Velký Spor Věku

Kapitola 30—První veliký klam.

Hned na počátku dějin lidstva Satan počal své snahy svésti naše lidské plémě. Ten, který vzbudil vzpouru v nebesích, žádal si spojení obyvatelů země v jeho boji oproti vládě Boží. Adam a Eva byli dokonale šťastní v poslušenství Božího zákona, a tato skutečnost byla neustálým svědectvím oproti tvrzení Satanovu, dokazuje v nebi, že zákon Boží jest útiskem, a odpírajícím dobro Jeho stvoření. Rovněž i Satanova závist byla vzbuzena když spatřil onen krásný domov připravený bezhříšnému páru. Rozhodl se přivésti jich k pádu, by odděliv jich od Boha, a uveda jich pod svoji vlastní moc, mohl se ujmouti země a učiniv ji svým vlastnictvím, zříditi na ni své království, odporující Nejvyššímu. VS 329.1

Kdyby se byl Satan zjevil ve své pravé povaze, tu by byl ihned odpuzen, neboť Adam a Eva byli již varováni před tímto nebezpečným nepřítelem; on však pracoval v temnu, skrývaje svůj záměr, by tím účinněji mohl dosáhnouti svého účele. Použiv za svého zástupce hada, stvoření tehdy okouzlujícího vzezření, oslovil sám takto Evu: “Řekl vám Bůh: Nebudete jísti ovoce z každého stromu rajského?” ¹ Kdyby byla Eva nevešla v rozmluvu o tomto se svůdcem, pak by byla v bezpečí; ona však vešla v rozhovor a poklesla, a stala se obětí jeho lsti. Takovýmto způsobem jsou dosud mnozí přemoženi. Oni pochybují a dohadují se o požadavcích Božích; a na místo by byli poslušni rozkazů Jeho, přijímají lidské nauky, které jsou škraboškou Satanových výmyslů. VS 329.2

“I řekla žena hadu: “Ovoce stromů rajských jíme; ale o ovoci stromu, kterýž jest uprostřed ráje, řekl Bůh: Nebudete ho jisti, aniž se ho dotknete, abyste nezemřeli.” I řekl had ženě: “Nikoli nezemřete smrtí! Ale ví Bůh, že v kterýkoli den z něho jisti budete, otevrou se oči vaše; a budete jako bohové, vědouce dobré i zlé.” ¹ On prohlásil, že budou jako Bůh, majíce větší moudrost než dříve, a stanou se schopnými pro vyšší stav života. Eva podlehla pokušení; a skrze její vliv, Adam byl uveden též k hříchu. Oni přijali slova hada, že Bůh nemínil to, co řekl; oni nedůvěřovali svému Stvořiteli, a domnívali se, že zkrátil jejich svobodu, a že mohou dosáhnouti větší moudrosti a povýšení přestupováním Jeho zákona. VS 330.1

Co však Adam po svém pádu shledal za význam oněch slov: “V který by’s koli den z něho jedl, smrtí umřeš”? Shledal, že ten význam jest jak Satan předstíral, že budou žíti ve vyšším stavu? Pak zajisté by velké dobro bylo získáno přestoupením, a Satan by se stal dobrodincem lidstva. Avšak Adam nenalezl tento význam v Boží výpovědi. Bůh prohlásil, že odplata za hřích jeho bude: navrácení se do země odkud byl vzat. “Nebo prach jsi, a v prach se navrátíš.”² Satanova slova: “Otevrou se oči vaše,” byly pravdou v tomto smyslu: Po vykonaném neposlušenství vůči Bohu, Adamovi a Evě se otevřely oči když poznali svoji pošetilost; oni neznali zlo, a nyní zakusili trpké ovoce přestoupení. VS 330.2

Uprostřed zahrady Eden rostl strom života, jehož ovoce mělo moc pro další život člověka. Kdyby byl Adam zůstal po-slušným Bohu, mohl míti stálý přístup k tomuto stromu, a mohl by žíti věčně. Avšak když zhřešil, byl odloučen od braní podílu na stromu života, a stal se poddaným smrti. Božský výrok: “Prach jsi, a v prach se navrátíš,” poukazuje na úplnou ztrátu života. VS 330.3

