Velký Spor Věku

Kapitola 37—Sestoupení Krále.

Brzy na to se objeví na východě tmavý mráček, velký asi jako lidské půl dlaně. Jest to mrak, jenž obklopuje Spasitele, a z dálky zdá se býti zahalen v temnotu. Lid Boží ví, že to jest znamení Syna člověka. V slavnostním mlčení zírají naň, jak se přibližuje k zemi, stávaje se jasnějším a krásnějším, až jest z něho velký bílý mrak, dole zářící jako zžírající oheň a nad ním duha smlouvy. VS 399.1

Ježíš přichází jako mocný dobyvatel. Nejsa již “mužem bolesti,” jenž má píti kalich hanby a utrpení, přichází jako vítěz nebe i země, aby soudil živé i mrtvé. “Věrný a Pravý, a spravedlivě soudí a bojuje.” A “rytířstvo nebeské jede za ním.” ¹ Anjelé zpívající hymny nebeských nápěvů, ohromný to a ne-sčíslný zástup, ho provází. Obloha zdá se býti plná zářících bytostí, — “deset tisíckrát deset tisíců a tisíce tisíců.” VS 399.2

Lidské péro nevylíčí tento výjev; lidská mysl nemůže pojmouti jeho nádheru. “Slávu jeho přikryla nebesa, a země byla plná chvály jeho. Blesk byl jako světlo.” ² Až živý oblak se přiblíží, každé oko spatří knížete života. Trnová koruna již nehyzdí posvátnou hlavu, ale okrasa slávy spočívá na jeho sva-tem čele. Jeho tvář vyzařuje oslňující jas poledního slunce. “A máť na rouchu a na bedrách svých napsané jméno: Král králů a Pán pánů.”³ VS 399.3

V jeho přítomnosti budou “obráceny obličeje všechněch v zsinalost” ;⁴ na odpůrce Božího slitování padá hrůza věčného zoufalství. “Srdce se rozplyne, a tlučení kolen vespolek bu- de,. ... a tváře všech zčernají jako hrnec.” ¹ Spravedliví zvolají, třesouce se: “I kdo bude moci obstáti?” ² VS 399.4

Nebe se schovalo jako kniha zavřená, země se třese, a všeliká hora i ostrovy pohnuly se z místa svého. “Béřeť se Bůh náš, a nebude mlčeti; oheň před ním vše zžírati bude, a vůkol něho vichřice náramná. Zavolal nebes s hůry i země, aby soudil lid svůj.”³ VS 400.1

Výsměšné žerty přestaly. Lživé rty jsou umlčeny. Řinčení zbraní a ryk válečný, “kdežto všichni bojovníci předěšeni a roucha v krvi zbrocena,” ⁴ utichl. Nic není slyšeti než hlas modlitby a zvuk pláče a nářku. Výkřik vyrazí se rtů, které ještě nedávno se posmívaly: “Přišel jest ten den veliký hněvu jeho. I kdo bude moci obstáti?” Bezbožní prosí, aby byli raději pohřbeni pod balvany horskými, než stanouti před obličejem Toho, jejž sesměšňovali a zamítali. VS 400.2

Znají ten hlas, jenž proniká uši mrtvých. Jak často jeho žalobný, něžný zvuk vyzýval je k pokání. Jak často zazníval z dojemných rad přítele, bratra, Vykupitele. Pro ty, kdož odmítli jeho milost, nic nemůže obsahovati více odsouzení a více výčitek než tento hlas, jenž tak dlouho prosil: “Odvraťte se od cest svých zlých. I proč mříti máte ?”⁵ Ó, že to byl pro ně hlas cizince! Ježíš praví: “Poněvadž jsem volal, a odpírali jste; vztahoval jsem ruku svou, a nebyl, kdo by pozoroval, anobrž strhli jste se všeliké rady mé, a trestání mého jste neoblíbili.” ⁶ Tento hlas probouzí vzpomínky, jež by oni raději považovali za vymazané z paměti: — zavržené výstrahy, zamítnuté vyzvání, zlehčené výhody. VS 400.3

Jsou takoví lidé, kteří se vysmívali Kristu v jeho ponížení. S pronikavou silou přicházejí jim na mysl slova Trpitelova, když zapřisáhnut veleknězem, slavnostně prohlásil: “Od toho času uzříte Syna člověka sedícího na pravici moci Boží, a přicházejícího na oblacích nebeských.”⁷ Nyní jej spatřují v jeho slávě, a uvidí Jej též sedícího na pravici moci Boží. VS 400.4

Ti, kteří se vysmívali Jeho výroku, že jest Synem Božím, nejsou nyní schopni slova. Zde jest ukrutný Herodes, jenž si posměch činil z jeho královského jména a vyzýval vysměvačné vojáky, aby ho korunovali za krále. Zde jsou lidé, kteří bez-božnými rukami oblékali Jej v purpurový plášť, vtiskli na Jeho svaté čelo trnovou korunu a do Jeho nevzpírající se ruky napodobené žezlo, a klaněli se mu s rouhavým výsměchem. Lidé, kteří bili a poplvali Knížete Života, nyní se odvracejí od Jeho pronikavého pohledu a snaží se utéci z dosahu mocné slávy Jeho přítomnosti. Ti, kteří vbili do Jeho rukou a nohou hřeby, voják, jenž probodl Jeho bok, pozorují tyto jizvy s hrůzou a výčitkami. VS 400.5

V životě všech, kteří zamítají pravdu, jsou okamžiky, kdy svědomí se probouzí, kdy paměť předvádí mučivé vzpomínky na pokrytecký život a duše jest drásána marnou lítostí. Ale co jest to vše proti výčitkám onoho dne, kdy “přijde jako hrozné spuštění to, čeho se bojíte”, kdy “bída vaše jako bouře nastane!” ¹ Ti, kteří chtěli zničiti Krista a jeho věrný lid, jsou nyní svědky slávy, jež na Něm spočívá. Uprostřed své hrůzy slyší hlasy svatých, radostně provolávající: “Aj, Bůh náš tento jest, očekávaliť jsme na Něj, a vysvobodil nás.” ² VS 401.1