Proroci a králové

1. kapitola — Šalomoun

Za vlády Davida a Šalomouna se Izrael stal silným mezi národy a měl mnohou příležitost mocně zapůsobit ve prospěch pravdy a spravedlnosti. Jméno Hospodinovo bylo velebeno a ctěno a zdálo se, že úmysl, pro který byli Izraelští usazeni v zemi zaslíbené, se naplňuje. Přehrady byly strženy a ti, kteří přicházeli z pohanských zemí, hledajíce pravdu, neodcházeli neuspokojeni. Lidé se obraceli a církev Boží na zemi se rozšiřovala a vzkvétala. PK 17.1

Šalomoun byl pomazán a prohlášen za krále na sklonku života svého otce Davida, který se zřekl trůnu v jeho prospěch. V mládí se mu dostalo vzácných zaslíbení a Božím úmyslem bylo, aby rostl v síle, aby kráčel od slávy k slávě a stále více se připodobňoval povaze Boží, a tím povzbuzoval lid Boží, aby splnil svůj svatý úkol být opatrovníkem božské pravdy. PK 17.2

David si byl vědom toho, že vysoký záměr Boží s Izraelem může být uskutečněn jen tehdy, budou-li se vládcové a lid snažit s neumdlévající pozorností dosáhnout cíle, který jim byl vytčen. Byl si věedom toho, že má-li jeho syn Šalomoun splnit úkol, kterým se Bohu zalíbilo ho poctít, musí být tento mladý panovník nejen válečníkem, státníkem a vladařem, nýbrž i silným a zbožným mužem, učitelem spravedlnosti, příkladem věrnosti. PK 17.3

S láskou a s opravdovostí zapřísahal David Šalomouna, aby si počínal mužně a ušlechtile, aby projevoval milosrdenství a laskavost ke svým poddaným, aby svým jednáním s národy země ctil a slavil jméno Boží a zjevoval krásu svatosti. Mnohé pozoruhodné zkoušky, které David podstoupil za svého života, ho naučily znát cenu ctnosti, takže před svou smrtí mohl Šalomounovi říci: “Kdo panovati bude nad lidem, budeť spravedlivý, panující v bázni Boží. Rovně jako bývá světlo jitřní, když slunce vychází ráno bez oblaků, a jako mocí tepla a deště roste bylina z země.” 2. Samuelova 23,3.4. PK 17.4

Jaké to příležitosti se dostalo Šalomounovi! Kdyby byl dbal pokynů svého otce, jež mu byly vnuknuty Bohem, byla by jeho vláda vládou spravedlnosti, takovou, jaká je vylíčena v sedmdesátém druhém žalmu: PK 18.1

“Bože, soudy své králi dej,
a spravedlnost svou synu královu,
aby soudil lid tvůj v spravedlnosti
a chudé tvé v pravosti…
Jako když sstupuje déšť na přisečenou trávu,
a jako tiší déšťové skrápějící zemi:
Tak zkvete ve dnech jeho spravedlivý,
a bude hojnost pokoje, dokud měsíce stává.
Panovati bude od moře až k moři,
a od řeky až do končin země…
Králové při moři a z ostrovů pocty mu přinesou,
králové Šebejští a Sabejští dary obětovati budou.
Nadto klaněti se jemu budou všickni králové,
všickni národové jemu sloužiti budou.
Nebo vytrhne nuzného, volajícího
a nátisk trpícího, kterýž nemá spomocníka…
Ustavně za něj se modliti,
na každý den jemu dobrořečiti budou…
Jméno jeho bude na věky;
dokudž slunce trvá, děditi bude jméno jeho.
A požehnání sobě dávajíce v něm všickni národové,
budou ho blahoslaviti.”
“Požehnaný Hospodin Bůh, Bůh Izraelský,
kterýž sám činí divné věci,
A požehnané jméno slávy jeho na věky.
Budiž také naplněna slávou jeho všecka země,
Amen i Amen.” PK 18.2

