Velký Spor Věku

Kapitola 36—Lid Boží vysvobozen.

Až ochrana lidských zákonů bude odňata těm, kteří ctí zákon Boži, povstane v různých zemích současně hnutí, směřující k jejich záhubě. Až se bude blížiti čas, určený nařízením, lid se spikne, aby vyhladil nenáviděnou stranu. Bude rozhodnuto zasaditi v jedné noci rozhodnou ránu, jež by nadobro umlčela hlas rozkolu a výčitky. VS 389.1

Lidé Boží — někteří v kobkách žalářních, jiní skryti v sa-motách lesních a horských — dosud se modlí za Boží ochranu, zatím co se všech stran oddíly vojska, podněcované zástupy zlých anjelů, připravují se k vraždění. V této hodině nejvyššího nebezpečí Bůh Izraelský zakročí pro vysvobození svého vyvoleného lidu. VS 389.2

S vítězným pokřikem, posměchem a proklínáním budou se zástupy zlých lidí chystati na svou kořist, když v tom však náhle hustá tma, hlubší než temnota noční, padne na zem. Potom duha, zářící slávou s trůnu Božího, překlene nebesa, a bude se zdáti, že obklopuje každou modlící se společnost. Rozzuřené zástupy se náhle zarazí. Jejich zběsilý pokřik utichne. Zapomenou na předmět svého vražedného vzteku. S děsivou předtuchou budou patřiti na odznak Boží úmluvy a zatouží, aby byli chráněni Jeho všemohoucím jasem. VS 389.3

Lid Boží zaslechne jasný, libozvučný hlas, řkoucí: “Pohleďte vzhůru!” A pozvednuvše oči k nebesům, spatří duhu zaslíbení. Černá, hrozivá mračna, jež pokrývala oblohu, se roz- dělila, a oni jako Štěpán hledí upřeně do nebe a vidí slávu Boží a Syna člověka sedícího na trůně. V jeho Božské podobě rozeznávají známky jeho ponížení a z jeho rtů slyší žádost, přednášenou Jeho Otci a svatým anjelům: “Kteréž jsi mi dal, chciť, kdež jsem já, aby i oni byli se mnou.”¹ A opět jest slyšeti hlas, libý a vítězně jásající, jenž praví: “Přicházejí! Přicházejí! Svatí, bezúhonní a neposkvrnění. Zachovali slovo mé trpělivosti; nechť jdou mezi anjely.” A bledé, třesoucí se rty těch, kteří pevně se drželi své víry, vyrazí výkřik vítězství. VS 389.4

Jest to právě o půlnoci, kdy Bůh zjevuje svoji moc pro vy-svobození svého lidu. Slunce se objeví, svítíc v plné slávě. Divy a zázraky následují rychle za sebou. Bezbožní hledí s hrůzou a s úžasem na tyto výjevy, zatím co spravedliví se slavnou radostí pozorují znamení svého vykoupení. Zdá se, že celá příroda se vymkla ze své dráhy. Řeky přestanou téci. Tmavé, těžké mraky se ženou a srážejí. Uprostřed rozhněvaných nebes jest jasné místo nevylíčitelné slávy, odkud vychází hlas Boží jako hukot valných vod, řkoucí: “Stalo se.”² VS 390.1

Hlas tento otřásá nebem i zemí. Nastane silné zemětřesení, “jakéhož nikdy nebylo, jakž jsou lidé na zemi, zemětřesení tak velikého.”³ Obloha zdá se otvírati a zase zavírati. Sláva s Božího trůnu zdá se z ní šlehati. Hory se otřásají jako třtina ve větru, a balvany se řítí na všecky strany. Vše duní jako před bouří. Moře jest děsivě vzbouřeno. Jest slyšeti jekot vichřice jako hlas zlých duchů spějících za dílem zkázy. Celá země se zvedá a vzdouvá jako vlny mořské. Povrch její puká. Zdá se, že samotné její základy povolují. Hřebeny horské se propadávají. Obydlené ostrovy mizí. Námořní přístavy, jež svou zkažeností staly se druhými Sodomami, jsou pohlcovány rozzuřenými vodami. VS 390.2

Bůh vzpomněl si na veliký Babylon, “aby dal jemu kalich vína prchlivosti svého.” ⁴ Veliké kroupy, každá “jako centnéřová,” vykonávají své dílo zkázy. Nejpyšnější města země jsou srovnána se zemí. Panské paláce, na něž velicí muži světa vy-naložili své bohatství, aby sami sebe oslavili, řítí se v trosky před jejich zraky. Zdi žalářů se rozpadávají a lid Boží, jenž byl tam vězněn pro svou víru, jest osvobozen. VS 390.3

Hroby se otvírají a “mnozí z těch, kteříž spí v prachu země, procítí, jedni k životu věčnému, druzí pak ku pohanění a ku potupě věčné.” ¹ Všichni, kteří zemřeli u víře v poselství třetího anjela, vycházejí oslaveni z hrobů, aby slyšeli smlouvu míru mezi Bohem a těmi, kteří zachovávali jeho zákon. “Také ti, kteří ho bodli”, kteří uráželi a vysmívali se Kristovi v jeho smrtelné bolesti, a nejzuřivější odpůrci jeho pravdy a jeho lidu, také ti povstanou, aby ho spatřili v Jeho slávě a aby uzřeli poctu, jež bude údělem věrných a poslušných.² VS 393.1

