Velký Spor Věku

Kapitola 20—Zklamání.

Ti, kteří přijali poselství, dospěli v starostlivé a vážné náladě k době, kdy doufali sejiti se s Pánem. Každého jitra cítili, že první jejich povinností jest, zajistiti si důkaz, že Bůh je přijme. Jistota, že Spasitel jich přijme, stala se jim větší nutností než denní pokrm; a když nějaká chmůra zatemnila jejich mysl, neustali, dokud ji nezapudili. Poněvadž cítili svědectví odpouštějící milosti, toužili spatřiti Toho, jejž jejich duše milovaly. VS 241.1

Avšak osud jim připravil zklamání. Čas očekávání uplynul a Kristus se nezjevil, aby vysvobodil svůj lid. S neochvějnou důvěrou hleděli vstříc Jeho příchodu, a teď jim bylo jako Marii, když přišla k hrobu Kristovu a našedši jej prázdný, zvolala s pláčem: “Vzali Pána mého a nevím kde ho položili.”¹ VS 241.2

Pocit bázně a strachu, že poselství ono jest pravé, drželv po nějaký čas na uzdě nevěřící svět. Ani po uplynutí času toto hned nezmizelo; z počátku se neodvážili vítěziti nad zklamanými, ale když nebylo viděti žádných znamení Božího hněvu, vzpamatovali se ze svého strachu a začali jim činiti výčitky a vysmívati se jim. VS 241.3

Ježíš a veškeré nebešanstvo pohlíželi s láskou na zkoušené a věrné, ač zklamané lidstvo. Kdyby byl mohl býti odhrnut závoj dělící viditelné od neviditelného, bylo by bývalo možno zříti anjely blížiti se k těmto vytrvalým duším, a chrániti jich před nástrahami Satanovými. VS 241.4

Velká část lidí, kteří vyznávali že věří v brzký příchod Páně, vzdala se této naděje. Někteří, kteří pevně důvěřovali, byli tak hluboce raněni ve své pýše, že by byli nejraději uprchli ze světa. Jako Jonáš reptali oproti Bohu, a přáli si raději zemříti než živu býti. Ti, kteří založili svoji víru na názorech jiných a nikoli na slově Božím, byli nyní ochotni změniti opět své náhledy. Posměvači získali slabochy a zbabělce na svou stranu, a všichni společně prohlašovali, že již netřeba se ničeho obávati ani čeho očekávati. Čas uplynul, Pán nepřišel, a svět může zůstati stejný po dalších tisíc let. VS 242.1

Vážní, upřímní věřící vzdali se všeho pro Krista a těšili se Jeho přítomnosti jako nikdy před tím. Věřili, že dali poslední výstrahu světu, a očekávali, že brzy budou přijati do společnosti svého Božského Mistra a nebeských anjelů, a proto se z větší části vzdálili ze společnosti těch, kteří nepřijali poselství. S velkou toužebností se modlili: “Přijď, Ježíši, a přijď brzy.” Ale On nepřišel. A vzíti opět na se těžké břímě životních starostí a svízelů a snášeti výsměšky a pohrdání po směvačného světa, to bylo hroznou zkouškou víry a trpělivosti. VS 242.2