Nesmrtelnost, slíbená člověku za podmínkou poslušnosti, byla ztracena přestoupením. Adam nemohl přenésti na své po-tomstvo to, co sám neměl; a také by nebylo žádné naděje pro padlé plémě lidské, kdyby Bůh, skrze obětování svého Syna, neuvedl nesmrtelnost v jeho dosah. Jakož “na všecky lidi smrt přišla, v němž všickni zhřešili,” tak Kristus “život na světlo vyvedl, i nesmrtelnost skrze evanjelium.” ¹ A jedině skrze Krista může býti nesmrtelnost dosažena. Ježíš řekl: “Kdož věří v Syna, má život věčný; ale kdožť jest nevěřící Synu, neuzří života.” ² Každý člověk může se státi majitelem tohoto neocenitelného požehnání vyhoví-li podmínkám. Všickni “kteříž trvajíce v dobrém skutku, slávy a cti a nesmrtelnosti hledají,” obdrží “život věčný.” ³ VS 330.4

Jediný, který slíbil Adamovi život při neposlušenství, byl onen veliký podvodník. A ono prohlášení hada k Evě v ráji: “Nikoli nezemřete smrtí,”— bylo prvním kázáním mluveným na předmět o nesmrtelnosti duše. Avšak toto prohlášení, ač cele spočívající na původu Satana, ozývá se s kazatelen křesťanství, a jest přijímáno většinou lidstva tak ochotně, jako našimi prvními rodičemi. Božská výpověď: “Duše která hřeší, ta umře,”⁴ jest vykládána: Duše, která hřeší nezemře, ale bude žíti na věky. Nemůžeme než obdivovati toto cizé kouzlo, které působí na lid by věnovali pozornost slovům Satana, a nevěřili slovům Božím. VS 331.1

Kdyby byl měl člověk po svém pádu přístup k stromu života, tu by žil na věky, a hřích by byl zvěčněn. Avšak cherubín s plamenným mečem “ostříhal cestu k stromu života,” ⁵ a ani jednomu z Adamovy rodiny nebylo dovoleno překročiti hradby a bráti podíl na život skytajícím ovoci. Proto není ani jednoho nesmrtelného hříšníka. VS 331.2

Po pádu však Satan poručil svým anjelům by zvláště se snažili vštipiti lidem důvěru v přirozenou nesmrtelnost; a po-hnuvše lid k přijmutí tohoto omylu, měli jich vésti k uzávěru, že hříšník bude žíti ve věčných mukách a bídě. Nyní kníže temnosti pracuje skrze svých zástupců, představuje Boha co mstivého tyrana, prohlašuje, že On všech, kteří se mu nelíbí, uvrhne do pekla, a způsobí, by pociťovali věčně Jeho hněv; a že trpíce nevyslovitelná muka, a svíjejíce se ve věčném ohni, jejich Stvo-řitel se zadostučiněním shlížeti na ně bude s hůry. VS 331.3

Jak odpornou každému pocitu lásky a milosti, rovněž i na-ším smyslům soudnosti, jest nauka, že mrtví bezbožní jsou trápeni ohněm a sirou ve věčně hořícím pekle; že za hříchy svého krátkého pozemského života mají trpěti muka pokud Bůh žije. Avšak přece tato nauka jest rozšířena a učena, a dosud jest částí mnohých vyznání víry křesťanských. Jeden učený doktor bohosloví řekl: “Pohled na pekelná muka zvýší radost svatých na věky. Když spatří jiných, kteří jsou téže přirozenosti a narozeni za týchž okolností, uvržených do takových běd, jsouce tak rozlišní, tu teprve pocítí jak jsou šťastni.” Jiný opět použil těchto slov: “Výnos zavržení jest věčným na nádobách hněvu, a dým muk jejich vystupovati bude věčně před zraky nádob milosti, kteří, nemajíce podílu v těchto bídných předmětech, budou mluviti: Amen, Halleluja! oslavujte Hospodina.” VS 331.4

Na které straně slova Božího lze nalézti podobné nauky? Zdali vykoupení v nebesích pozbaveni budou všech pocitů soucitu a milosrdenství, soucitu obyčejné lidskosti? Budou tyto zaměněny za lhostejnost a tupost, aneb ukrutnost a divokost? Nikoli, nikoli; takovým není učení Boží knihy. Ti, kteří předvádějí své názory vyjádřené ve výše uvedených výrocích, mohou býti učenými a poctivými muži; avšak jsou svedeni chytráctvím Satana. On jich vede k překrucování výroků písma, dávaje slovům nátěru hořkosti a zlomyslnosti, která jest jeho vlastní povahou, a nikoli Stvořitelovou. “Živť jsem já, dí Panovník Hospodin, žeť nemám libost v smrti bezbožného, ale aby se odvrátil bezbožný od cesty své a živ byl. Odvraťtež se, odvraťte od cest svých zlých. I proč mříti máte?” ¹ VS 332.1

