Cesta ke Kristu

Hříšník potřebuje Krista

Člověk byl při svém stvoření obdařen tělesnou silou a vyrovnanou myslí. Byl dokonalou bytostí a žil v souladu s Bohem. Jeho myšlení bylo čisté, jeho cíle svaté. Neposlušnost však zvrátila tyto schopnosti a na místo pravé lásky nastoupilo sobectví. Povaha člověka se přestoupením tak oslabila, že člověk nebyl schopen odolat moci zla vlastní silou. Stal se zajatcem satanovým a byl by jím zůstal navěky, kdyby byl Bůh nezasáhl: Úmyslem pokušitelovým bylo zmařit plán, který měl Bůh při stvoření člověka a naplnit zemi bídou a zkázou. A pak by všechno toto zlo vydával za následek toho, že Bůh stvořil člověka. CK 13.1

Když byl člověk bez hříchu, žil v radostném styku s tím, “v němž jsou obsaženy všechny tajemné poklady moudrosti a poznání” Koloským 2,3. Když se však dopustil hříchu, nenacházel už radost ve svatosti a snažil se skrýt před přítomností Boží. Právě tak je tomu i dnes s neobrozeným srdcem. Takové srdce není v souladu s Bohem a spojení s ním v něm nemůže vzbudit radost. Hříšník by se nemohl cítit šťastným v přítomnosti Boží a necítil by se dobře ve společnosti svatých bytostí. Kdyby mu bylo dovoleno vstoupit do nebe, nepřineslo by mu to pravou radost. Duch nesobecké lásky, který tam vládne - každé srdce tam bije v souladu se srdcem Věčné lásky - by v jeho duši nerozechvěl stejný tón. Jeho myšlení, jeho zájmy, jeho pohnutky by byly zcela jiné než myšlení, zájmy a pohnutky bezhříšných obyvatel nebes. Způsobil by nesouzvuk v souladu nebe. Nebe by pro něho bylo místem utrpení, toužil by ukrýt se před tím, jenž je světlem nebe a středem jeho radosti. Není svévolným rozhodnutím Pána, že bezbožní nemají přístup do nebe; ti se vyloučili sami z blažené společnosti vlastní vinou. Sláva Boží by pro ně byla spalujícím ohněm. Takoví by uvítali smrt, aby se mohli ukrýt před tváří toho, jenž zemřel, aby je vykoupil. CK 13.2

Je pro nás nemožné, abychom se vlastními silami vyprostili z propasti hříchu, do níž jsme upadli. Naše srdce mají zlé sklony a my je nemůžeme změnit. “Kdo dokáže, aby čisté vzešlo z nečistého? Vůbec nikdo.” “Tělesné smýšlení je nepřítelem Božím, neboť není podřízeno Bohu, ba ani nemůže být” Jób 14,4; Římanům 8,7. Výchova, vzdělání, rozhodování, lidské úsilí, působí ve své oblasti vlivu. Zde jsou neúčinné a bezmocné. Mohou způsobit zlepšení v chování, nemohou však změnit srdce, nemohou očistit zdroje, z nichž prýští život. Nejprve musí zapůsobit síla z vnitřku, musí přijít nový život shůry, než se člověk obrátí z hříchu k svatosti. Touto silou je Kristus. Jen jeho milost může oživit umrtvené duchovní schopnosti a přivést je k Bohu, k svatosti. CK 14.1

Spasitel řekl: “Nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží” (Jan 3,3), což znamená: dokud nepřijme nové srdce, nové touhy, nová předsevzetí a nové pohnutky, jež vedou k novému životu. Osudným omylem je myslet si, že je třeba rozvíjet dobro, jež je v člověku od narození. “Člověk jako přírodní bytost neuznává věci Ducha Božího - to je mu pošetilostí, nemůže je poznat, protože se dají posoudit jen Duchem.” “Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znova” 1. Korintským 2,14; Jan 3,7. O Kristu je psáno: “V něm byl život, a život byl světlo lidí” - “není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni” Jan 1,4; Skutky 4,12. CK 14.2

Nestačí jen vnímat lásku a dobrotivost Boží, nestačí vidět shovívavost a otcovskou něžnost povahy Boží. Nestačí chápat moudrost a spravedlnost zákona Božího, nestačí poznat, že je založen na věčné zásadě lásky. Apoštol Pavel to všechno poznal a napsal o tom: “Přiznávám, že zákon je dobrý.” “Zákon je svatý, i přikázání je svaté, správné a dobré.” V úzkosti duše a v zoufalství však dodává: “Já však jsem člověk tělesný, zaprodaný hříchu” Římanům 7,16.12.14. Toužil po čistotě, spravedlnosti, které vlastními silami nemohl dosáhnout, a proto volal: “Já nešťastný člověk! CK 14.3

