Proroci a králové

4. kapitola — Následky přestoupení

Jednou z hlavních příčin, proč Šalomoun upadl do výstředností a stal se krutým, bylo to, že přestal pěstovat ducha sebezapření. PK 41.1

Když Mojžíš na úpatí hory Sinaj oznámil lidu božský příkaz: “Udělajíť mi svatyni, abych bydlil uprostřed nich,” odpověděli Izraelští mnohými dary. “Přišli, každý muž, kteréhož ponuklo srdce jeho, a každý, v němž duch jeho byl dobrovolný.” (2. Mojžíšova 25,8; 35,21) a přinesli obětiny. Stavba svatyně si vyžádala velkých a rozsáhlých příprav; bylo zapotřebí velkého množství nejvzácnějšího a nejdrahocennějšího materiálu, Bůh však přijímal jen dobrovolnou oběť. “Od každého člověka, kterýž by ji z srdce dobrovolně dal, přijměte takovou oběť mou.” (2. Mojžíšova 25,2) zněl příkaz, který Mojžíš opakoval shromážděnému lidu. Oddanost Bohu a ochota k oběti byly hlavní potřebné věci při přípravě stavby příbytku Nejvyššího. PK 41.2

Podobná výzva k dobrovolné oběti byla vydána, když David vkládal odpovědnost za stavbu chrámu na Šalomouna. David položil shromážděnému lidu otázku: “Kdo by co chtěl dobrovolně obětovati dnes Hospodinu?” 1. Paralipomenon 29,5. Tuto výzvu k oběti a dobrovolné službě měli mít stále na paměti ti, kteří se zabývali výstavbou chrámu. PK 41.3

Pro stavbu svatostánku na poušti nadal Bůh vybrané muže zvláštní zručností a vědomostmi. “Řekl Mojžíš synům Izraelským: Pohleďte, povolal ze jména Hospodin Bezeleele…z pokolení Judova, a naplnil ho duchem Božím, moudrostí, rozumností a uměním všelijakého řemesla, … dal nadto v srdce jeho i to, aby učiti mohl on i Aholiab…z pokolení Dan. Naplnil je moudrostí srdce, aby dělali všelijaké dílo tesařské a řemeslné, i krumpéřské a vytkávané…aby dělali všelijaké dílo…Tedy dělal Bezeleel a Aholiab i všeliký muž vtipný, jimž dal Hospodin moudrost a rozumnost.” 2. Mojžíšova 35,30-35; 36,1. Nebeské bytosti spolupracovaly s dělníky, které vybral sám Bůh. PK 41.4

Potomci těchto dělníků zdědili ve značné míře nadání, jež bylo propůjčeno jejich předkům. Zpočátku byli tito mužové z pokolení Juda a Dan skromní a nesobečtí; postupně však, téměř nepozorovaně, přestali se držet Boha a nechtěli mu už nezistně sloužit. Požadovali vyšší mzdy za své služby, protože byli velice obratní v jemné řemeslné a umělecké práci. V některých případech bylo jejich požadavkům vyhověno, častěji si však nacházeli zaměstnání v sousedních zemích. Namísto ušlechtilého ducha nezištnosti a sebeobětování, jenž plnil srdce jejich slavných předků, začali podléhat duchu hrabivosti, začali hromadit více a stále více. Aby mohli uspokojit své sobecké tužby, nabízeli své umělecké vlohy dané jim Bohem pohanským králům a propůjčovali své nadání ke stavbě děl, jež zneuctívala jejich Stvořitele. PK 42.1

Právě mezi těmito lidmi hledal Šalomoun předního dělníka, který by řídil stavbu chrámu na hoře Moria. Přesné rozměry každé části posvátné stavby byly svěřeny králi a král se měl vírou obrátit na Boha, aby mu poskytl posvěcené pomocníky, jimž by bylo propůjčeno zvláštní nadání, aby mohli přesně vykonat požadovanou práci. Šalomoun však zanedbal tuto příležitost osvědčit víru v Boha. Požádal krále Tyru, aby mu poslal “muže umělého, kterýž by uměl dělati na zlatě, na stříbře, na mědi, na železe, i z zlatohlavu a z červce, a z postavce modrého, a kterýž by uměl řezati řezby s jinými umělými…v Judstvu a v Jeruzalémě” 2. Paralipomenon 2,7. PK 42.2

