Patriarchové a proroci

49. kapitola — Poslední slova Jozuova

Když dobývání a války skončily, vrátil se Jozue do svého domova v Tamnatsáre, aby zde v klidu našel odpočinek. “I stalo se po mnohých dnech, když dal Hospodin odpočinutí Izraelovi ode všech nepřátel jejich vůkol,.... že povolal Jozue všeho Izraele, starších jeho i předních jeho soudců i správců jeho.” Jozue 23,2. PP 387.1

Od doby, kdy se lid usídlil na svém dědictví, uplynulo sotva několik let a již bylo možno vidět, že se mezi ním začíná šířit stejné zlo, jaké přivolalo na Izrael rány. Jozue cítil, že na něho přichází slabost stáří a uvědomoval si, že své dílo musí vbrzku dokončit. Budoucnost jeho národa ho plnila úzkostí. Když se shromáždili kolem svého zestárlého vůdce, promluvil k nim tak starostlivě, jako by k nim nepromluvil ani otec. “Vy jste viděli všecko to” pravil, “co jest učinil Hospodin Bůh váš všechněm národům těm před obličejem vaším; nebo Hospodin Bůh váš onť bojoval za vás.” Jozue 23,3. Kananejští byli sice podmaněni, vlastnili však stále značnou část země, zaslíbené Izraeli, a Jozue měl svůj lid k tomu, aby neskládal ruce v klín a nezapomínal na to, že Hospodin jim rozkázal, aby modloslužebné národy úplně vyhladili. Lid všeobecně příliš nespěchal se splněním úkolu vypudit pohany. Jednotlivé kmeny se rozešly do přidělených jim krajů, vojska byla rozpuštěna a všem se zdálo, že pustit se znovu do války je nesnadný a pochybný podnik. Jozue však prohlásil: “Hospodin Bůh váš onť je vyžene od tváři vaší, a vpudí je před obličejem vaším, a vy dědičně obdržíte zemi jejich, jakož mluvil vám Hospodin Bůh váš. Protož zmužile se mějte, abyste ostříhali a činili všecko, což psáno jest v knize zákona Mojžíšova, a neodstupovali od něho napravo ani nalevo.” Jozue 23,5.6. PP 387.2

Jozue vyzval lid, aby sami dosvědčili, že Bůh věrně splnil svá zaslíbení, která jim dal, pokud ovšem dostáli podmínkám. “Poznejtež tedy vším srdcem svým a celou duší svou,” pravil, “že nepochybilo ani jedno slovo ze všech slov nejlepších, kteráž mluvil Hospodin Bůh váš o vás; všecko se naplnilo vám, ani jediné slovo z nich nepominulo.” Řekl jim, že tak, jak Hospodin splnil svá zaslíbení, tak splní i své hrozby. “Jakož tedy naplnilo se vám dnes každé slovo dobré, kteréž mluvil k vám Hospodin Bůh váš, takť uvede na vás každé slovo zlé.... Jestliže přestoupíte smlouvu Hospodina Boha svého, .... rozhněvá se prchlivost Hospodinova na vás a zahynete rychle z země této výborné, kterouž vám dal.” Jozue 23,14.15. PP 387.3

Satan se snaží oklamat mnohé tvrzením, které zní věrohodně, že Bůh miluje svůj národ tak, že mu odpustí spáchaný hřích, a namlouvá jim, že hrozby obsažené v slově Božím mají určitý smysl v mravní vládě Boží, že však nemohou být brány doslova. Bůh však ve všem svém jednání se svými tvory dodržuje zásady a ukazuje, že hřích má nevyhnutelně za následek utrpení a smrt. Pro hřích není a nikdy nebude bezpodmínečného odpuštění. Takové odpuštění by znamenalo upuštění od zásad spravedlnosti, které jsou skutečným základem správy Boží. Nevinný vesmír by tím byl zděšen a zmaten. Bůh věrně ukázal, jaké jsou následky hříchu a kdyby tato varování neměla platit, nemohli bychom si být jisti, budou-li splněna i zaslíbení Boží. Takováto tzv. shovívavost, která nedbá spravedlnosti, není shovívavostí, nýbrž slabostí. PP 388.1

Bůh je dárce života. Všechny zákony Boží od samého začátku jsou určeny životu. Hřích však porušil pořádek, který Bůh ustanovil, a nastolil nelad. Pokud potrvá hřích, potrvá nevyhnutelně i utrpení a smrt. A jen proto, že Spasitel vzal za nás na sebe kletbu hříchu, můžeme doufat, že v jeho osobě ujdeme jejím neblahým následkům. PP 388.2

Poslušní výzvě, sešli se náčelníci a zástupci kmenů před smrtí Jozuovou v Sichem. Nebylo místa v celé zemi, s nímž by bylo spjato tolik vzpomínek na smlouvu Boží uzavřenou s Abrahámem a Jákobem, a jež by Izraelským tak připomínalo jejich slavný slib, který učinili při vstupu do Kanaánu. Tam stály hory Hébal a Garizim, němí svědkové tohoto slibu, k jehož obnovení se nyní shromáždili u svého umírajícího vůdce. Na všech stranách viděli důkazy toho, co Bůh pro ně učinil: Jak jim dal zemi, kterou nevzdělali, a města, která nevystavěli, vinice a olivové háje, které nevysázeli. Jozue vzpomněl všech těchto událostí, které Izrael prožil, a ještě jednou vyprávěl o podivuhodných činech Božích, aby všichni pocítili lásku a milosrdenství Boží a sloužili Bohu “v dokonalosti a v pravdě”. Jozue 24,14. PP 388.3

