Proroci a králové

3. kapitola — Blahobyt plodí pýchu

Šalomoun vyvyšoval zákon nebe a Bůh byl s ním a dával mu moudrost, aby vládl nad Izraelem spravedlivě a shovívavě. Když nabyl bohaství a světské slávy, zůstal zpočátku skromným. Jeho vliv sahal široko daleko. “Šalomoun panoval nade všemi královstvími od řeky (Eufratu) až k zemi Filištínské a ke končinám Egyptským.” “Měl pokoj se všech stran vůkol. I bydlil Juda a Izrael bezpečně, jeden každý pod svým vinným kmenem a pod svým fíkem…po všecky dny Šalomounovy.” 1. Královská 5,1.4.5. PK 34.1

Jeho život však po velmi slibném začátku zatemnilo odpadlictví. Dějiny zaznamenávají smutnou skutečnost, že ten, jenž byl nazván Jedidiah, “Milovaný Hospodinův” (2. Samuelova 12,25), jenž byl poctěn od Boha znameními božské přízně tak význačnými, že jeho moudrost a spravedlnost mu získala světovou slávu, jenž vedl druhé k tomu, aby všechnu slávu přičítali Bohu Izraele, se sám odvrátil od uctívání Hospodina a začal se klanět modlám pohanů. PK 34.2

Staletí před tím, než Šalomoun nastoupil na trůn, předvídal Hospodin nebezpečí, jež bude ohrožovat ty, kteří budou vybráni za vládce Izraele, a dal Mojžíšovi pokyny, jak se ho mají vyvarovat. Byl dán příkaz, nechť ten, jenž bude sedět na trůně Izreele, “vypíše sobě” z ustanovení Hospodinových “do knihy z té, kteráž bude před obličejem kněží Levitských”. “Bude jej míti při sobě,” pravil Hospidin, “a čísti jej bude po všecky dny života svého, aby se naučil báti Hospodina Boha svého, a aby ostříhal všech slov zákona tohoto i ustanovení těch, a činil je; aby nepozdvihlo se srdce jeho nad bratří jeho, a neuchýlilo se od přikázání napravo aneb nalevo, aby dlouho živ byl v království svém, on i synové jeho uprostřed Izraele.” 5. Mojžíšova 17,18-20. PK 34.3

Spolu s těmito pokyny dal Hospodin tomu, jenž bude pomazán na krále, zvláštní výstrahu, aby neměl “mnoho žen, aby se neodvrátilo srdce jeho; stříbra také aneb zlata ať sobě příliš nerozmnožuje” 5. Mojžíšova 17,17. PK 34.4

Šalomoun dobře znal tyto výstrahy a zpočátku jich dbal. Jeho největším přáním bylo žít a vládnout v souladu s ustanoveními, danými na Sinaji. Způsob, jakým spravoval záležitosti království, se ostře lišil od zvyklostí národů jeho doby — národů, jež se nebály Boha a jejichž vládci pošlapávali svatý zákon Boží. PK 35.1

Ve snaze upevnit své vztahy k mocnému království, ležícímu na jih od Izraele, vstoupil Šalomoun na zakázanou půdu. Satan věděl, jaké výsledky provázejí poslušnost, a proto již v raných letech Šalomounovy vlády — v letech, proslavených moudrostí, dobročinností a spravedlností krále — se snažil působit tak, aby zákeřně podkopal Šalomounovu věrnost zásadám, a tím ho odloučil od Boha. Z Písma víme, že nepříteli se toto úsilí zdařilo. “Spříznil se pak Šalomoun s faraónem králem Egyptským, nebo pojal dceru faraónovu a uvedl ji do města Davidova.” 1. Královská 3,1. PK 35.2

Toto manželství, ačkoliv odporovalo učení zákona Božího, se zdálo být požehnáním, neboť Šalomounova pohanská žena se obrátila a připojila se k Šalomounovi v uctívání pravého Boha. Navíc pak faraon prokázal Izraeli znamenitou službu tím, že dobyl Gazer, vyhubil “Kananejské, kteříž byli v tom městě” a dal je “za věno dceři své, manželce Šalomounově” 1. Královská 9,16. Šalomoun toto město znovu vysvavěl, a tím, jak se zdálo, velice posílil své království podél středomořského pobřeží. Uzavřením spojenectví s pohanským národem a zpečetěním tohoto spojení sňatkem s pohankou princeznou porušil však Šalomoun nepředloženě moudré opatření, jež Bůh učinil, aby zachoval čistotu svého lidu. Kojení se nadějí, že se jeho pohanská manželka obrátí, bylo jen chabou omluvou hříchu. PK 35.3