Fénický král vyhověl a poslal Chírama, “syna jedné ženy z dcer Dan, otce pak měl Tyrského” 2. Paralipomenon 2,14. Chíram pocházel z Aholiaba z matčina rodu, jemuž dal Bůh před staletím zvláštní znalosti pro postavení svatostánku. PK 42.3

Tím byl za předáka Šalomounových dělníků ustanoven muž, jehož úsilí nevycházelo z nezištného přání sloužit Bohu. Sloužil bohu tohoto světa — mamonu. Sobeckost zachvátila každou částečku jeho bytosti. PK 42.4

Vědom si své neobyčejné obratnosti, požadoval Chíram velkou mzdu. Jeho převrácené zásady postupně přejímali i jeho druzi. Pracovali s ním den za dnem, porovnávali jeho výdělky s tím, co sami vydělali a začali zapomínat na svatý ráz své práce. Opouštěl je duch sebezpření a na jeho místo nastupoval duch hrabivosti. Začali žádat vyšší mzdy a jejich požadavkům bylo vyhovováno. PK 42.5

Neblahé vlivy, jež takto začaly působit, prostoupily všechna odvětví služby Hospodinovy a rozšířily se po celém království. Vysoké mzdy, jež dělníci požadovali a jichž se jim dostalo, poskytly mnohým příležitost k tomu, že začali holdovat přepychu a výstřednostem. Chudí byli utiskováni bohatými, duch sebeobětování téměř vymizel. V dalekosáhlých následcích těchto vlivů možno hledat jednu z hlavních příčin hrozného odpadnutí toho, jenž byl dosud počítán mezi nejmoudřejší ze smrtelníků. PK 43.1

Ostrý protiklad mezi duchem a pohnutkami těch, kdož stavěli stánek na poušti, a těch, kdož byli zaměstnáni na stavbě Šalomounova chrámu, poskytuje velmi významné poučení. Uspokojování vlastních zájmů, jímž se vyznačovali dělníci zaměstnaní na stavbě chrámu, nachází dnes svou obdobu v sobectví, jež vládne světem. Ducha hrabivosti a touhu po dosažení nejvyššího postavení a největších mezd lze najít všude. S dobrovolnou službou a ochotou k sebezapření u těch, kdo pracují při svatostánku, se setkáváme jen zřídka. Jen tento duch však má pudit následovníky Ježíšovy. Náš božský Mistr dává příklad, jak mají pracovat jeho učedníci. Těm, jež vyzval “Pojďte za mnou, a učiním z vás rybáře lidí” (Matouš 4,19), nenabízel žádnou částku peněz jako odměnu za jejich službu. Měli s ním sdílet odpírání a sebeobětování. PK 43.2

Ne pro mzdu, kterou dostáváme, bychom měli pracovat. Pohnutka, která nás pudí pracovat pro Boha, by měla být prosta jakékoli sobeckosti. Nezištná oddanost a duch sebeobětavosti vždy byly a vždy budou hlavním předpokladem služby, jež je pro Boha přijatelná. Náš Pán a Mistr stanoví, aby ani jediné vlákénko sobectví se nevpletlo do díla Božího. Do svých snah máme vkládat ohleduplnost a obratnost, přesnost a moudrost, jíž Bůh dokonalosti vyžaduje od stavitelů pozemského svatostánku; při vší své práci nesmíme zapomínat na to, že největší nadání a nejskvělejší služby jsou Bohu libé jen tehdy, položíme-li na oltář sami sebe jako živou oběť. PK 43.3