Co by tím Bůh získal, jestli připustíme, že se raduje z pa-tření na nekonečná muka; že se baví sténáním a výkřiky a pro-klínáním trpících stvoření, jichž On udržuje v ohni? Zdali tyto hrůzyplné výkřiky mohou býti hudbou sluchu Nekonečné Lásky? Jest tvrzeno, že trest nekonečných muk na bezbožných zjeví Boží nenávist oproti hříchu a zlu, kteréž ničí pokoj a soulad vesmíru. Oh, jak hrozné to rouhání! Jako by Boží nenávist k hříchu byla příčinou jeho trvání. Neboť, dle učení těchto bohoslovců, neustálá muka bez naděje milosti činí svých nešťastných obětí zuřivějšími, a tito vylévajíce svůj hněv kletbami a rouháním, zvětšují tíhu svoji viny na věčnost. Boží sláva nezávisí na neustále se množícím hříchu skrze nekonečné věky. VS 332.2

Pochopení zla, kteréž bylo způsobeno kacířskou naukou o věčném trápení, nalézá se mimo sílu lidské mysle. Biblické náboženství, plné lásky a dobroty, a neobsáhlého soucitu, jest zatemněno pověrou a přioděno hrůzou. Uvážíme-li jakými lživými barvami Satan znázornil Boží povahu, zdali můžeme se ještě potom obdivovati tomu, že lidé se obávají, hrozí, ano VS 333.1

i nenávidí Stvořitele? Tyto hrůzu budící názory o Bohu, kteréž byly rozšířeny po celém světě naukou s kazatelen, učinily tisíce, ano miliony, pochybovačů a nevěrců. VS 333.2

Nauka o věčném trápení jest jednou z lživých nauk, které tvoří víno smilství Babylona, z nichž on dává píti všem náro-dům.¹ Tato byla učiněna velikými a dobrými muži; avšak oni nedosáhli takového světla na tento předmět jakého se nám nyní dostalo. Oni byli zodpovědnými pouze za světlo které zářilo v jejich době. My pak jsme zodpovědní za to světlo, jež svítí v našich dnech. Odvrátíme-li se od svědectví Božího slova, a přijmeme-li lživé nauky proto, že jich naši předkové učili, pak upadáme pod zlořečenství vyřknuté na Babylon; pijeme z vína smilství. VS 333.3

Většina, kterým nauka o věčných mukách odporuje, jsou uvedeni v jiný omyl. Oni spatřují, že písmo představuje Boha jako bytost plnou lásky a soucitu, a proto nemohou důvěřovati tomu, že by On své stvoření uvrhnul do plamenů věčně hořícího pekla. Avšak věříce, že duše jest přirozeně nesmrtelná, nemohou přijíti k jinému uzávěru vyjma toho, že Bůh konečně spasí celé lidstvo. Mnozí považují vyhrůžky bible za pouhé zastrašení lidí ku poslušnosti, a že nebudou doslovně splněny. Takto pak může hříšník žíti v sobeckých libostech, maje v nevážnosti Boží požadavky, a přece očekávati, že konečně bude přijat v jeho přízeň. Takováto nauka, vedoucí ku spoléhání na Boží milosrdenství, a k zanedbávání Jeho spravedlnosti, vyhovuje hříšnému srdci, a povzbuzuje zlých v jejich nepravostech. VS 333.4

Kdyby bylo pravdou, že duše všech lidí jdou ihned do nebe při smrti člověka, pak bychom mohli spíše toužiti po smi ti než po životu. Mnozí byli tímto uvedeni k učinění konce svému životu. Jsouce přemoženi nesnázemi, obtížemi a zklamáním, tu zdá se velmi snadným přerušení křehkého vlákna života, a vznésti se ku slastem věčného života. VS 334.1

