Velké drama věků

Znamení druhého příchodu

Proroctví předpovídá nejen způsob a účel druhého příchodu Ježíše Krista, ale udává také znamení, podle kterých lidé poznají, že se blíží. Pán Ježíš řekl: “Budou znamení na slunci, měsíci a hvězdách.” Lukáš 21,25. “Zatmí se slunce a měsíc ztratí svou záři, hvězdy budou padat z nebe a mocnosti, které jsou v nebesích, se zachvějí. A tehdy uzří Syna člověka přicházet v oblacích s velikou mocí a slávou.” Marek 13,24-26. Jan v knize Zjevení popisuje první ze znamení, která budou předcházet druhý příchod, takto: “Nastalo veliké zemětřesení, slunce zčernalo jako smuteční šat, měsíc úplně zkrvavěl.” Zjevení 6,12. VDV 203.1

Tato znamení se ukázala před začátkem devatenáctého století. V roce 1755 se toto proroctví splnilo do té doby nejničivějším známým zemětřesením. Všeobecně se o něm hovoří jako o lisabonském zemětřesení, i když zasáhlo velkou část Evropy, Afriky i Ameriky. Otřesy byly pozorovatelné i v Grónsku, v Západní Indii, na ostrově Madeira, v Norsku a Švédsku, ve Velké Británii a v Irsku. Zemětřesení zasáhlo území nejméně deseti miliónů čtverečních kilometrů. V Africe se zemětřesení projevilo téměř stejně silně jako v Evropě; zničena byla velká část Alžírska. Nedaleko hranic s Marokem zmizela celá vesnice s osmi nebo deseti tisíci obyvateli. Obrovská přílivová vlna zasáhla pobřeží Španělska a Afriky, zaplavila celá města a způsobila hroznou zkázu. VDV 203.2

Nejsilněji se zemětřesení projevilo ve Španělsku a Portugalsku. Město Kádiz zasáhla přílivová vlna vysoká téměř dvacet metrů. Třásly se hory, “některé z největších v Portugalsku otevřely své vrcholky, neobvyklým způsobem pukly, rozpadly se na kusy a obrovské skalní masivy se valily do údolí. Očití svědkové tvrdili, že z některých hor šlehaly plameny.” (Sir Charles Lyell, Základy geologie, str. 495) VDV 203.3

“V Lisabonu ‘bylo z hlubin země slyšet jakoby dunění hromu. Vzápětí zničil velkou část města prudký otřes. Během šesti minut zahynulo na šedesát tisíc lidí. Moře nejdříve ustoupilo, obnažilo široký pruh písčitého pobřeží, za chvíli se však vodní příval hnal zpátky. Přílivová vlna vystoupila patnáct i více metrů nad obvyklou úroveň hladiny.’ Za zcela výjimečnou událost, ke které v Lisabonu za této katastrofy došlo, lze považovat také zmizení nové přístavní hráze, vybudované s obrovskými náklady z mramoru. Na tuto hráz se seběhl velký zástup lidí v domnění, že tam jsou v bezpečí před bortícími se domy. Přístavní hráz se však zničehonic propadla do moře a všichni lidé, kteří na ní byli, zahynuli; na hladinu nevyplavalo ani jedno mrtvé tělo.” (Tamtéž, str. 495) VDV 203.4

“V důsledku zemětřesení skončily v troskách všechny kostely a kláštery, většina velkých veřejných budov a více než čtvrtina obytných domů. Asi dvě hodiny po zemětřesení propukly v různých částech města silné požáry, jež během necelých tří dnů město naprosto zpustošily. K zemětřesení došlo ve svátek, kdy byly kostely a kláštery plné lidí, jen málokdo se zachránil.” (Encyclopedia Americana, heslo Lisabon) “Zděšení lidí se nedá popsat. Nikdo neplakal, nikdo neuronil ani slzu. Ti, kdo přežili, byli šílení hrůzou, pobíhali sem a tam, tloukli se do obličeje a do prsou a volali: ‘Slitování, to je konec světa.’ Matky zapomínaly na své děti a pospíchaly pro obrazy nebo sochy Ukřižovaného; mnozí hledali útočiště v kostelech. Docela zbytečně ovšem vystavovali Ukřižovaného a objímali oltáře. Obrazy, sochy, kněží i návštěvníci kostelů byli společně pohřbeni v jedné zřícenině.” Odhaduje se, že onoho osudného dne přišlo o život celkem devadesát tisíc lidí (viz Dodatek č. 27). VDV 204.1

O čtvrtstoletí později se ukázalo další znamení, o kterém se zmiňuje proroctví — zatmění slunce a měsíce. Je pozoruhodné, že proroctví přesně předpovědělo čas jeho naplnění. Když Kristus mluvil se svými učedníky na Olivové hoře, popsal dlouhé období zkoušek církve — tj. 1 260 roků papežského pronásledování, které mělo být podle Ježíšova slibu zkráceno, a poté se zmínil o některých jevech, které budou předcházet jeho příchod. Vymezil rovněž dobu, kdy se ukáže první z nich: “Ale v těch dnech po onom soužení zatmí se slunce, měsíc ztratí svou záři.” Marek 13,24. Období 1 260 prorockých dnů, neboli let, skončilo v roce 1798. O čtvrtstoletí dříve téměř ustalo jakékoli pronásledování. Po skončení pronásledování mělo podle slov Ježíše Krista nastat zatmění slunce. Toto proroctví se také splnilo, a to 19. května 1780. VDV 204.2

