo byla divem poctěna před očima všech. Zprávy o jejich zázračném vysvobození donesli do mnoha zemí zástupci různých národů, které Nabuchodonozor pozval k zasvěcení sochy. Věrností svých dítek byl Bůh oslaven na celé zemi. PK 335.2

Důležitá jsou poučení, která bychom si měli vzít z toho, co prožili židovští mládenci na poli Dura. I v dnešní době jsou mnozí ze služebníků Božích, ač se ničím zlým neprovinili, vydáni pokořování a hrubému zacházení ze stany těch, kdož jsou ze satanova popudu naplněni závistí a náboženským fanatismem. Hněv lidí bude namířen zvláště proti těm, kteří zachovávají sobotu podle čtvrtého přikázání; nakonec bude vydáno všeobecné nařízení, podle něhož všichni takoví zaslouží smrt. PK 335.3

V období tísně, které lid Boží očekává, bude zapotřebí víry, jež nezakolísá. Dítky Boží budou muset dávat najevo, že uctívají jedině Boha a že žádná okolnost, ani kdyby šlo přitom o sám život, je nedokáže svést k tomu, aby učinili nejmenší ústupek falešnému uctívání. Pro věrné srdce jsou příkazy hříšných, smrtelných lidí naprosto bezvýznamné vedle slova věčného Boha. Budou poslušni pravdy, i kdyby to mělo mít za následek uvěznění, vyhnanství nebo smrt. PK 335.4

Jako za dnů Sidracha, Mizacha a Abednéga, tak i v posledním období historie země zasáhne Hospodin mocně ve prospěch těch, kdož budou pevně stát za právem. Ten, jenž se procházel s hebrejskými mládenci v rozpálené peci, bude se svými následovníky, ať jsou kdekoli. Jeho stálá přítomnost je bude utěšovat a posilovat. V dobách tísně — a bude to tíseň taková, jaká nebyla za celou dobu existence národa — budou vyvolení Boží stát neotřesení. Satan se všemi svými svěřenci nebude moci zahubit ani nejslabšího ze svatých Božích. Andělé vynikající silou je budou ochraňovat a Hospodin se sám projeví jako “Bůh bohů”, jenž může spasit všechny ty, kdož v něho věří. PK 336.1