Bůh ve své lásce a ve svém milosrdenství potlačoval po nějakou dobu následky této strašné chyby; a král moudrým jednáním mohl aspoň do značné míry bránit neblahým silám, jež vyvolala jeho neprozřetelnost. Začal však zapomínat na zdroj své síly a slávy. Jak jeho libůstky nabývaly převahy nad rozumem, rostlo jeho sebevědomí, víra v sebe a Šolomoun se začal snažit plnit úmysly Hospodinovy po svém. Soudil, že politické a obchodní svazky s okolními národy přinesou těmto národům známost pravého Boha; proto navazoval bezbožná spojenectví s jedním národem za druhým. Tato spojenectví byla často pečetěna sňatky s pohanskými princeznami. Přikázání Hospodinova byla zatlačována zvyklostmi okolních národů. PK 35.4

Šalomoun si namlouval, že jeho moudrost a síla jeho příkladu obrátí jeho ženy od modlářství k uctívání pravého Boha a že také spojenectví, jež takto navázal, přivedou okolní národy do těsného styku s Izraelem. Jak marná to byla naděje! Šalomounův myslný názor, že je dost silný, aby odolal vlivu pohanských druhů, byl osudný klam. A osudný byl také klam, jemuž podlehl, když věřil, že by mohol druhé přivést k úctě k svatým přikázáním a k jejich poslušnosti, když on sám nedbá zákona Božího. PK 36.1

Spojenectví a obchodní styky s pohanskými národy přinesly králi věhlas, pocty a bohatství tohoto světa. Umožnily mu dovážet zlato z Ofír a stříbro z Tarsis ve velkém množství. “Složil král stříbra a zlata v Jeruzalémě jako kamení, a dříví cedrového jako planého fíkoví, kteréž roste v údolí u velikém množství.” 2. Paralipomenon 1,15. Velké množství lidí nabylo za dnů Šolomounových bohatství se všemi pokušeními, jež je provázejí; ryzí zlato lidské povahy však pozbylo lesku a zašlo. PK 36.2

Šalomounovo odpadnutí bylo tak ponenáhlé, že dříve než si je uvědomil, byl už Bohu vzdálen. Téměř nepozorovaně začal věřit stále méně a méně božskému vedení a začal se spoléhat na svou vlastní sílu. Postupně začal Bohu odpírat neochvějnou poslušnost, jež měla učinit z Izreele zvláštní národ, a začal se přizpůsobovat zvykům okolních národů. Podléhal pokušením, jež se dostavila s jeho úspěchy a s jeho postavením, a zapomínal na Zdroj svého štěstí. Touha předčit všedchny ostatní národy v moci a velikosti ho zavedla k tomu, že pro sobecké cíle začal zneužívat nebeských darů, používaných dosud k slávě Boží. Peníze, jež měly být opatrovány jako něco posvátného pro podporování chudých a pro šíření zásad bohabojného života na celém světě, byly sobecky promrhávány k ctižádostivým cílům. PK 36.3

Ovládnut touhou po předstižení ostatních národů ve vnější okázalosti, přestal král pociťovat potřebu usilovat o krásnější a dokonalejší povahu. Snažil se proslavit se na světě, a přitom zaprodával svou čest a poctivost. Obchod s mnoha zeměmi přinášel státu obrovské příjmy, jež se ještě zvětšovaly ukládáním těžkých daní. A tak pýcha, ctižádostivot, marnotratnost a poživačnost nakonec vyústily v krutost a v nelítostné vymáhání daní. Duch svědomitosti a ohleduplnosti, jímž se vyznačovalo jeho zacházení s lidem na počátku jeho vlády, se nyní změnil. Nejmoudřejší a nejmilostivější vladař se zvrhl v tyrana. Z bohabojného soudce lidu se stal utlačovatel a krutovládce. Lidu byla ukládána jedna daň za druhou, aby bylo dost prostředků k udržování nákladného dvora. PK 36.4

Lidé si začali stýskat. Úcta a obdiv, který kdysi chovali ke králi, se změnil v nespokojenost a v povržení. PK 37.1

