Cesta ke Kristu

Boží láska k člověku

Příroda, právě tak jako zjevení svědčí o lásce Boží. Náš Otec na nebesích je zdrojem života, moudrosti a radosti. Pohleďte na pozoruhodné a krásné věci přírody. Pomyslete na to, jak podivuhodně se přizpůsobují potřebě a blahu nejen člověka, ale všech živých bytostí. Sluneční svit a déšť, jež obšťastňují a oživují zemi, pahorky, jezera i pláně, mluví k nám o lásce Stvořitelově. Bůh uspokojuje každodenní potřeby všeho stvoření. Podle krásných slov žalmistových: CK 7.1

“Oči všech s nadějí vzhlížejí k tobě
a ty jim v pravý čas dáváš pokrm,
otvíráš svou ruku,
a ve své přízni sytíš všechno, co žije.” Žalm 145,15.16. CK 7.2

Bůh stvořil člověka naprosto svatého a šťastného; krásná země, jak vyšla z ruky Stvořitelovy, nenesla stopy úpadku, ani stín kletby. Teprve přestoupení zákona Božího - zákona lásky - přineslo hoře a smrt. Přesto i v utrpení, jež přichází jako následek hříchu, se projevuje láska Boží. Je psáno, že Bůh proklel zemi pro přestoupení člověka. Trní a bodláčí - překážky a zkoušky, jež učinily z lidského života život plný námahy a starostí - byly k dobru člověka jako potřebná součást výchovy podle plánu Božího k jeho pozdvižení z úpadku a zkázy, do níž ho uvrhl hřích. I když svět padl do hříchu, není jen místem strastí a bídy. V přírodě samé nacházíme poselství naděje a útěchy. I na bodlácích jsou květy a trní je poseto růžemi. CK 7.3

“Bůh je láska” je napsáno na každém rozvíjejícím se poupěti, na každém vyrážejícím stéblu trávy. Švitořiví ptáci naplňují ovzduší svými líbeznými písněmi, krásné květy, nádherně zbarvené, provoňující vzduch svými libými vůněmi, majestátné lesní stromy se svým bohatým, sytě zeleným listovým - to všechno podává svědectví o laskavé otcovské péči našeho Boha a o jeho touze učinit své dítky šťastnými. CK 8.1

Slovo Boží zjevuje Boží charakter. Pán Bůh oznamuje sám své milosrdenství. Když se Mojžíš modlil: “Dovol mi vidět tvou slávu,” Bůh odpověděl: “Všechna má dobrota přejde před tebou” (2. Mojžíšova 33,18.19) - to je Boží sláva. Když Bůh míjel tvář Mojžíšovu, volal: “Hospodin, Hospodin, Bůh plný slitování a milostivý, dlouhoshovívavý, nejvýš.milosrdný a věrný, který osvědčuje milosrdenství tisícům pokolení, který odpouští vinu, přestoupení a hřích” 2. Mojžíšova 34,6.7. Bůh je“milostivý a plný slitování” (Jonáš 4,2), “protože má zalíbení v milosrdenství” Micheáš 7,18. CK 8.2

Bůh přitahuje k sobě naše srdce nespočetnými znameními na nebi i na zemi. Snaží se zjevit se nám v divech přírody a také v nejhlubších a nejněžnějších lidských vztazích, jaké může lidské srdce poznat. Ty však mohou lásku Boží k nám znázornit jen nedokonale. Ačkoli existují všechny tyto důkazy, zaslepil nepřítel dobra srdce lidí natolik, že vzhlížejí k Bohu se strachem a představují si, že je přísný a neúprosný. Satan svedl lidi k tomu, že se dívají na Boha jako na bytost, jejíž hlavní vlastností je strohá spravedlnost - jako na přísného soudce, tvrdého a nesmlouvavého věřitele. Satan líčí stvořitele jako bytost, která bedlivě sleduje chyby a omyly lidí, aby je pak mohla potrestat. Proto přišel Ježíš a žil mezi lidmi, aby rozptýlil tento temný stín tím, že odhalí světu nekonečnou lásku Boží. CK 8.3

