Proroci a králové

2. kapitola — Chrám a jeho zasvěcení

Plán na zbudování chrámu Hospodinovi, kterým se David tak dlouho zabýval, uskutečnil se zdarem Šalomoun. Po sedm let bylo v Jeruzalémě plno dělníků, kteří pilně pracovali na úpravě vybraného místa, na stavbě obrovských obvodových zdí a na kladení “kamení velikého, kamení nákladného…a kamení tesaného.” (1. Královská 5,17) pro rozsáhlé základy, na přitesání velikých kmenů, dovezených z libanonských lesů, a na stavbě velkolepé svatyně. PK 24.1

Vedle úpravy dřeva a kamene, při níž vynakládalo své síly mnoho tisíc dělníků, se současně pracovalo na výrobě zařízení pro chrám pod vedením Chírama Týrského, “muže moudrého, umělého a opatrného,…kterýž uměl dělati na zlatě, na stříbře, na mědi, železe, kamení a na dříví, i z šarlatu, z postavce modrého, z kmentu a z červce” 2. Paralipomenon 2,13.14. PK 24.2

Tak jako budova chrámu byla vystavěna na hoře Moria bez hluku “z kamení hotového, tak přivezeného,” takže “ani kladiva, ani sekery, ani jakého nástroje železného nebylo slyšeti v domě, když byl stavěn,” tak krásné zařízení chrámu, tj. “všelijaké nádobí k domu Božímu”, bylo zhotoveno podle vzoru, který dal svému synovi David 1. Královská 6,7; 2. Paralipomenon 4,19. Toto zařízení se skládalo z oltáře, na němž se kadilo, stolu pro chleby předložení, svícnu a lamp a z nádob a nářadí potřebného ke službě kněží ve svatyni, všechno “ze zlata, a to ze zlata nejvýbornějšího” 2. Paralipomenon 4,21. Zařízení z kovu — oltář zapalných obětí, velké umyvadlo spočívající na dvanácti volech, umyvadla menších rozměřů a mnoho dalších nádob — “sléval král na rovinách jordánských, v zemi jílovaté, mezi Sochot a Saredata” 2. Paralipomenon 4,17. Tohoto zařízení bylo vyrobeno velké množství, aby ho bylo dostatek. PK 24.3

Nevyrovnatelné krásy a nepřekonatelné nádhery byla budova chrámu, kterou Šalomoun a jeho druzi postavili pro Boha a pro bohoslužbu. Okrášlen drahokamy, uprostřed prostorných nádvoří s velkolepými vchody, ozdoben vyřezávaným cedrovým dřevem a leštěným zlatem byl chrám se svými vyšívanými oponami a bohatým zařízením vhodným symbolem živé církve Boží na zemi, která se po věky staví podle božského vzoru z materiálu podobnému “zlatu, stříbru, drahým kamenům”, “tesaným ku podobenství chrámu” 1. Korintským 3,12; Žalm 144,12. Tohoto duchovního chrámu je Kristus úhelným kamenem; v něm je celá budova dohromady spojena a roste ve svatý chrám v Pánu (Efezským 2,20.21). PK 24.4

Konečně byl chrám, který chtěl zbudovat král David a který budoval jeho syn Šalomoun, dostavěn. “Všecko, cožkoli byl Šalomoun uložil v srdci svém, aby učinil v domě Hospodinově,…šťastně se mu vedlo.” 2. Paralipomenon 7,11. A nyní, aby palác korunující výšinu hory Moria mohl skutečně být, jak si tak velice přál David, palácem “ne člověku,…ale Hospodinu Bohu” (1. Paralipomenon 29,1), bylo třeba vykonat slavnostní obřad, při němž by chrám byl formálně věnován Hospodinu a službě Bohu. PK 25.1

Místo, na němž byl chrám vystavěn, bylo donedávna považováno za místo posvátné. Na tomto místě projevil Abrahám, otec věrných, ochotu obětovat svého jediného syna, aby uposlechl příkazu Hospodinova. Zde obnovil Bůh smlouvu s Abrahámem, která obsahovala slavné zaslíbení, že lidské pokolení bude vysvobozeno obětí Syna Nejvyššího. (Viz 1. Mojžíšova 22,9.16-18.) Zde také David obětoval zápalné oběti a přinesl pokojné oběti, aby zastavil mstící meč trestajícího anděla, a na tomto místě mu Bůh odpověděl ohněm z nebe. (Viz 1. Paralipomenon 21,1) A nyní se zde opět shromáždili vyznavači Hospodinovi, aby se setkali se svým Bohem a obnovili svůj slib věrnosti. PK 25.2

