Český ekumenický překlad
1Mojžíšova 44
1 Josef pak přikázal správci svého domu: “Naplň žoky těch mužů potravou, kolik jen budou moci unést, a stříbro každého z nich vlož navrch do jeho žoku.
2 Můj kalich, ten stříbrný, vlož navrch do žoku nejmladšího spolu se stříbrem za nakoupené obilí.” I učinil, jak mu Josef uložil.
3 Ráno za svítání byli ti muži propuštěni i se svými osly.
4 Když vyšli z města a nebyli ještě daleko, řekl Josef správci svého domu: “Pronásleduj ty muže. Až je dostihneš, řekni jim: »Proč jste se za dobro odvděčili zlem?
5 Což jste nevzali to, z čeho můj pán pije a čeho používá k věštění? Zle jste se zachovali, že jste to udělali!«”
6 Když je správce dostihl, řekl jim ta slova.
7 Odvětili mu: “Proč mluví můj pán taková slova? Tvoji otroci jsou daleci toho, aby udělali něco takového!
8 Vždyť stříbro, které jsme našli navrchu ve svých žocích, jsme ti přinesli ze země kenaanské zpět. Jak bychom mohli ukrást stříbro nebo zlato z domu tvého pána?
9 U koho z tvých otroků se to najde, ten ať zemře a my se staneme otroky svého pána!”
10 Správce souhlasil: “Dobře, ať je po vašem. Ten, u koho se to najde, se stane mým otrokem; vy budete bez viny.”
11 Každý rychle složil svůj žok na zem a rozvázal jej.
12 Nastala prohlídka; začala nejstarším a skončila u nejmladšího. Kalich se našel v žoku Benjamínově.
13 Tu roztrhli svůj šat, náklad naložili na osly a vrátili se do města.
14 Tak přišel Juda se svými bratry do Josefova domu. Josef tam ještě byl; i padli před ním k zemi.
15 Josef se na ně rozkřikl: “Co jste to spáchali za čin! Což nevíte, že muž jako já všechno uhodne?”
16 Juda odvětil: “Co můžeme svému pánu říci? Jak to omluvíme? Čím se ospravedlníme? Sám Bůh stíhá tvé otroky za jejich provinění. Teď jsme otroky svého pána, my i ten, u něhož se kalich našel.”
17 Josef řekl: “Takového jednání jsem dalek; mým otrokem se stane jen ten, u něhož se našel kalich, a vy odejděte v pokoji k svému otci.”
18 Juda k němu přistoupil a řekl: “Dovol, můj pane, aby tvůj otrok směl promluvit ke svému pánu. Ať proti tvému otroku nevzplane tvůj hněv. Ty jsi přece jako sám farao.
19 Můj pán se svých otroků vyptával: »Máte ještě otce nebo bratra?”
20 My jsme svému pánu odvětili: »Máme ještě starého otce a malého hocha, kterého zplodil ve svém stáří. Jeho bratr je mrtev, zůstal tedy po své matce sám; jeho otec jej miluje.«
21 Nato jsi svým otrokům řekl: »Přiveďte ho sem ke mně, chci ho vidět na vlastní oči.”
22 My jsme svému pánu odvětili: »Ten chlapec nemůže svého otce opustit. Opustí-li jej, otec zemře.«
23 Ale ty jsi svým otrokům řekl: »Nepřijde-li sem s vámi váš nejmladší bratr, nikdy nespatříte mou tvář.«
24 Když jsme pak přišli k tvému otroku, mému otci, oznámili jsme mu slova mého pána.
25 Později náš otec řekl: »Nakupte nám znovu trochu potravy!”
26 My jsme odvětili: »Nemůžeme tam sestoupit. Sestoupíme tam jen tehdy, bude-li s námi náš nejmladší bratr. Tvář toho muže nespatříme, nebude-li náš nejmladší bratr s námi.”
27 Tvůj otrok, náš otec, nám řekl: »Vy víte, že mi má žena porodila dva syny.
28 Jeden mi odešel. Naříkal jsem: Rozsápán je, rozsápán. Už jsem ho nespatřil.
29 Vezmete-li mi i tohoto a přijde-li o život, uvalíte na mé šediny neštěstí a přivedete mě do podsvětí.«
30 Co teď, až přijdu k tvému otroku, svému otci, a chlapec, na němž lpí celou svou duší, s námi nebude?
31 Jakmile spatří, že chlapec s námi není, umře. Tvoji otroci uvalí žal na šediny tvého otroka, našeho otce, a přivedou ho do podsvětí.
32 Tvůj otrok se za toho chlapce, aby ho otec pustil, zaručil takto: »Nepřivedu-li ho k tobě, prohřeším se proti svému otci na celý život.”
33 Proto dovol, aby tvůj otrok zůstal u svého pána v otroctví namísto tohoto chlapce, a chlapec ať smí se svými bratry odejít.
34 Jak bych mohl k svému otci přijít, kdyby chlapec nebyl se mnou? Což bych se mohl dívat na utrpení, které by mého otce postihlo?”