Ve svém mládí si Šalomoun počínal právě tak jako David, po mnoho let jednal spravedlivě, jeho život se vyznačoval naprostou poslušností přikázání Božích. V prvních letech své vlády se vypravil se svými poradci do Gabaon, kde stále ještě stál stánek úmluvy, který vystavěl na poušti Mojžíš, a tam se připojil ke svým vybraným rádcům, “hejtmanům, setníkům i soudcům, i všechněm knížatům nade vším Izraelem, i přednějším v čeledech otcovských” (2. Paralipomenon 1,2) a společně obětovali Bohu a plně se zasvětili službě Boží. Šalomoun pochopil, jak velké jsou povinnosti spjaté s kralováním, a věděl, že ti, kdož nesou toto těžké břímě, musejí hledat radu u Zdroje moudrosti, mají-li uspokojivě plnit své odpovědné úkoly. To ho vedlo k tomu, že vyzval své rádce, aby se k němu připojili a přesvědčili se, že je Bůh přijímá. PK 18.3

Více než po všech pozemských statcích toužil král po moudrosti a schopnosti, aby mohl splnit dílo Boží, jež mu bylo svěřeno vykonat. Toužil po tom, aby měl bystrého ducha, aby byl velkodušný a laskavý. Té noci se zjevil Šalomounovi ve snu Bůh a pravil: “Žádej začkoli, a dám tobě.” Z odpovědi mladého a nezkušeného vladaře vysvítá jeho pocit bezmocnosti a jeho touha, aby se mu dostalo pomoci. “Ty jsi učinil s služebníkem svým Davidem, otcem mým, milosrdenství veliké,” pravil, “když chodil před tebou v pravdě a v spravedlnosti, a v upřímnosti srdce stál při tobě. Ovšem zachoval jsi jemu zvláštní toto milosrdenství, že jsi dal jemu syna, kterýž by seděl na stolici jeho, jakž se to dnes vidí.” PK 19.1

“Ačkoli pak nyní, ó Hospodine Bože můj, ty jsi ustanovil služebníka svého králem místo Davida otce mého, já však jsa velmi mladý, neumím vycházeti ani vcházeti. Služebník, pravím, tvůj jest u prostřed lidu tvého, kterýž jsi vyvolil, lidu velikého, kterýž nemůže ani sečten ani sepsán býti pro množství. Dejž tedy služebníku svému srdce rozumné, aby soudil lid tvůj, a aby rozeznal mezi dobrým a zlým; nebo kdo bude moci souditi tento lid tvůj tak mnohý?” PK 19.2

“I líbilo se to Hospodinu, že žádal Šalomoun za tu věc. A řekl jemu Bůh: Proto že jsi žádal věci takové, a neprosils sobě za dlouhý věk, aniž jsi žádal sobě bohatství, aniž jsi žádal bezživotí nepřátel svých, ale žádal jsi sobě rozumnosti, abys slýchati uměl rozepře, aj, učinil jsem vedlé řeči tvé, aj, dalť jsem srdce moudré a rozumné, tak že rovného tobě nebylo před tebou, ani po tobě aby nepovstal rovný tobě. K tomu i to, začež jsi nežádal, dal jsem tobě, totiž bohatství a slávu, tak aby nebylo rovného tobě žádného mezi králi po všecky dny tvé.” PK 19.3

“Přes to jestliže choditi budeš po cestách mých, ostříhaje ustanovení mých a přikázaní mých, jako chodil David otec tvůj, prodlím i dnů tvých.” 1. Královská 3,5-14; 2. Paralipomenon 1,7-12. PK 20.1

Bůh slíbil, že bude se Šalomounem, tak jako byl s Davidem. Bude-li král chodit před Hospodinem v upřímnosti, bude-li činit, co mu Bůh přikáže, bude jeho trůn pevný a jeho panování povede k tomu, že Izrael bude vyvýšen jako “moudrý a rozumný národ” (5. Mojžíšova 4,6), světlo okolním národům. PK 20.2

Slova, jichž Šalomoun použil, když se modlil k Bohu před starobylým oltářem v Gabaon, prozrazují jeho pokoru a silnou touhu ctít Boha. Uvědomoval si, že bez božské pomoci je bezmocný jako malé dítě a nemůže nést odpovědnost, jež na něm spočívá. Byl si vědom toho, že se mu nedostává moudrosti a pocit tohoto velkého nedostatku ho vedl k tomu, aby hledal moudrost u Boha. V jeho srdci nebyla sobecká touha po poznání, jež by ho povznesla nad ostatní. Chtěl věrně plnit povinnosti, jež mu byly uloženy, a proto se rozhodl prosit o takový dar, který způsobí, že jeho vláda přispěje k slávě Boží. Šalomoun nebyl nikdy tak bohatý, tak moudrý a tak vpravdě veliký, jako když vyznával: “Jsem toliko dítě, neumím vycházeti ani vcházeti.” PK 20.3