Čas, zvolený k zasvěcení chrámu, byl vybrán velmi vhodně. Byl to sedmý měsíc roku, kdy se lidé ze všech končin království scházívali v Jeruzalémě, aby oslavili svátek stánků. Tento svátek byl dobou radosti. Práce se sklizní skončily a práce spojené s přípravou nové úrody dosud nezačaly, lidem skončily starosti a mohli se plně oddávat svatým a radostným pocitům této chvíle. PK 25.3

V ustanovenou dobu se zástupy Izraelských shromáždily na nádvoří chrámu, spolu s nimi skvostně odění zástupci mnoha cizích národů. Byl to výjev nezvyklé nádhery. Šalomoun se staršími Izraele a s nejvýznamnějšími muži přišli z druhého konce města, odkud přinesli truhlu smlouvy. Ze svatyně na výšinách Gabaon sem byl přenesen starodávný “stánek úmluvy i všecka nádobí posvátná, kteráž byla v stánku” (2. Paralipomenon 5,5) a tyto uctívané památky dřívějších dob, kdy Izraelští putovali pouští a dobývali Kanaán, našly nyní trvalý domov v nádherné budově, která byla postavena, aby nahradila přenosný stánek. PK 25.4

Tím, že přenášel do chrámu posvátnou truhlu obsahující dvě kamenné desky, na nichž byly prstem Božím napsány příkazy Desatera, následoval Šalomoun příkladu svého otce Davida. Po každých šesti krocích obětoval Bohu. Se zpěvem a hudbou a velmi obřadně “vnesli kněží truhlu smlouvy Hospodinovy na místo její, do vnitřního domu, do svatyně svatých” 2. Paralipomenon 5,7. Když vyšli ze svatyně svatých, zaujali místa jim vyhražená. Zpěváci — Levité — odění v bílá roucha, s cimbály, loutnami a harfami v rukách, stáli u východní strany oláře a s nimi tam stálo sto dvacet kněží, troubících na trouby. PK 26.1

“Ti, kteříž spolu troubili v trouby, a zpěváci měli vydávati jeden zvuk k chválení a oslavování Hospodina; a když povyšovali hlasu na trouby a cimbály i jiné nástroje hudebné, chválíce Hospodina, řkouce, že dobrý jest a že na věky trvá milosrdenství jeho, tehdy oblak naplnil dům ten, dům Hospodinův, tak že nemohli kněží ostáti a sloužiti pro ten oblak, neboť sláva Hospodinova byla naplnila dům Boží.” 2. Paralipomenon 5,13.14. PK 26.2

Šalomoun pochopil význam tohoto oblaku a pravil: “Hospodin řekl, že bude přebývat v mrákotě. Já jsem však vystavěl tobě, Pane, dům k přebývání, a místo, v němž bys přebýval na věky.” 2. Paralipomenon 6,1.2. PK 26.3

“Hospodin kraluje,
užasněte se národové;
sedí nad cherubíny,
pohniž se země.
Hospodin na Siónu veliký,
a vyvýšený jest nade všecky lidi. PK 26.4

Oslavujte méno tvé veliké a hrozné
nebo svaté jest…
Vyvyšujte Hospodina Boha našeho,
a sklánějte se u podnoží noh jeho,
svatýť jest.” Žalm 99,1-5. PK 27.1

“Uprostřed síně” chrámu byl postaven “výstupek měděný”, jakási plošina “pěti loktů zdéli, a pěti loket zšíři, a tří loket zvýši.” Šalomoun na něj vystoupil a s pozdviženýma rukama požehnal obrovskému zástupu stojícímu před ním. “A všecko shromáždění Izraelské stálo.” 2. Paralipomenon 6,13.3. PK 27.2

“Požehnaný Hospodin Bůh Izraelský,” zvolal, “kterýž mluvil ústy svými Davidovi otci mému, a to teď skutečně naplnil, řka: …Vyvolil jsem Jeruzalém, aby tu přebývalo jméno mé.” 2. Paralipomenon 6,4-6. PK 27.3

