Velké drama věků

Dodatek č.2 Neomylnost

V římském jezuitském časopise “Civita Cattolica” vyšel dne 9. 2. 1869 článek s bližšími údaji o připravovaných bodech jednání na svolávaném vatikánském koncilu, mezi nimiž bylo mimo jiné také vyhlášení neomylnosti papeže. Článek vyvolal silné nálady proti koncilu a proti chystanému vyhlášení papežovy neomylnosti, které podle mínění oponentů mělo mít dalekosáhlé následky. Hnutí odporu zasáhlo Francii, Německo, Anglii, Rakousko a Spojené státy. Čtrnáct z devatenácti německých biskupů požádalo papeže s ohledem na krátký čas a na neklid panující v církvi, aby vyhlášení papežské neomylnosti stáhl z programu. Žádosti nebylo vyhověno. Při prvním hlasování bylo přítomno 671 hlasujících, z toho 451 hlasů bylo pro, 88 proti, 70 se hlasování zdrželo a 62 hlasovalo pro podmíněné přijetí. Více než čtvrtina všech přítomných se tedy vyslovila proti přijetí vyhlášení papežské neomylnosti. Mezi prvním a druhým hlasováním vynaložili oponenti velké úsilí, aby návrh neprošel, ale marně. Před druhým hlasováním opustil proto značný počet hlasujících z důvodů svědomí koncil. Při konečném hlasování bylo odevzdáno 533 kladných hlasů a 2 záporné, a i ty se před skončením zasedání 18. 7. 1870 podrobily. VDV 438.1

Neomylnost je připisována pouze úřadu papeže, nikoli jeho osobě bez úřadu. Podle Algermissena (Nauka o vyznání, 1950) je papež, činí-li taková rozhodnutí o víře “ex cathedra”, nejen nechybující a neomylný, ale ani se nemůže mýlit. VDV 438.2

Vyhlášení neomylnosti v nejdůležitějších statích zní: “A také podle tradice věrně zachované od počátku křesťanské víry, ke cti Boha, našeho Spasitele, k vyvýšení katolického náboženství a pro blaho národů, prohlašujeme se souhlasem svatého koncilu, že Bohem zjevený článek víry zní: Když římský papež mluví ex cathedra, tj. když zastává úřad pastýře a učitele všech křesťanů a z moci svého nejvyššího apoštolského postavení rozhoduje o věrouce nebo obyčejích, které má zachovávat celá církev, má na základě božského stavu, který mu je zaslíben ve svatém Petru, onu neomylnost, jíž chtěl božský Vykupitel vyzbrojit svou církev při konečném stanovení věrouky; proto jsou taková konečná rozhodnutí římského papeže nezměnitelná.” VDV 438.3

Prameny: Philip Schaff, The Creeds of Christendom, sv. 2., kde jsou otištěny latinské texty a jejich anglický překlad. Pro porovnání s římskokatolickým hlediskem viz The Catholic Encyclopedia, díl 7, heslo Infallibility; James kardinál Gibbons, The Faith of Our Fathers, Baltimore. Z římskokatolického hlediska, které bylo v opozici proti učení o papežově neomylnosti, viz Johann Joseph Ignaz von Döllinger (pseudonym Janus), The Pope and the Council, New York 1869, a W. J. Sparrow Simpson, Roman Catholic Opposition to Papal Infallibility, Londýn 1909. Z protestantského hlediska viz George Salmon, Infallibility of Church, Londýn, 1914. VDV 438.4