Těm, kdož budou vládnout nad Izraelem, radil Hospodin, aby nerozmnožovali počet svých koní, aby je tím uchránil před závislostí na lidské síle. V naprostém rozporu s tímto příkazem však “přivodili Šalomounovi koně z Egypta i ze všech zemí.” “Nashromáždil Šalomoun vozů a jezdců, a měl tisíc a čtyři sta vozů a dvanácte tisíc jezdců, kteréž rozsadil v městech vozů, a při králi v Jeruzalémě.” 2. Paralipomenon 1,16;9,28; 1. Královská 10,26. Stále víc a více pokládal král přepych, požitkářství a přízeň světa za známky velikosti. Krásné a půvabné ženy byly přiváženy z Egypta, Fénicie, z Edomu a Moábu a z mnoha jiných míst. Takových žen bylo na sta. Jejich náboženstvím bylo uctívání model; byly vyučeny k provádění krutých a zvrhlých obřadů. Omámen jejich krásou, zanedbával král své povinnosti k Bohu a ke svému království. PK 37.2

Ženy měly na Šalomouna silný vliv a ponenáhlu ho přesvědčily, aby se účastnil jejich bohoslužeb. Šalomoun nedbal pokynu, který mu dal Bůh, podle kterého měl být hradbou proti odpadlictví, a sám se oddal službě falešným bohům. “Stalo se tedy, když se zstaral Šalomoun, ženy jeho naklonily srdce jeho k bohům cizím, tak že nebylo srdce jeho cele při Hospodinu Bohu jeho, jako bylo srdce Davida otce jeho. Ale obrátil se Šalomoun k Astarot, bohyni Sidonské a k Moloch, ohavnosti Ammonské.” 1. Královská 11,4.5. PK 37.3

Na jižní výšině hory Olivetské, naproti hoře Moria, kde stál překrásný chrám Hospodinův, budoval Šalomoun velkolepou skupinu staveb, jež měly sloužit k modloslužebným účelům. Aby se zalíbil svým ženám, dal postavit uprostřed myrtových a olivových hájů obrovské modly ze dřeva a kamene. Tam, před oláři pohanských božstev Chámose, moabského boha, a Molocha, boha synů Ammonských, se konaly nejzvrhlejší pohanské obřady. PK 38.1

Šalomounův počin stihl neodvratný trest. To, že se odloučil od Boha spolčením s modloslužebníky, bylo jeho zkázou. Když pošlapal svou věrnost Bohu, přestal se ovládat. Opustila ho mravní síla. Jeho citlivost se otupila, jeho svědomí se zatvrdilo. Ten, jenž za své rané vlády prokázal tolik moudrosti a citu, když vrátil bezmocné děcko jeho nešťastné matce (viz 1. Královská 3,16-28), klesl tak hluboko, že souhlasil s tím, aby byla zbudována modla, jíž byly obětovány živé děti. Ten, jenž ve svém mládí byl obdařen soudností a rozumem, a jenž ve svém mužném věku napsal pod vnuknutím: “Cesta zdá se přímá člověku, avšak dokonání její jest cesta k smrti” (Přísloví 14,12), se v pozdějších letech tak odchýlil od čistoty, že začal podporovat nemravné, odporné obřady, jež byly spjaty s uctíváním Chámose a Astarot. Ten, jenž při zasvěcení chrámu pravil ke svému lidu: “Budiž tedy srdce vaše celé k Hospodinu Bohu našemu” (1. Královská 8,61), se sám provinil, protože ve svém srdci i svými skutky popřel svá vlastní slova. Zaměnil nevázanost za svobodu. Pokusil se spojit světlo s tmou, dobro se zlem, čistotu s nemravností, Krista s Beliálem. Za jakou však cenu! PK 38.2

Z Šalomouna, jednoho z největších králů, jaký kdy třímal žezlo, se stal neřestník, nástroj a otrok druhých. Jeho povaha, kdysi ušlechtilá a mužná, se stala slabošskou a smyslnou. Jeho víru v živého Boha nahradily nevěrecké pochybnosti. Nevěra zmařila jeho štěstí, oslabila jeho zásady a zkazila jeho život. Spravedlnost a velkodušnost jeho rané vlády se změnily v krutovládu a tyranii. Jak ubohý a křehký je člověk! Bůh může učinit jen málo pro ty, kdož ztratí pocit závistlosti na něm. PK 38.3