Pak poklekl Šalomoun na podiu, a přede vším lidem pronesl zasvěcující modlitbu. Pozvedl ruce k nebi, zatím co celé shromáždění se sklonilo až k zemi, a modlil se: “Hospodine Bože Izraelský, nenížť podobného tobě Boha na nebi ani na zemi, kterýž by ostříhal smlouvy a milosrdenství služebníkům svým, chodícím před tebou v celém srdci svém.” PK 27.4

“Zdali v pravdě bydliti bude Bůh s člověkem na zemi? Aj, nebesa, ani nebesa nebes neobsahují tě, mnohem méně dům tento, kterýž jsem vystavěl. Proto popatř k modlitbě služebníka svého a k úpění jeho, Hospodine Bože můj, slyše volání a modlibu, kterouž služebník tvůj modlí se před tebou, aby oči tvé byly otevřené na dům tento dnem i nocí, na místo toto, o němž jsi mluvil, že tu přebývati bude jméno tvé, abys vyslýchal modlitbu, kterouž se modlívati bude služebník tvůj na místě tomto. Vyslýchejž tedy modlitbu služebníka svého, i lidu svého Izrealského, kterouž se modlívat i budou na místě tomto; ty vždy vyslýchej z místa přebývání svého, s nebe, a vyslýchaje, buď milostiv.” PK 27.5

“Když by poražen byl lid tvůj Izraelský od nepřátel proto, že zhřešil proti tobě, jestliže by obrátíce se, vyznávali jméno tvé, a modlíce se, poníženě by prosili tebe v domě tomto, ty vyslýchej s nebe, a odpusť hřích lidu svému Izraelskému, a přiveď je zase do země, kterouž jsi jim dal i otcům jejich.” PK 27.6

“Když by zavříno bylo nebe, a nepršel by déšť proto, že zhřešili proti tobě, a modlíce se na místě tomto, vyznávali by jméno tvé, a od hříchu svého by se odvrátili po tvém trestání, tehdy ty vyslýchej na nebi, a odpusť hřích služebníků svých a lidu svého Izraelského, vyučuje je cestě výborné, po níž by chodili, a dej déšť na zemi svou, kterouž jsi dal lidu svému za dědictví.” PK 28.1

“Byl-li by hlad na zemi, byl-li by mor, sucho neb rez, kobylky neb brouci jestliže by byli, soužil-li by jej nepřítel jeho v zemi obývání jeho, aneb jakákoli rána a jakákoli nemoc, pak všelikou modlitbu a každé úpění, kteréž by pocházelo od kteréhokoli člověka, aneb ode všeho lidu tvého Izraelského, když by jen poznajíce jeden každý ránu svou a bolest svou, pozdvihl by rukou svých v domě tomto, tehdy ty vyslýchej s nebe, z místa přebývání svého, a slituj se, a odplať jednomu každému podle skutků jeho, podle toho, jakž znáš srdce jeho…aby se báli tebe a chodili po všech cestách tvých, po všecky dny, v nichž by živi byli na zemi, kterouž jsi dal otcům našim.” PK 28.2

“I cizozemec, kterýž není z lidu tvého Izraelského, přišel-li by z země daleké pro jméno tvé veliké a ruku tvou silnou, a rámě tvé vztažené, když by přišli a modlili se v domě tomto, tehdy ty vyslýchej s nebe, z místa přebývání svého, a učiň všecko to, o čež volati bude k tobě cizozemec ten, aby poznali všickni národové země jméno tvé, a báli se tebe jako lid tvůj Izraelský, a aby poznali, že jméno tvé vzýváno jest nad domem tímto, kterýž jsem vystavěl.” PK 28.3

“Když by vytáhl lid tvůj k boji proti nepřátelům svým cestou, kterouž bys je poslal, a modlili by se tobě naproti městu tomuto, kteréž jsi vyvolil, a domu tomuto, kterýž jsem ustavěl jménu tvému, tehdy ty vyslýchej s nebe modlitbu a úpění jejich a vyvoď při jejich.” PK 28.4