Husté mraky dosud zakrývají oblohu, ale slunce tu a tam již proniká, vypadajíc jako mstící se oko Hospodinovo. Prudké blesky šlehají s nebe, zahalujíce zem v plamenný příkrov. Děsný rachot hromu a tajemné, strašlivé hlasy hlásají záhubu bez-božných. Všichni nerozumí slovům mluveným, ale podvodní učitelé jim dobře rozumějí. Ti, kteří ještě před krátkou dobou byli tak bezstarostní, pyšní a nadutí, kteří se kochali v ukrutnosti proti lidu, zachovávajícímu přikázání Boží, jsou nyní zdrceni hrůzou a chvějí se strachem. Jejich sténání přehlušuje hluk živlů. Zlí duchové uznávají Božství Kristovo a chvějí se před Jeho mocí, zatím co lidé prosí o milost a plazí se po zemi v děsné hrůze. VS 393.2

Svět vidí, že právě ta třída lidí, jež byla jím urážena, jimž se vysmíval a jež chtěl zahubiti, jdou neporušeně skrze mor, bouři a zemětřesení. Ten, jenž pro přestupníky jest zžírajícím ohněm, jest pro svůj lid bezpečným stanem. VS 393.3

Trhlinou mezi mraky září hvězda, jejíž skvělost jest zčtyrnásobena v rozdílu oproti temnotě. Zvětšuje naději a radost věrným, ale přísnost a hněv přestupníkům zákona Božího. Ti, kteří obětovali vše pro Krista, jsou nyní bezpečni, uschováni jako v skrýši stanu Hospodinova. Byli zkoušeni, a před světem a odpůrci pravdy dokázali věrnost k Tomu, jenž umřel pro ně. VS 393.4

Zázračná změna stala se s těmi, kteří si uchovali neporu-šenost tváří v tvář smrti. Byli náhle osvobozeni od temné a hrozné ukrutnosti lidí, proměněných v zloduchy. Jejich obličeje, dříve tak bledé, úzkostlivé a vyhublé, září nyní radostí, vírou a láskou. Jejich hlasy povznesou se ve vítězný zpěv:— “Bůh jest naše útočiště i síla, ve všelikém soužení pomoc vždycky hotová. A protož nebudeme se báti, byť se pak i země podvrátila, a zpřevracely se hory do prostředku moře, byť i ječely a kormoutily se vody jeho, a hory se rozrážely od dutí jeho.”¹ VS 394.1

Zatím co tato slova svaté důvěry stoupají k Bohu, mraky se rozptýlí, a jest viděti hvězdnaté nebe, nevýslovně krásné v rozdílu s černou a chmurnou oblohou po obou stranách. Sláva nebeského města proudí z bran dokořán otevřených. Pak objeví se na obloze ruka, držící dvě desky kamenné, uzavřené. Prorok praví: “I budou vypravovati nebesa spravedlnost jeho; nebo sám Bůh soudce jest.”² Tento svatý zákon, spravedlnost Boží, jež za hromu a blesku byla prohlášena ze Sinai za průvodce života, odhaluje se nyní lidem jako pravidlo soudu. Ruka otevře desky, a bude lze spatřiti přikázání Božího desatera, jakoby napsané ohnivým pérem. Slova jsou tak zřetelná, že každý je může čisti. Paměť se probudila, tma pověry a kacířství zmizely z každé duše, a deset výroků Božích, krátkých, obsažných a mocných, jest otevřeno zrakům všech obyvatelů země. VS 394.2

Nelze vylíčiti hrůzu a zoufalství těch, kteří šlapali po sva-tých nařízeních Božích. Bůh dal jim svůj zákon; mohli s ním porovnati svoji povahu a poznati své vady, pokud byla ještě příležitost ku pokání a nápravě, ale oni, aby si zajistili přízeň světa, odvrhli jeho přikázání a nabádali jiné, aby je přestupovali též. Pokoušeli se donutiti lid Boží, aby znesvěcoval Jeho sobotu. Nyní jsou odsouzeni dle téhož zákona, jímž opovrhli. Se strašnou zřetelností spatřují, že není pro ně omluvy. Vyvolili si toho, jemuž chtěli sloužili a vzdávati čest. “Tehdy obrátíte se, a uzříte rozdíl mezi spravedlivým a bezbožným, mezi tím, kdo slouží Bohu, a tím, kdo jemu neslouží.”³ Nepřátelé zákona Božího, od kněží dolů až k tomu nejpo-slednějšímu, mají nyní nové porozumění o pravdě a povinnosti. Příliš pozdě nahlížejí, že sobota čtvrtého přikázání jest pečetí živého Boha. Příliš pozdě vidí pravou podstatu své podvodné soboty a pískové základy, na kterých budovali. Shledávají, že bojovali proti Bohu. Náboženští učitelé vedli duše ke zkáze, předstírajíce, že vedou je k branám ráje. Teprve v den konečného účtování bude známo, jak velká jest zodpovědnost mužů v posvátném úřadě a jak jsou hrozné následky jejich nevěry. Teprve na věčnosti dovedeme správně oceniti ztrátu jedné duše. Hrozné bude pokoření toho, jemuž Bůh řekne: “Odejdi, ode mne, služebníče zlý a nešlechetný.” VS 394.3