Velký Spor Věku

Kapitola 10—Reformátor Švýcar.

Ve výběru vhodných nástrojů k obnovení církve jest ku spatření to samé řízení prozřetelnosti jako v jejím budování. Nebeský Učitel pominul velikých mužů tohoto světa, rovněž i bohatých a urozených, kteří byli zvyklí přijímati chválu a čest co vůdcové lidu. Vůdčí reformátoři byli mužové z nízkého života. — mužové prosti pýchy stavové, svobodni vlivu pobožnůstkářů a kněží. Božím plánem jest zaměstnati nízkých nástrojů k vykonání velikých výsledků. Pak sláva není přičtena člověku, ale Tomu, který koná skrze nich dobře líbeznou vůli svou i skutky. VS 131.1

Několik týdnů po narození Lutherovu v hornické jižbě v Sasku, Ulrich Zwingli byl narozen v pastýřské chaloupce mezi Alpami. Okolnosti Zwingliho v dětství, rovněž jeho první výchova, byly takovými, by jej připravily pro jeho budoucí poslání. Jsa vychován uprostřed krás a vznešené velkoleposti přírody, jeho mysl byla záhy upoutána pojmem o velikosti, moci, a důstojnosti Boží. Dějiny o udatných činech které se zběhly v jeho rodných horách, vznítily jeho mladé nadšení. Po straně své zbožné babičky rád naslouchal několika vzácným biblickým příběhům, které znal z tak mnoha bájek a pověstí církevních. S horlivým zájmem naslouchal velikým činům praotců a proroků, o pastýřích jež pásli svoje stáda na stráních Palestýny, kde anjelé s nimi rozmlouvali o narozeném dítku v Betlémě a o muži z Golgaty. VS 131.2

Jako Jan Luther, tak i otec Zwingli-ho žádal si vzdělání pro svého syna, a tak chlapec byl brzy odeslán ze svého rodného údolí. Jeho mysl se rychle vyvinovala, tak že brzy nastala otázka, kde nalézti schopných učitelů pro jeho vzdělání. V třinácti letech byl poslán do Bernu, který tehdy vlastnil nej vyhlášenější školy Švýcar. Zde ovšem vyskytlo se nebezpečí, které slibovalo zkázu jeho životu. Byly konány rozhodné snahy ku vlákání jej do kláštera. VS 132.1

Bernští Dominikáni viděli, že získali-li by tohoto nadaného mladého učence, že by si zaopatřili tak slávu i čest. Jeho mládí, jeho přirozená schopnost co řečníka a spisovatele, a jeho vynikavost v hudbě a básnictví, byly by účinnějšími než všecka nádhera a okázalost, jež by vábily lid k jejich službám a zvětšily by tak důchody jejich řádu. VS 132.2

Řízením prozřetelnosti otec obdržel zprávu o plánech mnichů. Shledal, že jeho užitečnost v budoucnu jest ohrožena, a proto ihned mu nařídil, by bezodkladně se navrátil domů. VS 132.3

Rozkazu toho bylo uposlechnuto; avšak mládí nemohlo býti dlouho upoutáno v jeho rodném údolí, a on opět pokračoval ve studiích, po přestávce, v Basileji. Zde prvně slyšel Zwingli evanjelium o Boží volné milosti. Wittembach, učitel starověkých jazyků, při cvičení řečtiny a hebrejštiny byl zaveden do písma sv., a tak tímto způsobem paprsky nebeského světla byly vrženy do myslí žáků pod jeho cvičením. On prohlásil, že jest jedna pravda ještě, a nekonečně větší ceny, nežli nauky učené učitely a profesory. Tato starověká pravda byla, že smrt Krista jest jediným výkupným pro hříšníka. Zwinglimu byla tato slova paprskami světla jež předchází východ slunce. VS 132.4

Zwingli byl brzy povolán z Basileje, by nastoupil svoji životní dráhu. Jeho prvním působištěm byla církev v Alpských horách, nedaleko jeho rodného údolí. Jsa zřízen co kněz, “věnoval se s celou duší k hledání Božské pravdy; neb on byl si toho jist,” praví jeho spolu-pracovník v reformě, jak mnoho musí znáti ten, jemuž jest svěřeno Kristovo stád- ce..”¹ ) Čím více zkoumal písmo sv., tím zřejměji spatřoval rozdíl mezi jeho pravdou a kacířstvím Říma. On se poddal Bibli jako slovu Božímu, jedinému to dostatečnému a neklamnému pravidlu. Shledal, že ono musí býti samo sobě vykladačem. Nedovolil si vysvětlovati písmo s připuštěním domněnky že obsahuje nějakou nauku, ale vždy měl za povinnost poznati jeho určitý a pravý smysl a naučení. Snažil se dosáhnouti každé pomůcky k plnému a správnému porozumění jeho významu, dovolávaje se pomoci Ducha sv., který, jak praví, zjeví ji všem, kdo ji úpřimně hledají na modlitbách. VS 132.5

“Písmo svaté,” pravil Zwingli, “přišlo od Boha, a nikoli od člověka, ano sám Bůh který osvěcuje, dá ti poznání, že ta řeč pochází od Boha. Slovo Boží nemůže klamati; ono jest jasné, samo vyučuje, osvěcuje duši spasením a milostí, a též i dodává útěchy v Bohu, ponižuje ji, tak že sama sebe ztrácí a přijímá Boha.” ² Pravdu těchto slov dokázal Zwingli sám na sobě. Mluvě o svých zkušenostech v téže době, později napsal toto: “Když jsem .... se počal cele oddávati písmu svatému, tu moje učenost školní vždy mne ponoukala k odporu. Konečně přišel jsem k uzávěru v mé mysli: ‘Musíš zanechati vše co lže, a naučiti se jeho významu z čistého, prostého Slova Božího.’ Pak jsem počal žáldati Boha o Jeho světlo, a písmo sv. stalo se mi mnohem snadnějším k pochopení.”³ VS 133.1

Nauka hlásaná Zwinglim nebyla přijata od Luthera. Byla to nauka Kristova. “Káže-li Luther Krista,” pravil švýcarský reformátor, “tak činí co já konám. Ti, jichž on přivedl ku Kristu, jsou početnější než ti, jichž jsem já přivedl. Toto však nečiní rozdílu. Neponesu jiného jména než Krista, jehož jsem vojínem, a jenž jest mým jediným vůdcem. Ani jediné slovo jsem nikdy Lutherovi nepsal, ani Luther mne. A proč?...„ By bylo poukázáno, kterak Duch Boží pracuje v jednotlivcích souladně, jelikož oba jsme byli bez společného dorozumění, učíce Kristovu nauku s takovou přesností, bez vzájemných odporů.”⁴ VS 133.2