Patriarchové a proroci

43. kapitola — Smrt Mojžíšova

Ve všem tom, jak Bůh jednal se svým národem, nalézáme nejpádnější důkazy přísné a nestranné spravedlnosti Boží, spojené s láskou a milosrdenstvím. Nalézáme je v celých dějinách hebrejského národa. Bůh udělil Izraeli velká požehnání. Lásku a laskavost, kterou Bůh projevoval k Izraeli, dojemně líčí Písmo svaté. “Jako orlice ponouká orličátek svých, sedí na mladých svých, roztahuje křídla svá, béře je, a nosí je na křidlách svých, tak Hospodin sám vedl jej.” 5. Mojžíšova 32,11.12. A přesto jak rychle a přísně jej trestal za jeho přestoupení! PP 350.1

Nekonečná láska Boží se projevuje v tom, že dal svého jednorozeného Syna, aby vykoupil ztracené lidstvo. Kristus přišel na zemi, aby lidem zjevil povahu svého Otce a jeho život byl pln skutků božské lásky a slitování. A přesto Kristus sám prohlašuje: “Dokudž nepomine nebe i země, jediná literka aneb jeden puntík nepomine z zákona.” Matouš 5,18. Týž hlas, který trpělivě a laskavě prosí a zve hříšníka, aby přišel k němu a našel odpuštění a mír, přikáže na soudu těm, kteří odmítli jeho milosrdenství: “Jděte ode mne zlořečení.” Matouš 25,41. V celé bibli je Bůh líčen nejen jako něžný otec, nýbrž také jako spravedlivý soudce. Ačkoli má zalíbení v tom, že prokazuje milosrdenství a odpouští “nepravost a přestoupení a hřích”, přesto však “neospravedlňuje vinného”. 2. Mojžíšova 34,7. PP 350.2

Veliký vládce národů prohlásil, že Mojžíš neuvede Izraelské do zaslíbené země a ani úpěnlivá prosba služebníka Božího nemohla zvrátit rozsudek Boží. Mojžíš viděl, že musí zemřít. Nepolevil však ani na okamžik ve své péči o Izrael. Věrně se snažil připravit jej ke vstupu do zaslíbeného dědictví. Na božský pokyn vstoupil Mojžíš a Jozue do stánku úmluvy; oblakový sloup sestoupil a stanul nad vchodem. Jozue převzal slavnostně péči o lid. Mojžíš skončil své dílo jako vůdce Izraele. Jeho zájem o lid však nepominul. Před celým shromážděním oslovil Mojžíš ve jménu Božím svého nástupce těmito slovy upřímné radosti: “Budiž silný, a měj se zmužile, nebo ty uvedeš syny Izraelské do země, kterouž jsem jim s přísahou zaslíbil, a já budu s tebou.” 5. Mojžíšova 31,23. Potom se obrátil ke starším a správcům lidu a slavnostně je vyzval, aby věrně poslouchali pokynů, jež jim sdělil od Boha. PP 350.3

Lid upíral své zraky na zestárlého muže, který již brzy od nich odejde, a s hlubokým uznáním oceňoval jeho otcovskou laskavost, jeho moudré rady a jeho neúnavnou činnost. Jak často musel Mojžíš orodovat u Boha, aby je ušetřil, když jejich hříchy volaly po spravedlivém trestu Božím! K jejich zármutku se přidaly výčitky svědomí. S hořkostí si připomněli, že jejich vlastní zkaženost dohnala Mojžíše k hříchu, za který musí zemřít. PP 351.1

Smrt milovaného vůdce bude pro Izrael daleko větším trestem, než kdyby byli postiženi jakoukoli jinou odplatou a život Mojžíšův zůstal přitom zachován. Bůh chtěl, aby pocítili, že nesmějí ztěžovat život svému budoucímu vůdci, jako to dělali Mojžíšovi. Bůh promlouvá ke svému lidu požehnáními, jež mu dává. Jestliže si jich však neváží, pak k němu promluví tak, že mu požehnání odejme; tím ho pohne k tomu, aby uznal své hříchy a vrátil se k němu s celým srdcem. PP 351.2