Ti, kdož dnes zaujímají odpovědná místa, by si měli osvojit poučení, jež skýtá Šalomounova prosba. Čím vyšší je postavení, jež kdo zaujímá, tím větší je odpovědnost, již musí nést, tím pronikavější je vliv, který má, a tím větší je jeho potřeba závislosti na Bohu. Musí mít stále na mysli, že byl-li vyzván, aby pracoval pro věc Boží, byl také vyzván, aby si před svými bližními počínal rozvážně. Má stát před Bohem jako učedník. Postavení nepřináší s sebou svatost povahy. Toliko uctíváním Boha a poslušností přikázání Božích se člověk stává skutečně velikým. PK 20.4

Bůh, jemuž sloužíme, nezná rozdílu v osobách. Ten, jenž dal Šalomounovi ducha moudré prozíravosti, ochotně uděluje totéž požehnání svým dítkám i dnes. “Jestliže se komu z vás nedostává moudrosti,” praví slovo Boží, “žádejž ji od Boha, kterýž všechněm dává ochotně a neomlouvá, a budeť dána jemu.” Jakubův 1,5. Když ten, jenž nese břímě odpovědnosti, žádá moudrost před bohatstvím, mocí nebo slávou, nebude zklamán. Takový se dozví od Velikého učitele nejen to, co má činit, nýbrž i jak to má učinit, aby se to setkalo s božským souhlasem. PK 20.5

Pokud člověk, jehož Bůh nadal moudrostí a schopností, zůstává posvěceným, neprojevuje se v něm chtivost po vysokém postavení, ani nebaží po tom, aby vládl nebo řídil. Někdo ovšem musí nést odpovědnosti. Ten, kdo je pravým vůdcem, neusiluje o nadvládu, nýbrž prosí o to, aby se mu dostalo chápavosti k tomu, aby rozeznal mezi dobrem a zlem. PK 21.1

Cesta těch, kdo jsou ustanoveni za vůdce, není snadná. V každé nesnázi však mají vidět vyzvání k modlitbě. Nikdy nemají zapomínat hledat rady u velkého Zdroje vší moudrosti. Posíleni a osvíceni Mistrem, budou s to stát pevně proti hříšným vlivům a rozeznat pravdu od lži, dobro od zla. Budou schvalovat to, co schvaluje Bůh a budou opravdově bojovat proti pronikání nesprávných zásad do díla Božího. PK 21.2

Bůh dal Šalomounovi moudrost, jíž si Šalomoun přál více než bohatství, pocty nebo dlouhý život. Jeho prosba, aby mu byla dána schopnost chápání a myšlení, velkodušnost a laskavost, byla vyslyšena. “Bůh dal Šalomounovi moudrost a prozřetelnost velikou náramně, a širokost mysli, jako jest písku na břehu mořském. Větší byla moudrost Šalomounova než moudrost všech národů východních a než všeliká moudrost Egyptských. Moudřejší byl nad všecky lidi…a rozneslo se jméno jeho po všech národech vůkol.” 1. Královská 5,9-11. PK 21.3

“Všickni Izraelští…se báli krále, nebo viděli, že moudrost Boží jest v srdci jeho k vykonávání soudu.” 1. Královská 3,28. Srdce lidí se upínala k Šalomounovi, jako dříve k Davidovi, a všichni ho poslouchali ve všem. “Šalomoun…se pak zmocnil v království svém, a Hospodin Bůh jeho byl s ním, a zvelebil ho náramně.” 2. Paralipomenon 1,1. PK 21.4

Po mnohá léta se Šalomounův život vyznačoval odevzdaností Bohu, spravedlností, pevnými zásadami a přísnou poslušností přikázáním Božím. Šalomoun řídil všechny významné podniky a moudře spravoval obchodní záležitosti království. Jeho bohatství a moudrost, velkolepé budovy a veřejné stavby, které zbudoval v raných letech své vlády, jeho činorodost, zbožnost, spravedlnost a velkomyslnost, již projevoval slovy i skutky, získaly mu oddanost jeho poddaných a obdiv a úctu vládců mnoha zemí. PK 21.5