“Když by zhřešili proti tobě, (jakož není člověka, ježto by nehřešil), a rozhněvaje se na ně, vydal bys je v moc nepřítele, tak že by je jaté vedli ti, kteříž by je zjímali, do země daleké neb blízké, a usmyslili by sobě v zemi, do níž by zajati byli, a obrátíce se, modlili by se k tobě v zemi zajetí svého, řkouce: Zhřešili jsem, převráceně jsme činili, a bezbožně jsme se chovali, a tak navrátili by se k tobě celým srdcem svým a celou duší svou v zemi zajetí svého, do kteréž by zajati byli, a modlili by se naproti zemi své, kterouž jsi dal otcům jejich, a naproti městu, kteréž jsi vyvolil, a domu, kterýž jsem vzdělal jménu tvému, tehdy ty vyslýchej s nebe, z místa příbytku svého, modlitbu jejich a úpění jejich a vyvoď při jejich, a odpusť lidu svému, kterýž by zhřešil proti tobě.” PK 28.5

“Nyní tedy, Bože můj, nechť jsou, prosím, oči tvé otevřené, a uši tvé nakloněné k modlitbě na místě tomto. Aj, nyní povstaň, ó Hospodine Bože, k odpočinutí svému, ty i truhla síly tvé; kněží tvoji, Hospodine Bože, nechť jsou oblečeni v spasení, a svatí tvoji ať se veselí v dobrých věcech. Hospodine Bože, odvracejž tváři od pomazaného svého, pamatuj na milosrdenství zaslíbená Davidovi služebníku svému.” 2. Paralipomenon 6,14-42. PK 29.1

Když Šalomoun skončil svou modlitbu, “oheň sstoupil s nebe, a sehltil zápal i oběti”. Kněžím nebylo možno vstoupit do chrámu, neboť “sláva Hospodinova naplnila dům ten”. “Všickni synové Izraelští viděli, když sstupovala…sláva Hospodinova na dům, a padše tváří k zemi na dláždění, klaněli se a chválili Hospodina, že dobrý jest, a že na věky trvá milosrdenství jeho.” 2. Paralipomenon 7,1-3. PK 29.2

Potom král a lid obětovali před Hospodinem a tak, “posvěcovali dům Božího král i všecken lid”. Po sedm dní zástupy lidí ze všech končin království, “odtud, kudyž se vchází do Emat až ku potoku Egyptskému”, “shromáždění velmi veliké” slavilo radostný svátek. V následujícím týdnu slavil šťastný lid svátek stánků. Po skončení období zasvěcování a radosti vrátil se lid do svých domovů “s radostí a veselím srdce z toho, což dobrého učinil Hospodin Davidovi a Šalomounovi a Izraelovi lidu svému” 2. Paralipomenon 7,8.10. PK 29.3

Král učinil vše, co bylo v jeho silách, aby povzbudil lid k tomu, aby se plně odevzdal Bohu a službě Boží a aby velebil svaté jméno Boží. A znovu, jako kdysi v Gabaon na počátku jeho vlády, dostalo se vládci Izraele důkazu o božském přijetí a požehnání. V nočním vidění se mu zjevil Hospodin s tímto poselstvím: “Uslyšel jsem modlitbu tvou, a vyvolil jsem sobě to místo za dům obětí. Jestliže zavru nebe, tak že by nebylo deště, a jestliže přikáži kobylkám, aby pohubily zemi, též jestliže pošlu morovou ránu na lid svůj, a jestliže ponižujíce se lid můj, nad nímž jest vzýváno jméno mé, modlili by se a hledali by tváři mé, a odvrátili by se od cest svých zlých, i já také vyslyším je s nebe, a odpustím hřích jejich, a uzdravím zemi jejich. Budouť již i oči mé otevřené, a uši mé nakloněné k modlitbě z místa tohoto. Nebo nyní vyvolil jsem a posvětil domu tohoto, aby tu přebývalo jméno mé až na věky, a aby tu byly oči mé a srdce mé po všecky dny.” 2. Paralipomenon 7,12-16. PK 29.4

Kdyby byl Izrael zůstal Bohu věren, byla by tato slavná stavba přetrvala navěky, jako věčné znamení zvlášní přízně Boží k vyvolenému lidu Božímu. “Cizozemce,” pravil Bůh, “kteříž by se připojili k Hospodinu, aby sloužili jemu, a milovali jméno Hospodinovo, jsouce u něho za služebníky, všecky ostříhající soboty, aby ji neposkvrňovali, a držící smlouvu mou, ty přivedu k hoře svatosti své, a obveselím je v domě svém modlitebném. Zápalové jejich a oběti jejich příjemné mi budou na oltáři mém, nebo dům můj dům modlitby slouti bude u všech národů.” Izajáš 56,6.7. PK 30.1