Dalším z odchýlení od pravých zásad, jež nakonec vedla k pádu krále Izraele, bylo, že podlehl pokušení přivlastnit si slávu, jež patří jen Bohu. PK 44.1

Od dne, když Šalomoun byl pověřen úkolem vystavět chrám, až do chvíle jeho dokončení, bylo jeho cílem “stavěti dům jménu Hospodina Boha Izraelského” 2. Paralipomenon 6,7. Tento cíl byl jasně vyhlášen před shromážděnými zástupy Izraele při zasvěcování chrámu. Ve své modlitbě král povrdil, že Hospodin řekl: “Tuď bude jméno mé.” 1. Královská 8,29. PK 44.2

Jednou z nejdojemnějších částí Šalomounovy modliby při zasvěcování chrámu byla jeho prosba k Bohu za cizince, kteří přijdou z dalekých zemí, aby se dozvěděli více o tom, jehož pověst se rozšířila mezi národy za hranicemi Izraele. “Uslyší”, pravil král, “o jménu tvém velikém a ruce tvé přesilné, a rameni tvém vztaženém.” Za každého z těchto cizích vyznavačů Šalomoun prosil: “Ty vyslýchej…a učiň všecko to, o čež volati bude k tobě cizozemec ten, aťby poznali všickni národové země jméno tvé, a báli se tebe, jako lid tvůj Izraelský, a aby věděli, že jméno tvé vzýváno jest nad domem tímto, kterýž jsem vystavěl.” 1. Královská 8,42.43. PK 44.3

V závěru obřadu napomenul Šalomoun Izrael, aby zůstal věrný Bohu, aby “poznali všickni národové země, že Hospodin sám jest Bůh, a že není kromě něho žádný” 1. Královská 8,60. PK 44.4

Stavbu chrámu navrhoval někdo větší, než byl Šalomoun; stavbou se projevila moudrost a sláva Boží. Ti, kdož to nevěděli, přirozeně obdivovali a velebili Šalomouna jako tvůrce a stavitele; král však nepřipustil, aby mu byla vzdávána čest za návrh a vybudování chrámu. PK 44.5

Tak tomu bylo, když Šalomouna navštívila královna ze Sáby. Slyšela o jeho moudrosti a o velkolepém chrámu, který vystavěl, a rozhodla se, že se ho sama na všechno vyptá a prohlédne si jeho proslulá díla. Doprovázena průvodem služebníků a s velbloudy nesoucími “vonné věci a zlata velmi mnoho i kamení drahého” podnikla dlouhou cestu do Jeruzaléma. A když přišla k Šalomounovi, “mluvila s ním o všem, což měla v srdci svém”. Rozprávěla s ním o tajemstvích přírody a Šalomoun ji učil o Bohu přírody, velkém Stvořiteli, jenž přebývá v nejvyšším nebi a vládne nade vším. “Šalomoun odpověděl na všecka slova její; nebylo nic skrytého před králem, nač by jí neodpověděl.” 1. Královská 10,1-3; 2. Paralipomenon 9,1-2. PK 44.6

“Uzřevší královna ze Sáby všecku moudrost Šalomounovu i dům, kterýž byl ustavěl…zděsila se náramně.” “Praváť jest řeč,” prohlásila, “kterouž jsem slyšela v zemi své o věcech tvých a o moudrosti tvé. Ježto jsem nechtěla věřiti řečem, až jsem přijela a uzřela očima svýma. A aj, nebylo mi praveno ani polovice; převýšil jsi moudrostí a dobrotou pověst tu, kterouž jsem slyšela. Blahoslavení jsou muž tvoji, a blahoslavení služebníci tvoji, kteří stojí před tebou vždycky, a slyší moudrost tvou.” 1. Královská 10,4-8; 2. Paralipomenon 9,3-6. PK 45.1