Jméno Hospodinovo bylo v prvních dobách Šalomounovy vlády velice ctěno. Moudrost a spravedlnost, jež král projevoval, byly pro všechny národy svědectvím o výtečnosti vlastností Boha, jemuž sloužil. V té době byl Izrael světlem světa, neboť zvěstoval velikost Hospodinovu. Pravá sláva Šalomounovy rané vlády nespočívala v jeho vynikající moudrosti, v jeho pohádkovém bohatství, v jeho obrovské moci a pověsti, jíž se těšil, nýbrž v poctě, kterou přinášel jménu Boha Izraele moudrým užíváním nebeských darů. PK 22.1

Jak ubíhala léta a jak rostla jeho pověst, snažil se Šalomoun uctívat Boha rozmnožováním své duševní a a duchovní síly a tím, že udílel druhým požehnání, jehož se mu dostalo. Nikdo nevěděl lépe než on, že se mu síly, moudrosti a důvtipu dostalo jen přízní Boží a že těchto darů se mu dostalo proto, aby mohl seznámit svět s Králem králů. PK 22.2

Šalomoun měl velký zájem o přírodní vědy, avšak jeho bádání se neomezovalo jen na jeden vědní obor. Pilným zkoumáním všech stvořených věcí, živých i neživých, nabyl jasného ponětí o Stvořiteli. V přírodních silách, v nerostném i živočišném světě, v každém stromě, keři a květině viděl zjevení moudrosti Boží; a jak poznával stále víc a více, rostlo ustavičně jeho poznání Boha a jeho láska k němu. PK 22.3

Moudrost, jež byla Šalomonovi božsky vnuknuta, našla své vyjádření ve chvalozpěvech a v mnoha příslovích. “Složil tři tisíce přísloví, a písniček jeho bylo tisíc a pět. Vypsal též o stromech počna od cedru, kterýž jest na Libánu, až do mechu, kterýž roste na zdi; psal i o hovadech a o ptácích, a zeměplazích a o rybách.” 1. Královská 5,12.13. PK 22.4

V Šalomounových příslovích jsou naznačeny zásady svatého života a vznešeného usilování, zásady, jež jsou nebeského původu a jež vedou k zbožnosti, zásady, jimiž se má řídit každý čin v životě. Rozšíření těchto zásad a uznání Boha za toho, jemuž jedinému patří všechna chvála a čest, způsobilo, že raná vláda Šalomounova se stala dobou mravního povznesení i hmotného blahobytu. PK 22.5

“Blahoslavený člověk nalézající moudrost, a člověk vynášející opatrnost. Lépeť jest zajisté těžeti jí, nežli těžeti stříbrem, anobrž nad výborné zlato užitek její. Dražší jest než drahé kamení, a všecky nejžádostivější věci tvé nevrovnají se jí. Dlouhost dnů v pravici její, a v levici její bohatství a sláva. Cesty její cesty utěšené, a všecky stezky její pokojné. Stromem života jest těm, kteříž jí dosahují, a kteříž ji mají, blahoslavení jsou.” Přísloví 3,13-18. PK 23.1

“Předně moudrosti, moudrosti nabývej, a za všecko jmění své zjednej rozumnost.” Přísloví 4,7. “Počátek moudrosti jest bázeň Hospodina; rozumu výborného nabývají všickni, kteříž činí ty věci; chvála jeho zůstává na věky.” Žalm 111,10. “Bázeň Hospodinova jest v nenávisti míti zlé, pýchy a vysokomyslnosti, i cesty zlé a úst převrácených nenávidím.” Přísloví 8,13. PK 23.2

Ó, kéž by byl Šalomoun v pozdějších letech dbal těchto podivuhodně moudrých slov! Ó, kéž by si byl ten, jenž pravil “Rtové moudrých rozsívají umění” (Přísloví 15,7) a jenž sám učil krále této země, aby králi králů vzdávali chválu, kterou vzdávají pozemskému vládci, nebyl nikdy “převrácenými ústy” a “v pýše a vysokomyslnosti” osvojoval slávu, jež patří jen Bohu! PK 23.3