Velký Spor Věku

Překlad Nového Zábona.

Po návratu z Wartburku Luther dokončil překlad Nového Zákona, a evangelium bylo záhy po té dáno německému lidu v jeho mateřštině. Překlad tento byl přijat s velikou radostí všemi milovníky pravdy; ale s opovržením odmítnut těmi, kdož dali přednost lidským pověstem a příkazům. VS 126.1

Kněží byli pobouřeni myšlenkou, že obecný lid bude nyní schopný rozmlouvati s nimi o přikázáních Božího slova, a že je-jich nevědomost vyjde tak na světlo. Zbraně jejich tělesného ro-zumování byly bezmocné proti ‘meči Ducha.’ Řím celou svojí mocí zabraňoval rozšiřování Písma, ale rozkazy, klatby a muky byly marné. Čím více odsuzoval a zakazoval bibli, tím více lid toužil poznati pravé učení její. Kdo uměl čisti, dychtil po zpytování slova Božího. Nosili bibli sebou, čtli a znovu čtli, a nebyli uspokojeni, dokud se nenaučili veliké části z paměti. Když Luther seznal, jak příznivě byl přijat Nový Zákon, počal ihned s překládáním Starého Zákona, a dával jej na veřejnost po částech, jakmile byl s překládáním hotov. VS 126.2

Lutherovy spisy byly vítány v městě i v chaloupkách. “Co Luther a jeho přátelé sepsali, to druzí opět rozšiřovali. Mniši, přesvědčivše se o nezákonnosti klášterních slibů, a toužíce zaměniti lenošský život za činorodé působení, při tom však jsouce málo vz lělaní, aby mohli hlásati slovo Boží, cestovali po krajinách, navštěvujíce domy i chatrče, kde prodávali knihy Lutherovy a jeho přátel. Německo brzy se hemžilo těmito smělými kolportéry.”¹ VS 126.3

Tyto spisy byly zkoumány s velikým zájmem boháči i chudinou, učenými i nevědomými. Venkovští učitelé za noci čítali je malým skupinám, shromáždivším se u krbu. Některé duše přesvědčily se o pravdě a přijavše radostně slovo Boží zvěstovali je jiným. VS 126.4

Bylo lze viděti osoby všech stavů s biblí v rukou, kterak hájili učení obnovy. Papeženci, kteří ponechali bádání Písma kněžím a mnichům, volali je nyní, aby vyšli a potírali nové u;čení. Ale kněží a mniši, neznající ani Písmo ani moc Boží, byli úplně poraženi těmi, kterých prohlašovali za neučené kacíře. “Na neštěstí,” řekl kterýsi katolický spisovatel, “Luther přemluvil své přívržence, aby nevěřili ničemu jinému, než Písmu svatému.”¹ Zástupové se shromažďovali, aby slyšely pravdu, hájenou muži malého vzdělání,kteří i uvažovali a rokovali o ní s učenými a výmluvnými bohoslovci. Hanebná nevědomost těchto velikých mužů byla ještě zjevnější, když jejich důvodům čelilo prosté učení Božího slova. Dělníci, vojáci, ženy i děti, byli lépe seznámeni s naukami bible než kněží a učení doktoři. VS 129.1

Když římské duchovenstvo vidělo, že se jeho řehole tenčí, povolalo ku pomoci obecní úřady a vší mocí, již měli po ruce, snažili se dostati zpět své ovečky. Ale lid našel v novém učení to, co uspokojovalo potřeby jeho duše, a odvracel se od těch, kteří jej tak dlouho krmili bezcennými slupkami pověrečných obřadů a lidských pověstí. VS 129.2

Když se rozpoutalo pronásledování proti učitelům pravdy, řídili se tito slovy Kristovými: “Když se pak vám budou protiviti v tomto městě, utecte do jiného.”² Světlo vnikalo všude. Kde se uprchlíkům otevřely pohostinné dvéře, tam v úkrytu hlásali Krista; někdy v kostele, a když to jim nebylo dovoleno, tak v soukromých domích aneb pod šírým nebem. Kdekoliv se shromáždili posluchači, byl posvátný chrám. Pravda, hlásaná s takovou odvahou, rázností a vytrvalostí, šířila se s ne-odolatelnou silou. VS 129.3