Bůh podal ve svém slově rozhodné důkazy toho, že bude trestati přestupníky svého zákona. Ti, kteří sobě lichotí, že On jest příliš milosrdným by vykonal spravedlivý soud na hříšníku, nechť jen pohlédnou na kříž Golgaty. Smrt nevinného Syna Božího osvědčuje, že “odplata za hřích jest smrt,” a že každé přestoupení Božího zákona musí přijmouti spravedlivou odplatu. Kristus, bezhříšný, stal se hříchem pro člověka. On nesl vinu přestoupení, a odvrácení tváře svého Otce potud, až Jeho srdce bylo zlomeno a Jeho život zanikl. Celá tato oběť byla učiněna proto, by hříšníci mohli býti vykoupeni. Žádným jiným způsobem nemůže býti člověk osvobozen od odplaty za hřích. A každá duše, která odmítá bráti podílu na smíření zaopatřením, které bylo dosaženo za tak velikou cenu, musí nésti vinu na svém těle, rovněž i odplatu za přestoupení. VS 334.2

“Žádný smilník aneb nečistý, ani lakomec, jenž jest mo-dloslužebník, nemá dědictví v království Kristově a Božím.” ¹ “Pokoje následujtež se všechněmi a svatosti, bez níž žádný neuzří Pána.” ² “Blahoslavení, kteříž zachovávají přikázáni jeho, áby měli právo k stromu života, a aby branami vešli do města. Vně pak budou psi a čarodějníci, a smilníci, a vražedlníci, a modláři, i každý, kdož miluje a činí lež.”³ VS 334.3

Bůh oznámil svoji povahu lidem, rovněž i svůj způsob jednání se hříchem. “Hospodin Bůh silný, lítostivý a milostivý, dlouhočekající a hojný v milosrdenství a pravdě, milosrdenství čině tisícům, odpouštěje nepravost a přestoupení i hřích, a kterýž nikoli neospravedlňuje vinného.” ⁴ “Všecky bezbožné zatratí.” “Přestupnici pak také vyhlazeni budou, a bezbožníci naposledy vyťati.” ⁵ Síla a moc Boží vlády bude použita k vyhlazení vzpoury; avšak proto všecky projevy odplacující spravedlnosti budou v dokonalém souhlasu s Boží povahou, co milosrdné, dlouhoshovívající, dobrotivé bytosti. VS 334.4

Pravidla dobrotivosti, milosti a lásky, učené a konané naším Spasitelem, jsou vzorem vůle a povahy Boží. Kristus prohlašoval, že ničeho neučil vyjma toho, co obdržel od svého Otce. Zásady Boží vlády jsou v úplném souladu se Spasitelovým předpisem: “Milujte nepřátely své.” Bůh vykonává spravedlnost na bezbožných pro dobro vesmíru, ano i pro dobro těch, jichž soud jeho postihne. On by jich učinil šťastnými, kdyby to mohl učiniti v souladu se zákonem své vlády a se spravedlností své povahy. On jich obklopuje důkazy své lásky, oznamuje jim své zákony, a sleduje jich s nabízením své milosti; oni však opovrhují Jeho láskou, činí Jeho zákon neplatným, a zamítají Jeho milost. Ačkoliv stále přijímají Jeho dary, přece však zneuctívají Dárce; oni nenávidí Boha proto, poněvadž On má v ošklivosti jejich hříchy. Hospodin dlouho snáší jejich převrácenost; avšak konečně nastane rozhodná hodina, kdy bude jejich úděl určen a vykonán. Zdali On potom připoutá k sobě těchto odpůrců? Přinutí jich k činění Jeho vůle? VS 335.1

Ti, kteří si zvolili Satana za svého vůdce, a byli řízeni jeho mocí, ti nejsou připraveni vstoupiti před přítomnost Boží. Pýcha, podvod, prostopášnost a ukrutenství jsou upevněny a zakořeněny v jejich povaze. Zdali by mohli vstoupiti do nebe, a bydliti věčně s těmi, kterých nenáviděli a jimiž opovrhovali na zemi? Pravda nebude nikdy příjemnou lháři; pokora nikdy neuspokojí sebepovýšení a pýchu; čistota není přijatelnou pro zkažených; nezištná láska není přitažlivou pro sobce. Jaký pramen rozkoše by mohlo nebe podati těm, kteří jsou cele vno-řeni v pozemské sobecké zájmy? VS 335.2

