Rady pro církev

5. kapitola — Kristus, naše spravedlnost

“Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.” 1. Janův 1,9. RPC 45.1

Bůh si přeje, abychom vyznali své hříchy a pokořili před ním svá srdce. Současně si ale přeje, abychom k němu přistupovali s důvěrou jako k milujícímu otci, jenž nezavrhne ty, kdo v něj věří. Mnozí se řídí svým zrakem, nikoli vírou. Důvěřují tomu, co vidí, ale nedokážou ocenit drahocenná zaslíbení, která máme v Božím slově. Přitom Boha nejvíce pošpiníme tím, když nevěříme tomu, co říká, a naznačujeme, že si nejsme jistí, jestli s námi jedná upřímně, nebo nás podvádí. RPC 45.2

Bůh nás kvůli našim hříchům neopustí. Můžeme dělat chyby, rmoutit jeho Ducha, když se ale budeme kát a přijdeme za ním s lítostí, on nás neodvrhne. Je nutné odstranit mnohé překážky. Chováme v srdci nesprávné pocity, jsme pyšní, soběstační, netrpěliví a nespokojení. To všechno nás odděluje od Boha. Musíme vyznat své hříchy a dovolit milosti, aby začala přetvářet naše srdce. Z těch, kdo se cítí být slabí a malomyslní, se mohou stát silní Boží lidé, kteří pro svého Pána vykonají vznešené dílo. Pro svou práci ale musejí mít vznešenou motivaci; v jejich srdci nesmí být ani špetka sobectví. RPC 45.3

Musíme se učit v Kristově škole. Jen jeho spravedlnost nás uschopňuje přijmout požehnání smlouvy milosti. Dlouho jsme toužili a snažili se toto požehnání získat, ale nepodařilo se nám to, protože jsme si mysleli, že si je můžeme něčím zasloužit. Neodvrátili jsme svůj pohled od sebe a vírou jsme nepřijali, že Ježíš je Spasitel. Nesmíme si myslet, že by nás naše vlastní spravedlnost a zásluhy mohly zachránit. Kristova milost je jedinou nadějí naší spásy. Pán nám skrze svého proroka zaslíbil: “Svévolník ať opustí svou cestu, muž propadlý ničemnostem svoje úmysly; nechť se vrátí k Hospodinu, slituje se nad ním, k Bohu našemu, vždyť odpouští mnoho.” Izajáš 55,7. Na toto zaslíbení se musíme cele spolehnout. Pokud se vírou upneme na Boha, pokud se plně spolehneme na Ježíše jako na Spasitele, který odpouští hříchy, obdržíme veškerou pomoc, kterou budeme potřebovat. Spoléháme se na sebe, jako bychom měli sílu se zachránit. Ježíš však za nás zemřel, protože toho nejsme schopni. On je naše naděje, naše ospravedlnění a naše spravedlnost. Nesmíme žít ve strachu, že nemáme Spasitele, nebo v přesvědčení, že pro nás nemá ani špetku slitování. Vždyť právě v tuto chvíli pro nás pracuje a zve nás, abychom k němu přišli ve své bezmoci a byli zachráněni. Svou nevírou jej zneuctíváme. Je nepochopitelné, jak zacházíme se svým nejlepším přítelem, jak málo důvěry máme v toho, kdo je schopen spasit i ty největší odpadlíky a kdo nám dal důkaz o své veliké lásce. RPC 45.4

Bratři, vy si opravdu myslíte, že si svými zásluhami získáte Boží přízeň a že se musíte zbavit hříchu dřív, než budete moci využít jeho spasitelskou moc? Jestliže si to opravdu myslíte, obávám se, že žádnou sílu neobdržíte a budete nakonec zmalomyslněni. RPC 46.1

Když Bůh dopustil, aby hadi na poušti uštkli vzbouřené Izraelce, přikázal Mojžíši, aby vyrobil bronzového hada a připevnil jej na hůl; každý uštknutý, který se na tohoto hada podívá, bude žít. Mnozí ale tohoto nebeského prostředku záchrany nevyužili. Všude kolem viděli mrtvé a umírající a věděli, že bez Boží pomoci je jejich osud zpečetěn. Třebaže mohli být okamžitě uzdraveni, raději tak dlouho naříkali nad svým zraněním, nad bolestí, nad jistou smrtí, až je opustily síly a jejich oči znehybněly. RPC 46.2

“Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný.” Jan 3,14. Pokud víte o svých hříších, neplačte nad nimi, ale pohlédněte a žijte. Ježíš je náš jediný Spasitel. Přestože miliony lidí, kteří potřebují být uzdraveni, jeho milost odmítnou, ani jeden z těch, kdo se spoléhá na jeho zásluhy, nezahyne. Ve chvíli, kdy si uvědomíme, že jsme bez Krista zcela ztracení, nesmíme malomyslnět, ale musíme se plně spolehnout na ukřižovaného a vzkříšeného Spasitele. Nebohá, hříchem nakažená duše, pohlédni a žij! Ježíš slíbil, že zachrání všechny, kdo za ním přijdou. RPC 46.3

Přijďte k Ježíši a získejte jeho pokoj. Jeho požehnání můžete obdržet právě v tuto chvíli. Satan se vám snaží namluvit, že jste bezmocní a nezasloužíte si požehnání. Je to pravda: opravdu jste bezmocní. Vy ale před ním vyvyšte Ježíše: “Můj Spasitel byl vzkříšen. Na něj spoléhám a vím, že on mě nikdy nezavrhne. V jeho jménu zvítězím. On je moje spravedlnost a moje koruna slávy.” Nedovolte, aby si kdokoli myslel, že jeho případ je beznadějný; není to pravda. Možná cítíte, že jste hříšní a nedokonalí. To jen ukazuje, že potřebujete Spasitele. Pokud víte o hříších, které je třeba vyznat, neztrácejte čas. Jsou to drahocenné okamžiky. “Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.” 1. Janův 1,9. Ti, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, budou nasyceni, Ježíš to slíbil. Milovaný Spasitel je připravený nás kdykoli sevřít ve své náruči a obdařit nás svým požehnáním. RPC 46.4

Někteří si asi myslí, že jsou ve zkušební lhůtě, během níž musejí Pánu dokázat, že jsou vnitřně proměněni, a teprve potom mohou přijmout jeho požehnání. Tyto vzácné duše však mohou požehnání přijmout ihned. Bez milosti, bez Ducha Kristova, který jim pomůže s jejich slabostmi, nemohou získat křesťanský charakter. Ježíš si přeje, abychom k němu přišli takoví, jací jsme — hříšní, bezbranní, závislí. RPC 46.5

Pokání, stejně jako odpuštění, je darem Božím, který jsme obdrželi skrze Krista. Díky vlivu Ducha svatého si uvědomujeme své hříchy a cítíme, že potřebujeme odpuštění. Odpuštění ale mohou získat jen kajícníci. Kajícníkem se člověk stává díky působení Boží milosti. On zná všechny naše slabosti a vady a je ochotný nám pomoci. RPC 46.6

Někteří z těch, kteří k Bohu přicházejí skrze pokání a vyznání hříchů, a dokonce věří, že jim bylo odpuštěno, se nedokážou spolehnout na Boží zaslíbení. Nevidí, že Ježíš je živý, stále přítomný Spasitel, a nejsou mu ochotni přenechat péči o svou duši ve víře, že dokončí dílo milosti, které v jejich srdci započal. Přestože si myslí, že své srdce odevzdali Bohu, pořád velikou měrou spoléhají sami na sebe. Nespoléhají na Boha, který je může ochránit svou mocí, ale snaží se sami bojovat proti pokušení a plnit určité povinnosti, které jim mají zajistit Boží přízeň. Tímto způsobem ale nelze dosáhnout vítězství. Takoví lidé se namáhají nadarmo; jejich duše jsou nesvobodné a oni nezískají klid dřív, dokud svá břemena nesloží u Ježíšových nohou. RPC 46.7

Je třeba, abychom se měli neustále na pozoru a upřímně a z lásky jej poslouchali. Tyto věci jsou však přirozeným důsledkem toho, když se naše duše vírou podřídí jeho moci. Vůbec ničím si nemůžeme zasloužit jeho náklonnost. Nesmíme se spoléhat na sebe ani na své dobré skutky, ale musíme ke Kristu přicházet jako hříšné, chybující bytosti a on nás nechá odpočinout ve své lásce. Bůh přijme každého, kdo k němu přichází v zásluhách ukřižovaného Spasitele. Ze srdce takového člověka začne proudit láska. Možná, že ho nezaplaví povznášející pocity, ale určitě získá trvalou, pokojnou víru. Povinnosti se promění v radost a sebeobětování v potěšení. Cesta, která se dříve zdála být temná, bude ozářená paprsky Slunce spravedlnosti. Budeme chodit ve světle, protože Kristus je ve světle. (Testimony Treasures, sv. 2, s. 91-95) RPC 47.1