Spolu s tímto ujištěním o přijetí objasnil Hospodin králi cestu povinnosti. “Ty,” pravil Hospodin, “budeš-li choditi přede mnou, jako chodil David otec tvůj, tak abys činil všecko to, což jsem přikázal tobě, ustanovení i soudů mých ostříhaje, tehdy utvrdím zajisté stolici království tvého, jakož jsem učinil smlouvu s Davidem otcem tvým, řka: Nebude vyhlazen muž z rodu tvého, aby nepanoval nad Izraelem.” (2. Paralipomenon 7,17-18) PK 30.2

Kdyby byl Šalomoun nepřestal sloužit Hospodinu v pokoře, byla by jeho vláda měla mocný blahodárný vliv na okolní národy, na něž tak příznivě zapůsobila vláda Davida, otce jeho, i moudrá rozhodnutí a znamenité činy raných let jeho vlastního panování. Předvídaje nesmírná pokušení, jež provázejí úspěch a světskou slávu, upozornil Bůh Šalomouna na zlo odpadlictví a předpověděl hrozné následky hříchu. I překrásný chrám, který byl právě vysvěcen, stane se, jak pravil Bůh, “příslovím a rozprávkou mezi všemi národy,” opustí-li Izraelští “Hospodina Boha otců svých” a přimknou-li se k modloslužbě. 2. Paralipomenon 7,20.22. PK 30.3

Posílen ve svém nitru a velice povzbuzen poselstvím z nebes, že jeho modlitba za Izrael byla vyslyšena, vstoupil Šalomoun do nejslavnějšího období svého panování, kdy “všickni králové země” ho začali vyhledávat, “aby slyšeli moudrost jeho, kterouž složil Bůh v srdci jeho” 2. Paralipomenon 9,23. Mnozí přicházeli, aby se seznámili se způsobem jeho vlády a poučili se, jak řešit nesnadné otázky. PK 30.4

Když tito lidé přicházeli k Šalomounovi na návštěvu, poučoval je o Bohu jako o Stvořiteli všeho, a do svých domovů se pak vraceli s jasnějším poznáním Boha Izraele a jeho lásky k lidem. V přírodních jevech pak spatřovali výraz lásky Boží a zjevení povahy Boží; mnozí z nich pak byli přivedeni k tomu, že Hospodina začali uctívat jako svého Boha. PK 31.1

Pokora Šalomounova v době, kdy se ujal břemene řízení státu, kdy doznal před Bohem, že je “velmi mladý” (1. Královská 3,7), jeho prokazovaná láska k Bohu, jeho hluboká úcta k Božským věcem, jeho nespoléhání na sebe sama a jeho vyvyšování věčného Stvořitele všeho — všechny tyto povahové rysy, vhodné k následování, se projevily při bohoslužbách konaných u příležitosti vysvěcení chrámu, když při své modlitbě klečel pokorně jako žadatel. Dnešní Kristovi následovníci by neměli připustit, aby se ztrácel duch úcty a bázně Boží. Písmo učí člověka, jak se má přibližovat k svému Tvůrci — v pokoře a bázni, s vírou v božského Prostředníka. Žalmista praví: PK 31.2

“Hospodin jest Bůh veliký,
a král veliký nade všecky bohy…
Pojďte, sklánějme se, a padněme před ním,
klekejme před Hospodinem stvořitelem naším.” Žalm 95,3-6. PK 31.3

Jak při veřejných, tak při soukromých bohoslužbách je naší výsadou padat na kolena před Bohem, když mu předkládáme své prosby. Ježíš, jenž je naším příkladem, často “klekl a modlil se” Lukáš 22,41. I o jeho učednících je zaznamenáno, že “klekali a modlili se” Skutky 9,40. Pavel pravil: “Klekám na kolena před Otcem našeho Pána Ježíše Krista.” Efezským 3,14. Když vyznával před Bohem hříchy Izraele, klečel Ezdráš na kolenou (viz Ezdráš 9,5). PK 31.4

