Český ekumenický překlad

Jób 37

1 Mé srdce se z toho chvěje, chtělo by vyskočit ze svého místa.

2 Naslouchejte bedlivě burácení jeho hlasu, rachotu, který mu vychází z úst.

3 Nechá jej dunět pod celým nebem a jeho světlo září až k okrajům země.

4 Za ním řve jeho hlas, on hřmí svým důstojným hlasem a nezadržuje blesky, když se jeho hlas rozléhá.

5 Podivuhodně hřmí Bůh svým hlasem, dělá veliké věci, nad naše poznání:

6 sněhu velí: »Padej na zem” a dešti: »Ať prší«, a déšť padá v mocných proudech.

7 Na ruku každého člověka klade svoji pečeť, aby všichni lidé, které učinil, nabyli poznání:

8 Zvěř vchází do doupat a přebývá v svých peleších;

9 vichřice vyráží ze své komnaty a severák přináší chlad;

10 svým dechem vyvolává Bůh led, že zamrzají hladiny vod;

11 oblak obtěžkává vláhou, svým bleskem rozhání mračno,

12 a to se točí a převrací, jak on určí, a vše, co mu přikáže, vykoná na tváři okrsku země;

13 užívá ho jako metly nebo k dobru své země, jako důkazu milosrdenství.

14 Dopřej tomu sluchu, Jóbe, postůj, zda pochopíš Boží divy.

15 Víš snad, co jimi Bůh míní, když ozáří oblak svým bleskem?

16 Víš něco o tom, jak plují oblaka, a vůbec něco o divech Vševědoucího?

17 Ty, jemuž horkem žhne šat, když země znehybní pod jižním větrem,

18 dovedl bys jako on vzklenout oblohu pro mraky, pevnou jak lité zrcadlo?

19 Seznam nás s tím, co mu máme říci. Nic nedokážeme pro temnotu.

20 Ohlásí mu někdo, že hodlám mluvit? Řekne si někdo o to, aby byl zničen?

21 Nelze se dívat do světla blesků tehdy, když září v mracích; až se přežene vítr, pročistí je.

22 Od severu přichází zlatavá záře, třpyt kolem Boha budící hrůzu;

23 avšak Všemocného nenajdeme. Je vznešený v síle, ale soudem a přísnou spravedlností nechce pokořovat.

24 Ať se ho proto lidé bojí; nehledí na žádného, kdo spoléhá na své moudré srdce.”