Velký Spor Věku

Kapitola 1—Zkáza Jeruzaléma.

S vrcholu hory Olivetské Ježíš pohlížel na Jeruzalém. Jasná a pokojná byla krajina rozprostírající se před Jeho zraky. Bylo to v době Velkonoční, a ze všech zemí shromažďovaly se děti Jákobovy, aby slavily velkou národní slavnost. Uprostřed zahrad a vinic a zelených strání, posetých stany příchozích, vypínaly se stupňovité pahorky, výstavné paláce a mocné opevnění hlavního města Izraele. Zdálo se, že dcera Sionská praví ve své pýše: “Sedím jako královna a neokusím zármutku;” tak půvabná a považující se za tak bezpečnou v přízni nebes, jako tenkrát, před dávnými časy, kdy královský pěvec zpíval: “Ozdoba krajiny, útěcha všín země jestiť hora Sion, . .. město krále velikého.”¹ VS 15.1

V plné kráse bylo viděti velkolepé budovy chrámu. Paprsky zapadajícího slunce ozařovaly sněhovou bělost jeho mra-morových stěn a odrážely se na jeho zlaté bráně, věžích a cimbuří. Jako “dokonalost krásy” stál zde chrám, pýcha židovského národa. Které dítě Izraele nebylo by jato při tomto pohledu pocitem radosti a obdivu? VS 15.2

Ale zcela jiné myšlénky plnily mysl Ježíšovu. “Když se přiblížil, uzřev město, zaplakal nad ním.”² Uprostřed všeobecného jásotu při vítězném vjezdu, kdy zástupy mávaly palmovými ratolestmi, kdy radostné ‘Hossana’ probouzelo ozvěnu pahorků a tisíceré hlasy prohlašovaly Jej za Krále. Vykupitel světa byl zachvácen náhlým a tajemným smutkem. On, syn Boží, přislíbený Izraeli, jehož moc zvítězila nad smrtí, a vyrvala hrobu jeho oběti, zaslzel, ne však z obyčejného zármutku, nýbrž ve výrazném, nepotlačitelném smrtelném zá-pasu. VS 15.3

“Ó kdybys bylo poznalo i ty, a to aspoň v takový tento den tvůj, které by věci tobě ku pokoji byly, ale skrytoť jest to nyní před očima tvýma. Nebo přijdou na tě dnové, obklíčí tě nepřátelé tvoji valem, a oblehnou tebe, a ssouží tebe se všech stran. A s zemí srovnají tě, i syny tvé v tobě, a nenechajíť v tobě kamene na kameni, protože jsi nepoznalo času navštívení svého.”¹ VS 16.1

Téměř tisícileté dějiny zvláštní přízně a strážné péče Boží, projevované vyvolenému národu, byly otevřeny před zrakem Ježíšovým. Jeruzalém byl vyznamenán Bohem před celým světem. Hospodin si “vyvolil Sion, oblíbil jej za svůj příbytek.”² Proto po všechny věky svati proroci pronášeli svá výstražná poselství. VS 16.2

Proto Hospodin zjevil svou přítomnost v oblaku slávy nad slitovnicí. VS 16.3

Kdyby byl Izrael jako národ zachoval vděčnost k nebi, byl by Jeruzalém stál věčně jako vyvolené město Boží. Ale dějiny tohoto přízní obdařeného národa byly záznamem odpadání a vzpoury. Oni se postavili na odpor milosti nebes, zneužili svých výsad, nepoužili svých příležitostí.³ S láskou větší než jakou má otec k svému synu, “posílal Hospodin Bůh otců jejich k nim posly své, ráno vstávaje a posílaje, protože se přívětivě měl k lidu svému a k příbytku svému.”⁴ Když selhaly výtky, prosby ani kárání nepomohly, poslal jim nejlepší dar nebes; ano, On vložil celé nebe do tohoto jediného daru. Syn Boží sám byl poslán, aby napravil zatvrzelé město. VS 16.4

Po tři léta Pán světla a slávy chodil mezi svým lidem, “uzdravuje zkroušené srdcem, zvěstuje jatým propuštění a slepým vidění, způsobuje, aby chromí chodili a hluší slyšeli, očišťuje malomocné, kříse mrtvé a zvěstuje evanjelium chu-dým.” ⁵ VS 16.5