Syn Boží přišel z nebe, aby zjevil Otce. “Boha nikdo nikdy neviděl, jednorozený Syn, který spočívá v náručí Otcově, ten o něm vypověděl” Jan l,18. “Nikdo nezná Otce než Syn a ten, komu by to Syn chtěl zjevit” Matouš 11,27. Když jeden z učedníků žádal: Ukaž nám Otce, Ježíš odpověděl: “Tak dlouho jsem s vámi, a neznáš mne, Filipe? Kdo viděl mne, viděl Otce. CK 8.4

Jak tedy můžeš říci: Ukaž nám Otce?” Jan 14,8.9. CK 9.1

O svém pozemském poslání Ježíš řekl: “Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu” Lukáš 4,18. Takové dílo konal Ježíš. Chodil a konal dobro, uzdravoval všechny, jež ovládal satan. Byly vesnice, kde se neozývalo sténání nemocného ani z jediného domu, protože jimi prošel Ježíš a uzdravil všechny nemocné. Jeho dílo bylo důkazem jeho božského poslání. V každém skutku, který za svůj život vykonal, se projevila láska, soucit a slitování. Jeho srdce se otevíralo lidem v něžném soucitu. Vzal na sebe lidskou podobu, aby se mohl přiblížit potřebám člověka. Ani ti nejchudší a nejskromnější se nebáli k němu přistoupit. I děti pociťovaly jeho přitažlivost. Rády mu sedávaly u nohou a na kolenou a s důvěrou pohlížely do jeho zamyšlené tváře, z níž vyzařovala láska. CK 9.2

Ježíš nezamlčel jediné slovo pravdy, ale pronášel je vždy s láskou. V každodenním styku s lidmi byl Spasitel vždy nanejvýš ohleduplný, laskavý a pozorný. Nebyl nikdy nepřívětivý, nikdy nevyslovil bez příčiny tvrdé slovo, nikdy zbytečně nezranil citlivou duši. Nevytýkal člověku slabost. Mluvil pravdu, avšak vždy s láskou. Káral pokrytectví, nevíru a nepravost. Když pronášel své výtky, byly v jeho hlase cítit slzy. Plakal nad Jeruzalémem, městem, jež miloval a jež ho nechtělo přijmout, jeho, jenž je Cesta, Pravda a Život. Obyvatelé Jeruzaléma ho zavrhli, avšak Spasitel na ně stále pohlížel se soucitem a láskou. Jeho život byl životem plným sebezapření a promyšlené péče o druhé. V jeho očích byla každá duše vzácná. Ačkoli se stále choval s božskou důstojností, skláněl se s největší něžností ke každému členu rodiny Boží. V každém člověku viděl ztraceného hříšníka, jehož přišel zachránit. CK 9.3

Taková je povaha Kristova, jak se projevila v jeho. životě. Je to povaha Boží. Ze srdce Otcova vylévají se v Kristu proudy božské lásky na každého člověka. Ježíš, milosrdný a laskavý Spasitel, je Bohem, “který se zjevil tělesně” 1. Timoteovi 3,16. CK 9.4

Ježíš žil, trpěl a zemřel proto, aby nás vykoupil. Stal se“mužem bolesti”, abychom se mohli podílet na věčné radosti. Bůh dopustil, aby jeho milovaný Syn, plný milosti a pravdy, přišel ze světa nepopsatelné nádhery na svět poskvrněný a zkažený hříchem, zatemněný stínem smrti a prokletím. Bůh mu dovolil, aby opustil náruč jeho lásky a zřekl se úcty andělů a vystavil se hanbě, urážkám a ponižování, nenávisti a smrti. “Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni” Izajáš 53,5. Pohleďte na Krista na poušti, v zahradě getsemanské, na kříži! Neposkvrněný Syn Boží vzal na sebe tíhu hříchu. Ten, jenž byl jedno s Bohem, cítil v duši strašné odloučení, které hřích způsobuje mezi Bohem a člověkem. Toto vědomí se projevilo v jeho úzkostném zvolání: “Můj Bože, můj Bože, proč jsi mě opustil?” Matouš 27,46. Byla to tíha hříchu a vědomí jeho strašného rozmachu, jež odděluje člověka od Boha, která zlomila srdce Syna Božího. CK 10.1