V těchto letech odpadnutí pokračoval stále duchovní úpadek Izraele. Mohlo tomu být ostatně jinak, když jejich král spojil své zájmy s satanskými silami? Těmito způsoby pracoval nepřítel, aby zmátl mysl Izraelských, co je pravá a co falešná bohoslužba — a Izrael se stal snadnou kořistí. Obchod s ostatními národy přivedl Izraelské do úzkého styku s těmi, kdož Boha nemilovali, a jejich láska k Bohu upadala. Jejich silný smyls pro vznešenou, svatou povahu Boží se zcela ztratil. Odmítli kráčet cestou poslušnosti a věnovali svou oddanost nepříteli spravedlnosti. Stalo se běžným zvykem uzavírat manželství s modloslužebníky a Izraelští si tak rychle přestávali ošklivit uctívání model. Pěstovalo se mnohoženství. Modlářské matky braly s sebou své děti k modloslužebným obřadům. Svaté náboženské úkony, ustanovené Bohem, nahradili mnozí modlářstvím nejhoršího druhu. PK 38.4

Křesťané se musí stále odlišovat od světa, jeho ducha a jeho vlivů, a oddělovat se od něho. Bůh nás může zachovat ve světě, my však nesmíme být ze světa. Láska Boží není nejistá, ani nestálá. Bůh stále bdí nad svými dítkami a projevuje o ně nezměrnou péči. Žádá však úplnou oddanost. “Nikdo nemůže sloužiti dvěma pánům; neboť buď bude jednoho nenáviděti a druhého milovati, nebo jednomu dá přednost a druhým pohrdne. Nemůžete sloužiti Bohu a mamonu.” Matouš 6,24. PK 39.1

Šalomoun byl obdařen podivuhodnou moudrostí, avšak svět ho odvrátil od Boha. Dnešní člověk není silnější, než byl on; je právě tak náchylný podlehnout vlivům, jež způsobí jeho pád. Jako Bůh varoval Šalomouna před nebezpečím, jež na něho číhá, tak dnes varuje svá dítka, aby neohrožovala své duše tím, že se spřízní se světem. “Vyjděte z jejich společnosti,” vyzývá, “a oddělte se,…nečistých věcí se nedotýkejte, a já vás přijmu, budu vám otcem, a vy mi budete syny a dcerami, praví Pán vševládný.” 2. Korintským 6,17.18. PK 39.2

V blahobytu číhá nebezpečí. V každé době byly bohatství a sláva doprovázeny nebezpečím ohrožujícím pokoru a zbožnost. Nést prázdnou nádobu není těžké, avšak nést nádobu plnou po okraj vyžaduje velkého soustředění. Soužení a protivenství mohou způsbit bolest a žal, avšak blaobyt je pro duchovní život největším nebezpečím, jež mu hrozí. Nepodřizuje-li se člověk ustavičně vůli Boží, není-li posvěcován pravdou, vzbudí v něm blahobyt zcela jistě přirozený sklon k opovážlivosti. PK 39.3

V údolí pokory, kde lidé závisí na Bohu, aby se u něho učili a dali se jím vést na každém kroku, je poměrné bezpečí. Lidé, kteří stojí na vrcholu a o nichž se předpokládá, že mají pro své postavení potřebnou moudrost, jsou však v nejvážnějším nebezpečí. Nebudou-li takoví lidé plně spoléhat na Boha, padnou zcela jistě. PK 40.1

Zahnízdí-li se v člověku pýcha a ctižádostivost, dokáže mu zkazit život, neboť pýcha a pocit soběstačnosti zavírají srdce před věčným požehnáním nebes. Ten, kdo učiní svým cílem oslavení sebe sama, pozná nakonec, že se mu nedostává milosti Boží, skrze niž lze nabýt pravého bohatství a největší radosti. Ten však, kdo všechno rozdá a činí všechno pro Krista, pozná spnění zaslíbení: “Požehnání Hospodinovo zbohacuje, a to beze všeho trápení.” Přísloví 10,22. Jemným dotykem milosti vyhání Spasitel z duše neklid a hříšnou ctižádost, mění nenávist v lásku a nevěru v důvěru. Praví-li duši “Následuj mne!”, pomíjí okouzlení světem. Zvuk jeho hlasu vypuzuje ze srdce ducha chtivosti a ctižádostivosti a člověk se zvedá a vysvobozuje se, aby šel za ním. PK 40.2