Zdali mohou býti ti, jichž životy byly stráveny ve vzpouře oproti Bohu, náhle převedeni do nebe, a býti svědky onoho vysokého a svatého stavu dokonalosti, jenž tam neustále trvá, — každá duše jsouc naplněna láskou, každý obličej zářící radostí, kde okouzlující hudba v libozvučných tonech vychází ku cti Boží a Beránkově, a nekonečné proudy světla plynou na vykoupené od tváře Toho, kterýž sedí na trůnu, — zdali by mohli ti, jichž srdce byla plna nenávisti vůči Bohu, pravdě a svatosti, vmísiti se v nebeské zástupy a spojiti se s nimi v pění chvalozpěvů? Zdali by mohli snésti slávu Boží a Berán-kovu? Nikoli, nikoli; dlouhá léta byla jim udělena ku zkoušce, by mohli tak utvořiti svoji povahu pro nebe; oni však nikdy se nezměnili ani necvičili svoji mysl v lásce k čistotě; nikdy se neučili mluvě nebes, a nyní jest již pozdě. Život vzpoury oproti Bohu učinil jich nevhodných pro nebe. Jeho čistota, svatost a pokoj, byly by mukami pro ně; sláva Boží byla by jim zžírajícím ohněm. Oni by si přáli utéci ze svatého místa. Zničení bylo by jim vítaným, by tak byli skryti před tváří Toho, který zemřel, by jich vykoupil. Osud bezbožných jest utvořen jejich vlastní volbou. Jejich vyloučení z nebe jest jejich příčinou, a jest spravedlivé a milosrdné se strany Boží. VS 335.3

Jako vody povodně aneb oheň velikého dne Božího, tak bezbožní jsou nevyléčitelní, prohlašuje Boží rozsudek. Oni ne-mají náklonnost k podřízení se Boží moci. Jejich vůle byla vy-cvičena vzpouře; a když pak život jest ukončen, tu jest již pozdě k obrácení proudu jejich myšlének v opačný směr, pozdě k odvrácení se od přestupování ku poslušnosti, od nenávisti k lásce. VS 336.1

V zachování života Kainovi, vrahovi, Bůh dal světu příklad, jaké jsou následky dovolení hříšníku žiti, a pokračovati směrem nevázané bezbožnosti. Skrze vliv Kainovy nauky a příkladu byly uvedeny ve hřích zástupy z jeho potomstva, až “se rozmnožila zlost lidská na zemi,” a “všeliké myšlení srdce jejich nebylo než zlé po všecken čas.” “A země byla porušena před Bohem, a naplněna byla země nepravostí.”¹ VS 336.2

Z milosti k světu, Bůh vyhladil bezbožných obyvatelů v době Noe. Z milosrdenství zničil zkažených obyvatelů Sodomy. Skrze podvodnou moc Satanovu šiřitelé bezbožnosti dosáhli soucitu a obdivu, a tak neustále svádí druhých ku vzpouře. Podobně bylo za dnů Kaina i doby Noe, za času Abrahama a Lota; tak jest i v naší době. Jest to milosrdenstvím vesmíru, že Bůh konečně zničí těch, kteří zamítli Jeho milost. VS 336.3

“Nebo odplata za hřích jest smrt, ale milost Boží život věčný v Kristu Ježíší, Pánu našem.” ² Jak život jest dědictvím spravedlivých, tak smrt jest údělem bezbožných. Mojžíš ozná- mil Izraeli: “Předložil jsem tobě dnes život a dobré, smrt i zlé-” ¹ Smrt, na níž jest poukázáno v těchto výrocích písma, není onou smrtí vyslovenou nad Adamem, poněvadž celé lidstvo trpí tímto trestem za jeho přestoupení. Ale jest to ona “druhá smrt,” jež jest položena v rozdíl oproti věčnému životu. VS 336.4

