Velký Spor Věku

“Zase přijdu.”

Byl to sám náš Pán jenž slíbil svým učedlníkům: “Jduť, abych vám připravil místo. A když odejdu a připravím vám místo, zase přijdu, a poberu vás k sobě samému.”² Soucitný Spasitel, předvídaje opuštěnost a zármutek svých následovníků, nařídil anjelům, aby je potěšili ujištěním, že opět přijde osobně, tak, jak odešel do nebe. VS 236.4

Když učedlníci stáli a patřili upřeně do výše, by ještě zahlédli toho, jejž tak milovali, zaslechli slova: “Muži Galilejští, co stojíte, hledíce do nebe? Tento Ježíš, kterýž vzhůru vzat jest od vás do nebe, takť přijde, jakž jste spatřili způsob jeho jdoucího do nebe.”¹ Naděje byla oživena poselstvím anjelským. Učedlníci “navrátili se do Jeruzaléma s radostí velikou, a byli vždycky v chrámě, chválíce a dobrořečíce Boha.² Neradovali se, že se Ježíš od nich odloučil, ale proto, že anjel jim zvěstoval Jeho druhý příchod. VS 236.5

Prohlášení příchodu Kristova mělo by nyní býti, jako když bylo učiněno anjely pastýřům Betlémským, — dobrou a radostnou zvěstí. Ti, kdož opravdu milují Spasitele, musí vesele vítati zprávu založenou na slově Božím, že ten, v němž se soustřeďují jejich naděje na věčný život, opětně přichází, ne aby byl napadán, opovrhován a zamítán jako při svém prvním příchodu, nýbrž v moci a slávě, aby vykoupil svůj lid. Ti, kdož nemilují Spasitele, nepřejí si Jeho příchodu; a nemůže býti pádnějšího důkazu, jak církve se odvrátily od Boha, než podráždění a nevraživost vyvolávaná tímto nebeským poselstvím. VS 237.1

Ze všech velikých náboženských hnutí od dob apoštolských žádné nebylo tak prosto lidské nedokonalosti a nástrah Satanových, jako toto hnutí v létě a na podzim roku 1844. Na zvolání “Ženich přichází, vyjděte mu vstříc” čekající “povstali a upravili své lampy”; zpytovali slovo Boží s nevídaným dosud zájmem a horlivostí. Toto poselství mělo v sobě neodola-telnou moc, jež hýbala dušemi. Nebylo pochyb, nebylo otázek. VS 237.2

Hnutí, jako příval zaplavovalo zemi. Od města k městu, ode vsi ku vsi, i do nej zapadlejších končin pronikalo, až čekající lid Páně byl úplně probuzen. Přemrštěnost mizela před tímto prohlášením jako časný mráz před vycházejícím sluncem. Pochyby a zmatky věřících byly odstraňovány, a srdce byla oživena nadějí a odvahou. VS 237.3

Práce byla prosta oněch výstředností, jež se vždy objevují, když povstane rozčilení mezi lidmi bez ovládajícího vlivu slova a Ducha Božího. Podobalo se to oněm dobám ponížení a návratu k Pánu, jež u starých Židů následovaly po káravých poselstvích Jeho služebníků. Vyznačovalo se to povahovými známkami, které označují dílo Páně v každém věku. Bylo má- lo nadšené radosti, ale více hlubokého zpytování srdce, vyznávání hříchů, odříkání se světa. Přípravy k setkání se s Pánem byly břemenem rozohněných duchů. Byly konány vytrvalé modlitby, a naprosté odevzdání se do vůle Boží. VS 237.4

V té době zavládla víra, jež přinášela odpověď modlitbám, — víra, jež měla ve vážnosti náhradu a odměnu. Jako proud deště na vyprahlou zem, sestupovala milost ducha na ty, kdož ji vážně vyhledávali. Ti, kteří očekávali, že záhy budou státi tváří v tvář svému Vykupiteli, cítili vážnou radost, jež se nedala vysloviti. Něžná, podmaňující síla Svatého Ducha obměkčovala srdce, neboť Jeho požehnání hojně bylo udělováno věrným věřícím. VS 238.1

Když se přiblížil čas, kdy Spasitel byl očekáván, zpytovali věřící podobenství o desíti pannách (Mat. 25:1—13). jež “vzavše lampy své, vyšly proti ženichovi.” Po nějakém otálení, zatím co tyto panny “zdřímaly a zesnuly,” ozvalo se o půlnoci volání: “Aj, ženich jde, vyjděte proti němu.” Poněvadž se volání toto často opakovalo, bylo hnutí té doby nazváno “půlnočním voláním.” VS 238.2

Ti, kteří přijali poselství, očekávali s nevýslovnou touhou příchod Spasitelův. Čas, kdy jej očekávali, byl za dveřmi. Vyčkávali tuto hodinu se slavnostním klidem. Žili v sladkém společenství s Bohem, v touze po míru, jenž měl býti jejich údělem v světlé budoucnosti. VS 238.3

Nikdo, kdo prožil tuto naději a důvěru, nemůže zapomenouti na tyto vzácné hodiny očekávání. Po několik týdnů před touto dobou byly světské záležitosti z větší části odloženy stranou. Úpřimní věřící pečlivě zkoumali každou myšlenku a každé hnutí srdce tak, jako kdyby byli na smrtelné posteli, a za nedlouho měli se rozloučiti se světem. Všichni pociťovali potřebu dáti zevnějškem na jevo, že jsou hotovi sejiti se se Spasitelem; jejich bílá roucha znamenala čistotu ducha, — povahy očistěné od hříchu smiřující krví Kristovou. VS 238.4

Kéž by stále lid vyznávající Boha byl prodchnut týmž duchem zkoumání srdce, touž vážnou, odhodlanou vírou. Kdyby lidé byli žili dále v takové pokoře před Bohem, a vysílali své prosby k trůnu milosrdenství, měli by větší zkušenosti než mají dnes. Lidé se málo modlí, a jsou málo přesvědčeni o hříchu, a nedostatek živé víry zbavuje jich milosti, tak hojně udělované naším Vykupitelem. VS 238.5

Bůh chtěl zkoušeti svůj lid. Jeho ruka zakryla omyl při počítání prorockých období. Adventisté v tu dobu nepoznali onen omyl, ale také naň nepřišli ani jejich nejučenější odpůrci. VS 240.1

Čas očekávání minul, a Kristus se neobjevoval, aby vysvobodil svůj lid. Ti, kdož s důvěrou a láskou úpřimnou hleděli vstříc svému Spasiteli, zažili trpké zklamání. Ale záměry Boží byly dosaženy: Zkoušel srdce těch, kteří měli víru v Jeho příchod. Byli mezi nimi mnozí, kteří nebyli vedeni žádnou vyšší pohnutkou než strachem. Jejich vyznání víry nemělo vlivu na jejich srdce a životy. Když se očekávaná událost nedostavila, tyto osoby prohlašovaly, že nebyly zklamány a že nikdy nevéřily, že Kristus přijde. Byli mezi prvními, kteří se vysmívali zármutku úpřimně věřících. VS 240.2