Kdo mě vysvobodí z tohoto těla propadlého smrti?” Římanům 7,24. Takové volání vychází ze zklamaných srdcí ve všech zemích a ve všech dobách. Pro všechny je jen jediná odpověď: “Hle, Beránek Boží, který snímá hřích světa” Jan 1,29. CK 15.1

Duch Boží se snaží různými podobenstvími vystihnout tuto pravdu a osvětlit ji lidem, kteří touží zbavit se břemene viny. Když Jákob prchl z otcovského domu, kde se dopustil hříchu tím, že podvedl svého bratra, byl sklíčen vědomím viny. Opuštěn a vyvržen, odloučen od všeho, co mu bylo v životě drahé, trpěl pomyšlením, které nade vším ostatním tížilo jeho duši: byl to strach, že spáchaný hřích ho odloučil od Boha a že nebe se ho vzdalo. Ve svém zármutku si lehl na holou zemi, aby si odpočinul. Vůkol něho byly jen pusté pahorky a nad hlavou nebe zářící hvězdami. Když usnul, měl podivuhodný sen. Viděl, jak z místa, na němž ležel, vede žebřík sahající až k samým branám nebes a po něm vystupovali a sestupovali andělé Boží; z otevřeného nebe plného nádhery byl slyšet božský hlas přinášející útěchu a naději. Tak byl Jákob seznámen s tím, co uspokojí potřebu a touhu jeho duše - se Spasitelem. S radostí a vděčností poznal, že mu byla ukázána cesta, po níž může jako hříšník navázat spojení s Bohem. Tajemný žebřík ve snu představoval Ježíše, jediného prostředníka spojení mezi Bohem a člověkem. CK 15.2

Tohoto podobenství se dotkl Kristus ve své rozmluvě s Natanaelem, když pravil: “Uvidíte nebe otevřené a anděly Boží vystupující a sestupující na Syna člověka” Jan 1,51. Když člověk padl do hříchu, vzdálil se Bohu; země se oddělila od nebe. Přes propast, která vznikla mezi zemí a nebem, nemohlo být spojení. Avšak skrze Krista mohla být země opět spojena s nebesy. Svými zásluhami překlenul Kristus propast, kterou způsobil hřích, takže služební andělé mohou mít opět spojení s lidmi. Kristus spojuje padlého člověka, slabého a bezmocného, s Pramenem věčné síly. CK 15.3

Marné jsou však sny člověka o pokroku, marné jsou všechny snahy o zušlechtění lidstva, je-li opomíjen jediný zdroj naděje a pomoci pro padlé lidstvo. “Každé dobré dání a každý dokonalý dar” (Jakubův 1,17) je od Boha. Jedině od Boha je pravá dokonalost povahy. A jedinou cestou k Bohu je Kristus. Kristus praví: “Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne” Jan 14,6. CK 15.4

Bůh touží po svých dítkách na zemi láskou, jež je silnější než smrt. Když dal svého Syna, dal nám v jediném daru celé nebe. Spasitelův život, jeho smrt a jeho přímluva za nás, služba andělů, prosby Ducha, působení Otce na nebesích skrze všechny a všechno, neutuchající zájem nebeských bytostí - všechno to slouží vysvobození padlého člověka. CK 16.1

Zamysleme se nad podivuhodnou obětí, která byla pro nás přinesena! Pokusme se ocenit práci a námahu, jakou nebe vynakládá, aby zachránilo padlé a přivedlo je zpátky do domu Otcova! Nemohlo být použito silnějších pohnutek, nemohly být nasazeny mocnější prostředky; netušené odměny za konání dobra, radosti nebe, společnost andělů, společenství a láska Boha a jeho Syna, zušlechťování a rozvoj všech našich sil pro věčné časy - což to nejsou mocné pohnutky, které nás povzbuzují k tomu, abychom zasvětili svá srdce plně službě našemu Stvořiteli a Vykupiteli? CK 16.2

Na druhé straně pak soudy Boží trestající hřích, nevyhnutelná odplata, zkažení povahy a konečný zánik, jak o tom jasně mluví slovo Boží, nás varují, abychom nesloužili satanu. CK 16.3

Můžeme si nevážit milosti Boží? Co více mohl Bůh pro nás udělat? Vytvořme si pravý vztah k tomu, jenž nás miluje úžasnou láskou. Používejme prostředků, které nám Bůh poskytuje, abychom se přetvořili k obrazu Božímu a abychom se vrátili do společnosti andělů a obnovili soulad a spojení s Otcem a Synem. CK 16.4