Následkem Adamova hříchu smrt přišla na celé lidské plémě. Všickni jednostejně se ubírají do hrobu. Avšak skrze zřízení plánu vykoupení všichni opět budou vyvedeni ze svých hrobů. “Bude vzkříšení z mrtvých, i spravedlivých i nespravedlivých ;² nebo jako v Adamovi všickni zmírají, tak i skrze Krista všickni obživeni budou.” ³ Mezi těmito dvěmi třídami jest však učiněn rozdíl ve vzkříšení. “Všickni, kteříž v hrobích jsou, uslyší hlas jeho, a vyjdou; a půjdou ti, kteříž dobré věci činili, na vzkříšení života, ale ti, kteříž zlé věci činili, na vzkříšení soudu.” ⁴ Ti, kteříž budou “uznáni hodnými” vzkříšení života, jsou “blahoslavenými a svatými.” “Nad těmi ta druhá smrt nemá moci.” ⁵ Avšak ti, kteří si nezajistili odpuštění skrze pokání a víru, musí přijmouti trest, který se bude různiti v trvání i velkosti, “podle skutků jejich,” avšak končící druhou smrtí. Poněvadž jest Bohu nemožným, v porovnání Jeho spravedlnosti a milosti, zachrániti hříšníka potom od jeho hříchů, zbavuje jej dalšího života, čehož jest jeho přestoupení příčinou, a kteréhož se stal nehodným. Nadchnutý spisovatel praví: “Po malé chvíli zajisté, anť ho již není.” A opět jiný prohlašuje: “Budou, jako by jich nikdy nebylo.” ⁶ Přikryti hanbou, zajdou v beznadějné, věčné zapomenutí. VS 337.1

Takto bude učiněn konec hříchu, se vší bídou a zkázou které byly jeho výsledkem. Žalmista praví: “Zatratil jsi bez-božníka, jméno jejich vyhladil jsi na věčné věky. Ó nepříteli, zhoubám tvým bude učiněn stálý konec.” ⁷ (Pův. znění.) Jan ve Zjevení hledě v před ku věčnosti, slyší všeobecný chvalozpěv, nerušený ani jednou neshodou. Každé stvoření na nebi i na zemi vzdávalo čest a slávu Bohu. ⁸ Nebude tam tudíž žádných ztracených duší rouhajících se Bohu, a svíjejících se v nekonečných mukách; žádná ubohá bytost z pekla nebude mísiti své výkřiky se zpěvem vykoupených. VS 337.2

Na zásadách omylu o přirozené nesmrtelnosti spočívá nauka o vědomí ve smrti, — nauka, podobně jako věčná muka, odporující učení Písma, předpisům rozumu, a pocitům naší lidskosti. VS 338.1

Co praví písmo ohledně těchto věcí? David prohlašuje, že člověk nemá vědomí ve smrti. “Vychází dech jejich, navracují se do země své; v tentýž den mizejí myšlení jejich.”¹ Šalomoun dává to samé svědectví: “Nebo živí vědí, že umříti mají, mrtví pak nevědí nic.” “Milování jejich, i nenávist jejich, i závist jejich zahynula, a již více nemají dílu na věky v žádné věci, kteráž se děje pod sluncem.” “Není práce, ani důmyslu, ani umění, ani moudrosti v hrobě, do něhož se béřeš.”² VS 338.2

Když v odpověď Ezechielovi byl mu jeho život prodloužen o patnáct let, tu vděčný král vzdal Bohu čest chválením Jeho veliké milosti. V této písni praví o příčině, proč se tak raduje: “Nebo ne hrob oslavuje tebe, ani smrt tě chválí: Ti, jenž sstupují do jámy, neočekávají pravdy Tvé. Ale živý, živý, tenť oslavovati bude Tebe, jako já dnes činím.”³ Vyhlášené bohoslovectví představuje spravedlivých mrtvých v nebi, vešlých v blahoslavenství, a oslavujících Boha nesmrtelným jazykem; avšak Ezechiáš nemohl spatřiti takovýto slavný prospěch ve smrti. S jeho slovy souhlasí svědectví Žalmisty: “Nebo mrtví nevzpomínají na Tebe, a v hrobě kdo Tě bude oslavovati?” “Ne mrtví chváliti budou Hospodina, ani kdo ze všech těch, kteříž sstupují do místa mlčení.”⁴ VS 338.3

Petr, v den seslání Ducha sv., prohlásil o patriarchovi Davidovi, že “i umřel, i pochován jest, i hrob jeho jest u nás až do dnešního dne.” “Neboť David nevstoupil v nebe.”⁵ Sku-tečnost, že David pozůstal v hrobě do vzkříšení, dokazuje, že spravedliví nejdou do nebe při své smrti. Pouze skrze vzkříšení, a mocí skutečností že Kristus byl vzkříšen, David bude moci posléze posaditi se na pravici Boží. VS 338.4