Na rozkaz Jozuův byla ze Sílo přinesena truhla smlouvy. Slavnostním přenesením tohoto symbolu přítomnosti Boží chtěl Jozue hluboce zapůsobit na mysl lidí. Když jim ukázal dobrotivost, kterou Bůh projevoval vůči Izraeli, vyzval je ve jménu Hospodinově, aby se rozhodli, komu budou sloužit. Izraelští v jisté míře tajně uctívali modly a Jozue je nyní chtěl přimět k rozhodnutí, které by tento hřích z Izraele vypudilo. “Pakli se vám zdá zle sloužiti Hospodinu,” pravil, “vyvolte sobě dnes, komu byste sloužili.” (Jozue 24,15) Jozue je chtěl přivést k tomu, aby sloužili Bohu dobrovolně a ochotně, a ne z donucení. Láska k Bohu je skutečným základem náboženství. Dát se do služby Boží toliko z naděje na odměnu nebo ze strachu před trestem, nemá ceny. Ani zjevné odpadnutí neuráží Boha více než pokrytectví nebo bezduché zbožňování. PP 388.4

Zestárlý vůdce vyzval shromážděné, aby v celém dosahu uvážili, co jim přednesl, a aby se rozhodli, chtějí-li opravdu žít tak, jak žijí zvrhlé modlářské národy kolem nich. Zdá-li se jim zatěžko sloužit Hospodinu, zdroji síly a prameni požehnání, nechť si nyní zvolí, komu budou sloužit, nechť si zvolí “buď bohy, jimž sloužili otcové vaši”, z nichž byl vyvolen Abrahám, “buď bohy Amorejských, v jejichž zemi bydlíte”. Tato poslední slova byla přísnou výtkou Izraelským. Bohové amorejských nedokázali ochránit své ctitele. Za své hnusné a odporné hříchy byl tento národ vyhlazen a země, již kdysi vlastnili, se dostalo národu Božímu. Jaké pošetilosti by se Izraelští dopustili, kdyby si vybrali bohy, za jejichž uctívání byli Amorští vyhlazeni! “Jáť pak a dům můj,” pravil Jozue, “sloužiti budeme Hospodinu.” Svaté zanícení, jímž bylo prodchnuto srdce vůdcovo, uchvátilo všechen lid. Jeho výzva vyvolala okamžitou a jasnou odpověď: “Odstup od nás, abychom opustiti měli Hospodina sloužiti bohům cizím.” Jozue 24,15.16. PP 389.1

“Nebudete moci sloužiti Hospodinu,” pravil Jozue, “nebo Bůh svatý jest;... nesnese nepravostí vašich a hříchů vašich.” Jozue 24,19. Dříve než mohla nastat trvalá náprava, musel lid pocítit, že je naprosto neschopen přivést se sám k poslušnosti k Bohu. Porušili zákon Boží, stali se přestupníky a neměli možnost vyváznout. Protože věřili ve vlastní sílu a ve vlastní spravedlnost, nemohli si zajistit odpuštění svých hříchů. Nemohli dostát požadavkům spravedlivého zákona Božího, a proto se nadarmo zavazovali, že budou sloužit Bohu. Jen vírou v Krista mohli dosáhnout odpuštění hříchu a nabýt síly, aby mohli poslouchat zákon Boží. Ve své snaze po spasení budou muset přestat spoléhat se na své vlastní síly a budou muset plně věřit v zásluhy zaslíbeného Spasitele, budou-li se chtít líbit Bohu. PP 389.2

Jozue chtěl přimět své posluchače, aby dobře uvážili svá slova a neslibovali, co by nemohli splnit. S hlubokou opravdovostí opětovali prohlášení: “Nikoli, ale Hospodinu sloužiti budeme.” Slavnostně souhlasili s tím, že budou sami svědky proti sobě, že si vyvolili Hospodina, a znovu přednesli svůj slib věrnosti. “Hospodinu Bohu našemu sloužiti a hlasu jeho poslouchati budeme.” Jozue 24,21.24. PP 389.3

“Tak učinil Jozue toho dne smlouvu s lidem, a předložil jim ustanovení a soudy v Sichem.” Učinil zápis o této slavné události a uložil jej s knihou zákona do truhly smlouvy. A na památku postavil sloup a pravil: “Aj, kámen tento bude mezi námi na svědectví, nebo on slyšel všecka slova Hospodinova, kteráž mluvil s vámi, a bude na svědectví proti vám, abyste snad neklamali proti Bohu svému. A rozpustil Jozue lid, jednoho každého do dědictví jeho.” Jozue 24,25.27.28. PP 390.1

Práce, kterou Jozue pro Izrael vykonal, byla skončena. Jozue “věrně následoval Hospodina”; a v knize Boží je nazván “služebníkem Hospodinovým”. Nejvznešenějším svědectvím jeho působení jako veřejného činitele je historie pokolení, které zažilo jeho vedení: “Sloužil Izrael Hospodinu po všecky dny Jozue, i po všecky dny starších, kteříž dlouho živi bylo po Jozue.” Jozue 24,31. PP 390.2