“Temný den 19. května 1780 je jistě nejtajuplnější úkaz svého druhu, ne-li zcela ojedinělý. Bylo to naprosto nepředvídatelné a nejzáhadnější zatmění celé viditelné oblohy v Nové Anglii.” (R. M. Devens, Naše první století, str. 89) VDV 205.1

Očitý svědek, který žil ve státě Massachusetts, popisuje událost takto: “Ráno vyšlo jasné slunce, brzy se však schovalo. Nebe se zatáhlo, mraky potemněly a záhy začaly z černých a hrozivých mračen šlehat blesky, ozývalo se hromové dunění a začalo drobně pršet. K deváté hodině mraky prořídly a zbarvily se do žlutočervena. Země, skály, stromy, budovy, voda i lidé změnili v tomto divném, nezemském světle svou podobu. Po několika minutách celou oblohu — až na úzký proužek na obzoru — zahalil těžký černý mrak a nastala taková tma, jaká bývá obvykle v létě v devět hodin večer.” VDV 205.2

“Na lidi dolehl strach, úzkost, posvátná bázeň. Ženy stály ve dveřích a rozhlížely se po ztemnělé krajině. Muži se vraceli z práce na polích, tesaři odložili nástroje, kováři opustili kovadliny, obchodníci pulty. Ve školách přerušili vyučování a vyděšené děti se rozutekly domů. Pocestní se uchylovali do nejbližších usedlostí. Každý se ptal, co se bude dít. Vypadalo to, jako by se krajem měl přehnat uragán nebo jako by přicházel konec světa.” VDV 205.3

“Lidé zapalovali svíčky a oheň v krbech jako za bezměsíčného podzimního večera… Slepice zalezly do kurníků a šly spát, dobytek na pastvě se shromažďoval u ohrad a bučel, žáby kvákaly, ptáci zpívali večerní písně a začali poletovat netopýři. Lidé však věděli, že to nepřichází noc…” VDV 205.4

“Dr. Nathanael Whittaker, kazatel v Salemu, zorganizoval v modlitebně shromáždění a ve svém kázání tvrdil, že jde o nadpřirozenou tmu. Také na mnoha dalších místech se konala shromáždění. Kazatelé spontánně mluvili o tom, že tma je zřejmě naplněním biblického proroctví… Kolem jedenácté hodiny byla tma největší.” (The Essex Antiquarian, duben 1899, roč. 3, č. 4, str. 53.54) “Na většině území Nové Anglie byla ve dne taková tma, že lidé nemohli bez svíček poznat, kolik je vlastně hodin, nemohli obědvat ani konat domácí práce…” VDV 205.5

“Šlo o zatmění mimořádného rozsahu. Na východě zasáhla tma do Falmouthu, na západě pak až do nejvzdálenější části státu Connecticut a do města Albany. Na jihu dosáhla až k mořskému pobřeží a na severu až do míst, kam sahají americké osady.” (William Gordon, Dějiny boje za nezávislost USA, díl 3, str. 57) VDV 205.6

Po naprosté tmě, která trvala téměř celý den, se hodinu nebo dvě před příchodem večera obloha zčásti vyjasnila a objevilo se slunce, zahalené stále ještě tmavou, hustou mlhou. “Po západu slunce se znovu utvořily mraky a velmi rychle se setmělo.” “I noční tma však byla neobyčejná a naháněla hrůzu jako tma během dne. Přestože byl téměř úplněk, nedaly se bez umělého světla rozpoznat žádné předměty. Zdálo se, že ani umělé světlo ze sousedních domů nebo ze vzdálenějších míst nemůže proniknout hustou temnotou; jako by to byla egyptská tma.” (Isaiah Thomas v časopisu Massachusetts Spy, roč. 10, č. 472 z 25. května 1780) Očitý svědek vyprávěl: “Napadlo mě, že tma by nemohla být větší, ani kdyby byla všechna světelná tělesa ve vesmíru zahalena neproniknutelným závojem nebo kdyby přestala existovat.” (List dr. Samuela Tenneye z Exeteru, New Hampshire, z prosince 1785, uveřejněný v Massachusetts Historical Society Collections, 1792, sv. I, díl 1, str. 97) Úplněk, který nastal v devět hodin večer, “ani v nejmenším nerozptýlil mrtvolné šero.” Teprve po půlnoci tma zmizela a poprvé se ukázal měsíc, zbarvený do krvava. VDV 205.7

Dějiny zaznamenaly 19. květen 1790 jako “temný den”. Od doby Mojžíše nebylo zaznamenáno tak husté, rozsáhlé a dlouhotrvající zatmění. Popis této události, jak jej podal očitý svědek, je ozvěnou Božího výroku, který zaznamenal prorok Joel dvacet pět staletí před jejím naplněním: “Slunce se zastře tmou a měsíc krví, dříve než přijde den Hospodinův, veliký a hrozný.” Jan 12,31. VDV 206.1

Ježíš Kristus vyzýval své následovníky, aby sledovali znamení jeho návratu a radovali se, až uvidí příznaky, že jejich Král přichází. “Když se toto začne dít, napřimte se a zvedněte hlavy, neboť vaše vykoupení je blízko.” Poukázal svým následovníkům na pučící stromy na jaře a řekl: “Když se už zelenají, sami víte, že léto je blízko. Tak i vy, až uvidíte, že se toto děje, vězte, že je blízko království Boží.” Lukáš 21,28.30.31. VDV 206.2