Když se doba jejího pobytu chýlila ke konci, byla královna Šalomounem už tak poučena o zdroji jeho moudrosti a blahobytu, že nemohla vynášet lidského prostředníka a musela zvolat: “Budiž Hospodin Bůh tvůj požehnaný, kterýž tě sobě oblíbil, aby tě posadil na stolici Izraelské, proto že miluje Hospodin Izraele na věky, a ustanovil tě králem, abys činil soud a spravedlnost.” 1. Královská 10,9. Bůh si přeje, aby takový pocit se probudil ve všech lidech. A když “všickni králové země žádostiví byli viděti tvář Šalomounovu, aby slyšeli moudrost jeho, kterouž složil Bůh v srdci jeho” (2. Paralipomenon 9,23), vyvyšoval Šalomoun Boha tím, že jim s úctou poukazoval na Stvořitele nebe i země, Vládce vesmíru, Vševědoucího. PK 45.2

Kdyby si byl Šalomoun zachoval skromnost a dále odvracel pozornost lidí od sebe na toho, jenž mu dal moudrost, bohatství a slávu, čeho by byl mohl dosáhnout! Pero, píšící pod vnuknutím Ducha svatého, zaznamenává Šalomounovy ctnosti, přináší však také věrné svědectví o jeho pádu. Když byl vynesen na vrchol velikosti a zahrnut dary štěstěny, zatočila se Šalomounovi hlava, ztratil rovnováhu a padl. Ustavičně vynášen a veleben svými bližními, nemohl nakonec odolat lichotkám, jimiž byl zasypáván. Moudrost, jíž se mu dostalo, aby mohl oslavovat Dárce, vyvolala v něm pýchu. Nakonec připustil, aby lid o něm mluvili jako o tom, kdo si nejvíce zasluhuje chvály za nepřekonatelnou nádheru stavby, jež byla vystavěna, aby činila čest “jménu Hospodina Boha Izraelského” 2. Paralipomenon 6,7. PK 45.3

A tak se chrám Hospodinův stal známým mezi národy jako Šalomounův chrám. Lidský prostředník si ovojil slávu, která patřila tomu, jenž je vyšší než nejvyšší (viz Kazatel 5,8). Až do dnešní doby se o chrámu, o němž Šalomoun prohlásil: “Nad domem tímto, kterýž jsem vystavěl, vzýváno jest jméno tvé” (2. Paralipomenon 6,33), mluví častěji ne jako o domu Hospodinově, ale jako o Šalomounově chrámu.

Člověk nemůže projevit větší slabost, než když připustí, aby ho lidé oslavovali za dary, jež udílejí nebesa. Pro pravého křesťana je Bůh prvním a posledním, nejlepším ve všem. Žádná ctižádostivá pohnutka neochladí jeho lásku k Bohu; neustále a vytrvale usiluje, aby byl veleben jeho nebeský Otec. Jen povyšujeme-li věrně jméno Boží, jsou naše pohnutky pod božským dozorem a můžeme rozvíjet duchovní a rozumovou sílu. PK 46.1

Ježíš, božský Mistr, vždy vyvyšoval jméno svého nebeského Otce. Učil své učedníky, aby se modlili: “Náš Otče, jenž jsi v nebesích, svaté budiž tvé jméno.” Matouš 6,9). A přitom neměli opomenout uznat: “Tvá jest sláva.” Matouš 6,13. Tak pečlivý byl veliký Lékař, aby odvracel pozornost lidí od sebe ke zdroji své moci, že udivené zástupy, “když viděly, že němí mluví, zkřivení jsou zdraví, chromí chodí a slepí vidí,” nevelebily jeho, nýbrž “velebily Boha Izraelského” Matouš 15,31. V podivuhodné modlitbě, kterou pronesl krátce před svým ukřižováním, Kristus pravil: “Já jsem tebe oslavil na zemi.” “Oslav svého Syna,” prosil, “aby Syn oslavil tebe.” “Spravedlivý Otče, svět tě nepoznal, ale já jsem tě poznal, a tito poznali, že ty jsi mě poslal. Uvedl jsem jim v známost tvé jméno a ještě uvedu, aby láska, kterou jsi mě miloval, byla v nich, a abych byl já v nich.” Jan 17,1.4.25.26. PK 46.2