Pavel praví: “Jestližeť mrtví z mrtvých nevstávají, aniž Kristus vstal: A nevstal-liť z mrtvých Kristus, marnáť jest víra vaše; ještě jste v svých hříších. A takť i ti, kteříž zesnuli v Kristu, zahynuli.” ¹ Kdyby po čtyry tisíce let spravedliví byli přímo odcházeli do nebe při smrti, kterak by pak mohl Pavel říci, že není-li vzkříšení, “ti, kteříž zesnuli v Kristu, zahynuli”? Pak by nebylo zapotřebí žádného vzkříšení. VS 338.5

Mučedník Tyndale, poukazuje na stav mrtvých, prohlašuje: “Veřejně doznávám, že nejsem přesvědčen, že by již byli v dokonalé slávě Kristově, aniž tam jsou vyvolení anjelé Boží. Aniž toto jest článkem mé víry; neboť kdyby tomu tak bylo, pak nespatřuji nic jiného, než že kázání vzkříšení těla bylo by zbytečností.” ² VS 341.1

Nepopiratelnou skutečností jest to, že nesmrtelné blaho-slavenství při smrti vedlo k rozsáhlému zanedbání biblické nauky o vzkříšení. Tato náklonnost byla označena Dr. Adamem Clarkem, který řekl: “Zdá se, že nauka o vzkříšení byla pova-žována za větší důležitost prvními křesťany než jest nyní!— Proč jest to? Apoštolé neustále spoléhali na ni, povzbuzujíce následovníků Božích k pečlivosti, poslušnosti, a k útěše skrze ni. A nástupci jejich v přítomné době zřídka kdy zmínku o ni učiní! Tak apoštolé kázali, a první křesťané věřili; tak my kážeme, a tak naši posluchači věří. Není jiné nauky v evanjelium na níž by byl kladen větší důraz; a také není nauky v dnešní soustavě kazatelské která by byla více zanedbávána!”³ VS 341.2

V tomto bylo pokračováno tak dlouho, až slavná pravda o vzkříšení byla téměř cele zakryta, a ztracena z dohledu kře-sťanskému světu. Jeden z předních náboženských spisovatelů, ve svém výkladu na Pavlova slova v 1 Tes. 4: 13—18, praví: “Pro všechny užitečné účele útěchy, nauka o blahoslavené ne-smrtelnosti spravedlivých, zaujímá při nás místo každé pochybné nauky o druhém příchodu Krista. Při naši smrti Pán přichází pro nás. To jest tím, co máme očekávati a vyhlédati. Mrtví již vešli v slávu. Oni nečekají na hlas trouby k soudu a blaženosti.” VS 341.3

Když již Ježíš měl opustiti svých učedlníků, neřekl jim, že brzy přijdou k Němu. “Jduť, abych vám připravil místo,” pravil. “A když odejdu, a připravím vám místo, zase přijdu, VS 341.4

a poberu vás k sobě samému.”¹ A Pavel nám dále praví, že: “Sám ten Pán sstoupí s nebe s zvukem ponoukajícím, s hlasem archanjela a s troubou Boží: a mrtví v Kristu vstanou nejprve. Potom my živí pozůstavení spolu s nimi zachváceni budeme do oblaků, vstříc Pánu v povětří, — a tak vždycky s Pánem budeme.” A dodává: “Potěšujte jedni druhých těmito slovy.”² Kterak rozsáhlý to rozdíl mezi těmito slovy útěchy a slovy oněch vzpomenutých kazatelů. Oni těšili oloupených smrtí o jejich milé nadějí, že jakkoliv hříšným mrtvý byl, však když vypustil svůj život, tu byl přijat mezi anjely. Pavel však poukazuje svým bratřím do budoucnosti na příchod Páně, kdy okovy hrobu budou zlomeny, a “mrtví v Kristu” budou vzkříseni k věčnému životu. VS 342.1

Dříve, než někdo může vstoupiti do příbytků blahoslave-ných, musí býti jejich případy života vyšetřeny, a jejich povahy a skutky musí projití v přehled před Bohem. Všickni budou souzeni dle svých skutků zapsaných v knihách, a odplatu též vezmou dle svého díla. Tento soud není odbýván při smrti člověka. Pozoruj slova apoštola Pavla: “Bůh.... uložil den, v kterémž bude souditi všecken svět v spravedlnosti skrze toho muže, kteréhož k tomu vystavil, slouže k víře všechněm, vzkříšením jeho z mrtvých.”³ Zde apoštol zřejmě poukazuje na určitou dobu, tehdy v budoucnu, ustanovenou pro soud světa. VS 342.2