Kristus však nepřinesl tuto velkou oběť proto, aby vzbudil v Otcově srdci lásku k člověku nebo aby v něm vyvolal ochotu nás vysvobodit. Ne, to jistě ne. “Tak miloval Bůh svět, že svého jediného Syna dal” Jan 3,16. Otec nás nemiluje proto, že přinesl tuto velkou smírčí oběť, nýbrž přinesl smírčí oběť, protože nás miluje. Kristus byl prostředníkem, skrze něhož mohl Bůh vylít svou nekonečnou lásku na svět padlý do hříchu. “Bůh to byl, jenž Kristem smiřoval svět s sebou” 2. Korintským 5,19. Bůh trpěl se svým Synem. Za smrtelných muk v zahradě getsemanské, při smrtelném zápase na kříži Golgoty zaplatilo srdce Věčné lásky cenu za naše vykoupení. CK 10.2

Ježíš pravil: “Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, abych jej opět přijal” Jan 10,17. To znamená: Můj Otec vás tak miluje, že mne miluje tím více proto, že jsem dal svůj život, abych vás spasil. Tím, že jsem za vás obětoval svůj život a stal se vaším ručitelem, že jsem vzal na sebe vaše hříchy a přestoupení, stal jsem se drahým svému Otci. Neboť mou obětí může Bůh zůstat spravedlivý a přesto může ospravedlnit toho, kdo uvěří ve mne. CK 10.3

Nikdo jiný než Syn Boží nás nemohl vykoupit, neboť jen on, jenž byl u Otce, mohl zjevit Boha. Jedině on, jenž znal výšku a hloubku Otcovy lásky, ji mohl zjevit světu. Nic menšího než nekonečně velká oběť, kterou přinesl Kristus pro padlého člověka, nemohlo vyjádřit lásku Otcovu k ztracenému lidskému rodu. CK 10.4

“Tak miloval Bůh svět, že svého jediného Syna dal.” Dal ho nejen proto, aby žil mezi lidmi, nesl hříchy světa a zemřel jako jejich oběť. Dal ho padlému lidstvu. Kristus se měl ztotožnit se zájmy a potřebami lidí. Ten, jenž byl jedno s Bohem, se připoutal k lidem svazky, jež se nikdy nepřetrhnou. Ježíš“se nestydí nazývat je svými bratry” Židům 2,11. Stal se obětí za nás, naším obhájcem, naším bratrem; má naši lidskou podobu před trůnem Otcovým, spojil se na věky s lidským pokolením, které vykoupil, stal se Synem člověka. A to vše proto, aby člověk mohl být vysvobozen ze zkázy a ponížení způsobené hříchem, aby mohl zrcadlit lásku Boží a účastnit se radosti, která pramení ve svatosti. CK 11.1

Cena zaplacená za naše vykoupení, nekonečně velká oběť našeho nebeského Otce spočívá v tom, že dal svého Syna, aby zemřel za nás, by nám měla poskytnout představu o tom, čím se můžeme stát skrze Krista. Když apoštol Jan pod vnuknutím Ducha svatého poznal výšku, hloubku a šířku lásky Otcovy k hynoucímu lidstvu, naplnila ho bázeň a úcta; nemohl nalézt vhodná slova, jimiž by vyjádřil velikost a něžnost takové lásky, a proto volal k světu, aby na ni pohleděl, těmito slovy: “Hleďte, jak velkou lásku nám Otec daroval: byli jsme nazváni dětmi Božími, a jsme jimi” 1. Janův 3,1. Jak vysoce jsou zde lidé hodnoceni! Přestoupením se lidé stávají poddanými satana. Vírou v usmiřující oběť Kristovu se potomci Adamovi mohou stát opět syny Božími. Tím, že vzal na sebe lidskou podobu, pozvedl Kristus hříšné lidstvo. Lidé padlí do hříchu se spojením s Kristem vskutku mohou stát hodnými jména“dítky Boží”. CK 11.2

Taková láska nemá obdoby. Stát se dítkami nebeského Krále! Jaké skvostné zaslíbení! Jaký námět pro nejhlubší úvahy! Nepřekonatelná láska Boží k světu, který ho nemiloval! Pomyšlení na to působí na naše srdce i mysl a podřizuje je vůli Boží. Čím více přemýšlíme o Božství ve světle kříže; tím lépe vidíme milosrdenství, lásku a odpuštění spojené s nezaujatostí a spra- vedlností, tím jasněji poznáváme nesčetné důkazy lásky, jež je nekonečná. Poznáváme i něžný soucit, jenž převyšuje vřelou lásku, jakou chová matka k svému nezdárnému dítěti. CK 11.3