Velký Spor Věku

Pevné setrvání u víře.

Svět očekával, že celá soustava adventní zanikne, když čas uplynul a Kristus se neobjevil. Ale ač mnozí, pod silným pokušením odřekli se své víry, přece však někteří zůstali pevní. Ovoce adventního hnutí, duch pokory a zkoumání srdce, odříkání světa a nápravy životní, jež provázely ono dílo, byly důkazem, že se jedná o dílo Boží. Neodvážili se popírati, že přítomnost síly Ducha svatého byla důkazem hlásání druhého příchodu Krista, a nedovedli najiti omylu při počítání prorockých období. Nej schopnějším jejich odpůrcům nepodařilo se zvrátiti soustavu jejich prorockých výkladů. VS 243.3

Nemohli bez důkazů bible ustoupiti ze stanoviska, dosaženého, zbožným zpytováním Písma sv., těmi, jichž mysl osvícena byla Duchem Božím jichž srdce planula jeho živoucí silou; ze stanoviska, jež obstálo nej přísnější posuzování a odolalo nejprudší odpor proslavených náboženských učitelů a světských učenců, a jež se ubránilo spojeným silám vědy i výmluvnosti, jakož i výsměškům a zlehčování se strany vyšších i nižších tříd. VS 243.4

Stala se ovšem nějaká chyba, týkající se očekávané události, ale ani to neotřáslo jejich vírou ve slovo Boží. Když Jonáš prohlašoval v ulicích Ninive, že město bude ve čtyřiceti dnech zbořeno, Pán přijal pokoření Ninivetských a prodloužil jim lhůtu k polepšení; avšak poslání Jonášovo bylo od Boha a Ninive bylo zkoušeno dle Jeho vůle. Adventisté věřili, že stejným způsobem vedl Bůh i jich, aby dali výstrahu před soudem. VS 244.1

Bůh nezapomněl na svůj lid; Jeho duch dosud bydlí s těmi, kteří nepopírají bez rozvahy světlo, jehož se jim dostalo, a nezavrhují adventní hnutí. V epištole k Židům jsou slova povzbuzení a výstrahy pro ty, kteří jsou zkoušeni, a čekajícím v této rozhodující době: “Nezamítejtež smělé doufanlivosti své kteráž má velikou odplatu. Než potřebí jest vám trpělivosti abyste vůli Boží činíce, dosáhli zaslíbení. Nebo ještě velmi, velmi maličko, a aj Ten, kterýž přijíti má, přijde, a nebudeť meškati. Spravedlivý pak z víry živ bude. Pakli by se jinam obrátil, nezalibuje sobě duše má v něm. Ale my nejsme poběhlíci k zahynutí, ale věřící k získání duše.”¹ VS 244.2

Ze toto napomenutí jest psáno církvi posledních dnů, jest vidno ze slov, naznačujících blízkost příchodu Páně: “Ještě velmi, velmi maličko, a ten, kterýž přijíti má, přijde, a nebudeť meškati.” V tom jest jasně zahrnuto, že bude zdánlivé omeškání a že se bude zdáti, jako kdyby Pán se byl opozdil. Toto poučení se zvláště hodí na zkušenost adventistů v roce 1844. Lid, zde označený, byl v nebezpečí, že se ztroskotá se svou vírou. Plnil vůli Boží, dav se vésti Jeho Duchem a Jeho slovem, ale nemohl pochopiti Jeho záměr ve své minulé zkušenosti, ani nedovedl rozeznati cestu před sebou, a byl uveden v pokušení pochyb, zdali skutečně Bůh jich vedl. Na tuto dobu hodila se slova: “Spravedlivý pak z víry živ bude.” Pokud jasné světlo “půlnočního volání” zářilo jim na cestu, a oni viděli proroctví odhalené a rychle se splňující znamení, hlásající, že příchod Kristův se blíží, kráčeli, jak je zrak vedl. Však nyní, zdrceni zklamanými nadějemi, mohli se udržeti pouze vírou v Boha a v Jeho slovo. VS 244.3

Posměvačný svět říkal: “Byli jste oklamáni. Vzdejte se své víry a prohlaste, že adventní hnutí bylo dílem Satanovým.” Ale Boží slovo prohlásilo: “Pakli by se jinam obrátil, nezalibuje sobě duše má v něm.” Odřeknouti se nyní své víry a zapříti moc Ducha Svatého, jež provázela poselství, znamenalo by jíti do záhuby. Byli však povzbuzováni ke stálosti slovy Pavlovými: “Nezamítejtež smělé doufanlivosti své”; “po-třebí jest vám trpělivosti,” “nebo ještě velmi, velmi maličko, a Ten, kterýž přijíti má, přijde, a nebudeť meškati.” Jedinou bezpečnou cestou pro ně bylo, udržovati světlo, jež přijali od Boha, držeti se pevně Jeho slibů, pokračovati v zkoumání Písma a trpělivě bdít a čekati na další světlo. VS 245.1