Juda poukazuje na tu samou dobu: “Ty anjely, kteříž ne-ostříhali svého knížetství, ale opustili příbytek svůj, k soudu velikého toho dne vazbou věčnou pod mrákotou schoval.” A opět opakuje slova Enochova: “Aj, Pán se béře s svatými tisíci svými, aby učinil soud všechněm.” ⁴ Jan prohlašuje, “viděl jsem mrtvé, malé i veliké, stojící před obličejem Božím, a knihy otevříny jsou;. ... i souzeni jsou mrtví podle toho, jakž psáno bylo v knihách, totiž podle skutků svých.”⁵ VS 342.3

Jestli však mrtví radují se již z nebeské blaženosti, aneb svíjí-li se v pekelném ohni, k čemuž by byl soud v budoucnu? Učení slova Božího o tomto důležitém předmětu není nejasným ani si neodporuje; ono může býti pochopeno a vyrozuměno obyčejnou myslí. Avšak která úpřimná mysl může hledati moudrost aneb správnost v běžné nauce? Zdali spravedliví, po vyšetření jejich případů v době soudu, obdrží pochvalu: “To dobře, služebnice dobrý a věrný,. .. . vejdižv radost Pána svého,”¹ když již snad po dlouhé věky přebývali v Jeho přítomnosti? Zdali budou bezbožní předvoláni z místa muk, by přijali rozsudek od Soudce celé země: “Jděteode mne zlořečení do ohně věčného”?¹ O, jak vážný to posměch! hanebné snižování moudrosti a spravedlnosti Boží! VS 342.4

Nauka o nesmrtelnosti byla jednou z oněch lživých nauk Říma, jež si on vypůjčil z pohanství, a která byla vtělena v ná-boženství křesťanů. Martin Luther měl ji za druh “obrovských pověstí, které tvořily část hnojiště příkazů Říma.”² Ve výkladu na slova Šalomounova v knize Kazatel, že mrtví o ničem nevědí, tento reformátor řekl: “Opět jiné místo potvrzující, že mrtví nemají .... pocitu. Tam není, řekl muž Boží, povinností, ani umění, ani vědy, ani moudrosti. Šalomoun soudil, že mrtví spí, a ničeho nepociťují vůbec. Neb mrtví tam leží, nepočítajíce ani dnů ani let, avšak až budou vzbuzeni, bude se jim zdáti, že nespali ani minutu.” ³ VS 343.1

Nikde ve svátém Písmě se nenalézá výrok, že spravedliví docházejí své odměny aneb bezbožní svůj trest, při smrti. Pra-otcové a proroci neponechali nám takového ujištění. Kristus a jeho apoštolé naň nepoukazují. Bible jasně učí, že mrtví ne-vcházejí ihned do nebe. Oni jsou představeni co spící až do vzkříšení.⁴ V tom samém dni, kdy stříbrný provaz jest přetržen a číše zlatá rozražena,⁵ myšlenky člověka zhynou. Ti, kteří se ubírají do hrobu, mlčí. Nevědí více o ničem co se děje pod sluncem.⁶ Blažený to odpočinek pro znavených spravedlivých! Doba, ať dlouhá aneb krátká, jest jim pouze okamžikem. Oni spí; budou však probuzeni troubou Boží k slavné nesmrtelnosti. “Neboť zatroubí, a mrtví vstanou neporušitelní.... A když porušitelné toto obleče neporušitelnost, a smrtelné toto obleče nesmrtelnost, tehdy se naplní řeč, kteráž napsána jest: “Pohlcena jest smrt v vítězství-” ⁷ Až budou povoláni ze své- ho hlubokého spánku, tu počnou opět přemýšleti tam, kde pře-stali. Poslední pocity byly o bolesti smrti, poslední myšlenkou byla ta, že upadají v moc hrobu. Když však povstanou z hrobu, tu jejich první radostná myšlenka projevena bude ve vítězném volání: “Kde jest, ó smrti, osten tvůj ? Kde jest, ó peklo, vítězství tvé?”¹ VS 343.2