“Takto praví Hospodin: Nechlub se moudrý v moudrosti své, ani se chlub silný v síle své, aniž se chlub bohatý v bohatství svém, ale v tom nechť se chlubí, kdo se chlubí, že rozumí a zná mne, že já jsem Hospodin, který činím milosrdenství, soud i spravedlnost na zemi; nebo v těch věcech libost mám, dí Hospodin.” Jeremjáš 9,23.24. PK 46.3

“Buduť chváliti jméno Boží…
a velebiti je s poděkováním.” PK 46.4

“Hoden jsi, Pane, přijmouti slávu a čest
I moc.” PK 47.1

“Budu tě oslavovati, Pane Bože můj,
z celého srdce svého
a ctíti jméno tvé na věky.” PK 47.2

“Zvelebujtež semnou Hospodina,
a jméno jeho společně vyvyšujme.” Žalm 69,31; Zjevení 4,11; Žalm 86,12; 34,4 PK 47.3

Pronikání zásad, jež odváděly od ducha obětování a směřovaly k sebeoslavování, bylo navíc provázeno dalším hrubým převrácením božského plánu s Izraelem. Podle úmyslu Božího měl jeho lid být světlem světa. Měla z něho vyzařovat sláva zákona Božího, jak se projevuje v každodenním životě. Aby se tento záměr mohl splnit, způsobil Bůh, že vyvolený národ zaujal klíčové postavení mezi národy země. PK 47.4

Za dnů Šalomounových se království Izrael rozkládalo od Amat na severu po Egypt na jihu a od Středozemního moře k řece Eufratu. Tímto územím procházelo mnoho cest, po nichž vedl světový obchod a po nichž ustavičně putovaly karavany z dalekých a do dalekých zemí. Tím se Šalomounovi a jeho národu dostalo možnosti zjevovat lidem všech národů povahu Krále králů a učit je, aby ho ctili a poslouchali. Této známosti se mělo dostat celému světu. Učením a obětovnáním měl být Kristus vyvyšován před národy, aby všichni, kdož chtějí, mohli žít. PK 47.5

Postaven v čelo národa, který byl určen za světlo majáku okolním národům, měl Šalomoun užívat moudrosti, moci a vlivu, jichž se mu dostalo od Boha, k spravování a řízení velkého hnutí k osvícení těch, kdož dosud neznali Boha a jeho pravdu. Tak by byly získány zástupy lidí k tomu, by se držely božských předpisů, Izrael by byl ochráněn před zly, páchanými pohany, a Pán slávy by byl uctíván mnohými. Šalomoun však zapomněl na tento vysoký cíl. Nevyužíval skvělých příležitostí, jež se mu naskytovaly k osvěcování těch, kdož neustále procházeli jeho územím nebo pobývali ve velkých městech. PK 47.6

Misijní duch, kterého Bůh vložil do srdce Šalomouna a do srdce všech pravých Izraelitů, byl vytlačen obchodnickým duchem. Příležitosti, jež prinášel styk s mnoha národy, byly využívány k osobnímu obohacení. Šalomoun se snažil politicky posílit své postavení budováním opevněných měst na obchodních křitovatkách. Vysvěl znovu Gazer nedaleko Joppe podél cesty mezi Egyptem a Sýrií, na západ od Jeruzaléma vystavěl Betoron, který ovládal přístupy k cestě vedoucí ze srdce Judska do Gazer a k moři, vystavěl Megido na karavanní cestě z Damašku do Egypta a z Jeruzaléma na sever a na karavanní csestě z východu vybudoval “Tadmor na poušti” 2. Paralipomenon 8,4. Všechna tato města byla silně opevněna. Obchodní výhody přístupu k Rudému moři se otevřely postavením “lodí velikých v Aziongaber…na břehu moře Rudého v zemi Idumejské”. Školení námořníci z Tyr spolu “s služebníky Šalomounovými” se plavili na těchto lodích “do Ofir, nabrali tam zlata” a “dříví almugim velmi mnoho i kamení drahého” 1. Královská 9,26-28; 10,11. PK 48.1