Ač bylo mu odplaceno zlým za dobré a nenávistí za lásku Jeho,’⁶ vytrvale vykonával úkol milosrdenství. Nikdy nebyli zapuzeni ti, kteří hledali Jeho milost. VS 16.6

Vlny slitování, zapuzené těmito zatvrzelými srdci, vracely se se silnějším proudem milosrdné, nevyslovitelné lásky. Ale Izrael odvrátil se od svého nej lepšího Přítele a jediného Pomocníka. Projevy jeho lásky byly odmítány, jeho radami bylo opovrhováno, jeho výstrahy byly sesměšňovány. VS 19.1

Hodina naděje a odpušt’ ění kvapně míjela; kalich dlouho odkládaného hněvu Božího byl téměř plný. Mracno, které se hromadilo po věky úpadku a vzpoury, hrozebně se černalo a již již se protrhávalo nad provinivším se národem; a Ten, jenž jediný mohl je zachrániti před hrozícím osudem, byl zlehčován, pomlouván, zavrhován, a měl býti v krátké době ukřižován. VS 19.2

Když Kristus měl viseti na kříži Golgaty, mělo to znamenati konec doby Izraele jakožto národa vyvoleného a požehnaného Bohem. Ztráta jen jediné duše jest pohromou, jež nekonečně převyšuje zisky a poklady světa; ale když Kristus patřil na Jeruzalém, nalézal se před Ním ortel celého města, celého národa, — toho města, toho národa, jenž kdysi byl vyvolencem Božím, Jeho vzácným pokladem. VS 19.3

Hledě do budoucnosti, viděl vyvolený národ rozptýlený do všech zemí. V tom časném trestu, jenž měl dolehnouti na dítky tohoto národa, viděl jen první doušek z toho kalicha hněvu, jenž při posledním soudu musí býti dopit do dna, Božský soucit a horoucí láska našly vyjádření v truchlivých slovech: “Jeruzaléme, Jeruzaléme, mordéři proroků, a kterýž kamenuješ ty, kteříž byli k tobě posláni, kolikrát jsem chtěl shromážditi dítky tvé, tak jako slepice shromažďuje kuřátka svá pod křídla, a nechtěli jste!”¹ Budeš-li zničen, ty jediný poneseš zodpovědnost. “Ale nechcete přijíti ke Mně, abyste život měli.”² VS 19.4

Kristus viděl v Jeruzalémě odznak světa zatvrzelého v nevěře a vzpouře, a řítícího se vstříc trestajícím soudům Božím. Utrpení pokleslého kmene, deroucí se do Jeho duše, vyloudilo z Jeho rtů ten nesmírně hořký výkřik. Viděl plnost hříchu, jemuž v zápětí jde lidská bída, slzy a krev; Jeho srdce bylo jato nekonečným slitováním k souženým a trpícím; všem toužil ulehčiti. Ale ani Jeho ruka nemohla zastaviti příval lidského utrpení; málo bylo těch, kteří vyhledávali jediný Pramen pomoci. Chtěl vyliti svou duši na smrt, aby přiblížil spasení k jejich dosahu; ale málokteří snažili se přijíti k Němu, aby mohli žíti. VS 19.5

Vrchnosť nebes v slzách! Syn věčného Boha zarmoucen v duchu, zkrušen úzkostí! Výjev ten naplnil celé nebe úžasem. Tento výjev odhaluje nám neobyčejnou nízkost hříchu; ukazuje, jak těžký jest to úkol, i pro nekonečnou moc, zachrániti vinníka před následky přestoupení zákona Božího. Tak Ježíš, hledě až k nejposlednějšímu pokolení v budoucnosti, viděl svět uvržený do klamu podobného tomu, který zavinil zkázu Jeruzaléma. Velkým hříchem Židů bylo zavržení Krista; velkým hříchem křesťanského světa bude zamítnutí zákona Božího, základu to jeho vlády na nebi i na zemi. Pravidla Hospodinova budou opovržena a uvedena v nivec. Miliony v poddanství hřícha, otroci Satana, odsouzenci k druhé smrti 6udou odpírati slyšení slov pravdy, ve dnech navštívení jejich. VS 20.1