Daniel “třikrát za den klekal na kolena svá a modlíval se a vyznával se Bohu svému” Daniel 6,10. PK 32.1

Pravá úcta k Bohu je vzbuzována pocitem nekonečné velikosti Boží a uvědoměním si přítomnosti Boží. Tento pocit přítomnosti Neviditelného hluboce působí na každé srdce. Chvíle, kdy se modlíme, a místo, na němž se modlíme, jsou svaté, protože je tam přítomen Bůh. A projevuje-li se úcta v jednání a chování, vzbuzuje ještě hlubší pocity. “Svaté a hrozné jest jméno jeho,” praví žalmista. Andělé, když vyslovují toto jméno, zahalují své tváře. S jakou úctou pak musíme my, kteří jsme padlí a hříšní, brát toto jméno do úst! PK 32.2

Bylo by dobře, aby se staří i mladí hluboce zamyslili nad těmi slovy Písma, jež ukazují, jak si nutno vážit místa, vyznačujícího se zvláštní přítomností Boží. “Szuj obuv svou s noh svých,” přikázal Bůh Mojžíšovi u hořícího keře, “nebo místo, na kterémž ty stojíš, země svatá jest.” 2. Mojžíšova 3,5. A Jákob, když spatřil anděla, zvolal: “Hospodin jest na místě tomto, a já jsem to nevěděl…Není jiného, jedině dům Boží, a tu jest brána nebeská.” 1. Mojžíšova 28,16.17. PK 32.3

Tím, co pravil při zasvěcvání chrámu, snažil se Šalomoun vymazat z mysli přítomných pověry o Stvořiteli, jež zatemnily mysl pohanů. Bůh nebeský se nevyskytuje na rozdíl od pohanských bohů jen v chrámech zbudovaných lidskýma rukama; stýká se se svým lidem skrze svého Ducha, když se věřící shromáždí v domě, věnovaném službě Boží. PK 32.4

Po uplynutí mnoha staletí učil Pavel téže pravdě, když pravil: “Bůh, jenž učinil vesmír a všecko, co je v něm, protože jest pánem nebe i země, nebydlí v chrámech udělaných rukama, ani si nedává sloužiti lidskýma rukama, jako by něčeho potřeboval; vždyť on sám dává všem život, dech i všecko,…aby hledali Boha, zdali by ho snad tápáním vytušili a nalezli, vždyť on není daleko od žádného z nás. Neboť v něm žijeme, hýbeme se a jsme.” Skutky 17,24-28. PK 32.5

“Blahoslavený národ,
kteréhož Hospodin jest Bohem jeho,
a lid ten, kterýž sobě on vyvolil za dědictví. PK 32.6

Hospodin patře s nebe,
vidí všecky syny lidské.
Z příbytku trůnu svého
dohlédá ke všechněm obyvatelům země.” PK 33.1

“Hospodin na nebesích utvrdil trůn svůj,
a kralování jeho nade vším panuje.” PK 33.2

“Bože, svatá jest cesta tvá.
Kdo jest silný, veliký, jako Bůh?
Ty jsi ten Bůh silný, jenž činíš divné věci;
uvedl jsi v známost mezi národy sílu svou.” Žalm 33,12-14; 103,19; 77,14.15. PK 33.3

Ačkoli Bůh nebydlí v chrámech zbudovaných lidskýma rukama, poctívá svou přítomností shromáždění svého lidu. Bůh dává zaslíbení, že navštíví své vyznavače skrze svého Ducha, když se sejdou, aby ho hledali, aby vyznali své hříchy a prosili jeden za druhého. Ti, kdož se shromažďují, aby uctívali Boha, musejí však odložit všechno zlo. Neuctívají-li Boha v duchu a v pravdě a v kráse svatosti nemá jejich shromažďování ceny. O takových Pán praví: “Tento lid mě ctí svými rty, ale jejich srdce jest ode mne velmi vzdáleno.” Matouš 15,8.9. Ti, kdož uctívají Boha, musí ho uctívat “v duchu a v pravdě; vždyť Otec hledá takové své ctitele.” Jan 4,23. PK 33.4

“Hospodin v chrámě svatosti své jest, umlkniž před obličejem jeho všecka země.” Abakuk 2,20. PK 33.5