Příjmy krále a mnoha z jeho poddaných ohromně vzrosly. Za jakou však cenu! Chamtivostí a krátkozrakostí těch, jimž byly svěřeny výroky Boží, bylo nesčetné množství lidí procházejících obchodními cestami ponecháno v nevědomosti o Bohu. PK 48.2

Jak naprosto jinak než Šalomoun si počínal Kristus, když žil na této zemi! Spasitel, jež měl veškerou moc, nikdy této moci nepoužil k vlastnímu prospěchu. Ani jediné pomyšlení na obohacení světskými statky nebo na získání světské velikosti nezkalilo dokonalost Kristovy služby lidstu. “Lišky mají doupata a nebeští ptáci hnízda,” pravil Kristus, “ale Syn člověka nemá kam položiti hlavu.” Matouš 8,20. Ti, kdož odpovídají na volání a vstupují do služeb Mistrových, by měli pečlivě studovat metody Kristovy práce. Kristus využíval příležitostí, jež se naskýtají na rušných místech, kudy proudí mnoho lidí. PK 48.3

Přestávky mezi svými cestami trávil Ježíš v Kafarnaum, které se tím stalo známým jako jeho město. Kafarnaum leželo na silnici z Damašku do Jeruzaléma a Egypta a ke Středozemnímu moři a dobře se hodilo za středisko Spasitelova díla. Městem procházeli lidé z mnoha zemí nebo se v něm zdržovali, aby si po cestě odpočinuli. Spasitel se v něm setkával s příslušníky všech národů a všech stavů a tak se jeho učení dostávalo do jiných zemí a do mnoha rodin. Tím byl vzbuzován zájem o proroctví, která se týkala Mesiáše, pozornost se soustřeďovala na Spasitele a s jeho posláním se seznamoval svět. PK 48.4

V době, v níž žijeme, je příležitostí k navázání styku s muži a ženami všech tříd a mnoha národností mnohem více než za dnů Izraele. Počet rušných míst se ztisícinásobil. PK 49.1

Poslové Nejvyššího by se měli podobně jako Kristus usadit na těchto vělkých dopravních tepnách, kde se mohou setkat se zástupy lidí, proudícími ze všech částí světa. Podobně jako Kristus se mají skrýt v Bohu a rozsévat sémě evangelia a seznamovat druhé se vzácnými pravdami Písma svatého, jež pak zapustí hluboké kořeny do myslí a srdcí a vypučí k životu věčnému. PK 49.2

Vážná jsou poučení o pádu Izraele, k němuž došlo v době, kdy panovník i lid se odvrátili od velkého úkolu, k jehož splnění byli povoláni. Zatím co oni byli slabí, až klesli, dnešní Izrael Boží, jehož příslušníci jsou zástupci nebes a tvoří pravou církev Kristovu, musí být silný, protože na něm spočívá úkol dokončil dílo, jež bylo svěřeno člověku, a uvádět v den konečné odměny. Ovšem vlivy, které působily proti Izraeli v době, kdy vládl Šalomoun, působí i dnes. Síly nepřítele vší spravedlnosti jsou v plné pohotovosti a jen mocí Boží lze dobýt vítězství. Boj, který nás čeká, vyžaduje, abychom se cvičili v sebezapírání, abychom nespoléhali na sebe, nýbrž byli závislí toliko na Bohu a moudře využívali každé příležitosti, kdy můžeme spasit duše. Požehnání Páně bude provázet církev Boží, bude-li postupovat jednotně a zjevovat světu, tonoucímu v tmách bludů, krásu svatosti, jak se projevuje v křesťanském duchu sebezapření, ve vyvyšování božského nad lidské a laskavé a neumlédvající službě těm, kdož tolik potřebují požehnání evangelia. PK 49.3