Téhož dne dostal Mojžíš příkaz: “Vstup…na vrch Nébo…a spatř zemi Kananejskou, kterouž já dávám synům Izraelským právem dědičným. A umřeš na vrchu, na který vyjdeš, a připojen budeš k lidu svému.” 5. Mojžíšova 32,49.50. Mojžíš často opouštěl tábor na božský příkaz, aby obcoval s Bohem. Nyní však se měl odebrat na novou a tajemnou cestu. Musí se vydat na cestu, aby odevzdal svůj život do rukou svého Stvořitele. Pochopil, že musí zemřít o samotě, nikdo z pozemšťanů mu nesmí posloužit v jeho poslední hodině. Čekalo na něho strašné tajemství, jehož se lekal. Nejkrutější zkouškou bylo jeho rozloučení s lidem, jemuž věnoval svou péči a lásku, s nímž byl tak dlouho spjat jeho zájem o jeho život. Naučil se však důvěřovat Bohu a v neochvějné víře poručil sebe a svůj lid lásce a milosrdenství svého Boha. PP 351.3

Naposledy stanul Mojžíš před shromážděním svého lidu. Opět na něm spočinul Duch Boží a Mojžíš nejvznešenějšími a nejpohnutějšími slovy požehnal jednotlivým kmenům a pak požehnal všem: PP 351.4

“Neníť žádného, jako Bůh silný, ó Izraeli,
kterýž se vznáší na nebesích ku pomoci tobě,
a u velebnosti své na oblacích nejvyšších.
Ochrana tvá buď Bůh věčný,
a zespod ramena věčnosti,
kterýž vyžene nepřátely před tebou,
aneb řekne: Vyhlaď je,
aby sám bezpečně bydlil Izrael,
rodina Jákobova, a to v zemi obilím a vínem oplývající,
jehož nebesa také i rosu vydávati budou.
Blahoslavený jsi, Izraeli.
Kdo jest podobný tobě,
lide vysvobozený skrze Hospodina,
jenž jest pavéza spomožení?” 5. Mojžíšova 33,26-29. PP 351.5

Pak se Mojžíš odloučil od shromáždění a v tichosti se vydal sám na vrch hory. Vystoupil “na horu Nébo, na vrch Fazga”. Stanul na osamělé výšině a nezkaleným zrakem pohlédl na krajinu, rozprostírající se před ním. V dáli na západě viděl modré vody velikého moře, na severu čněla k nebi hora Hermon, na východě ležela rovina moábská a za ní Bázan, dějiště vítězství Izraelských, a k jihu se dodaleka táhla poušť, po níž tak dlouho putovali. PP 352.1

V samotě přehlížel Mojžíš svůj život plný zvratů a těžkostí, který mu nastal, když se vzdal knížecích poct v bohatém egyptském království a spojil svůj osud s národem Bohem vyvoleným. V mysli mu vyvstala ona dlouhá léta, která strávil na poušti se stády Jetrovými, vzpomněl, jak se mu zjevil anděl v hořícím keři a jak byl povolán, aby vysvobodil Izraelské. Znovu se mu vybavily mocné projevy síly Boží, které zasáhly ve prospěch Izraele, a trpělivost a milosrdenství Boží, jež se projevovalo při jejich putování a vzpourách. Přes všechno, co Bůh pro ně vykonal, přes všechny modlitby, kterými se obracel k Bohu, a přes všechnu práci, kterou Izraelským věnoval, byli pouze dva dospělí z ohromného množství Izraelských, kteří opustili Egypt, shledáni natolik věrnými, že mohli vstoupit do zaslíbené země. Když Mojžíš přehlédl výsledky své práce, zdálo se mu, že jeho život plný zkoušek a obětí byl téměř marný. PP 352.2

Přesto však nelitoval toho, že musel nést takové břímě. Uvědomoval si, že jeho poslání a jeho dílo mu určil sám Bůh. Když byl poprvé povolán, aby se stal vůdcem Izraele a vysvobodil jej z poroby, zalekl se své odpovědnosti. Jakmile se však úkolu ujal, nesl své břímě statečně a vytrvale. Když mu však Hospodin navrhl, že mu ulehčí a vzpurný Izrael zahubí, Mojžíš nesouhlasil. Ačkoli jeho zkoušky byly těžké, pociťoval zvláštní znamení Boží přízně. Za svého pobytu na poušti zažil časté projevy síly a slávy Boží a pocítil jeho lásku. Cítil, že se moudře rozhodl, když zvolil tento život, v němž musel snášet všechny nesnáze s lidem Božím, než kdyby si zvolil život hříšných radostí. PP 352.3

Když vzpomínal na své zážitky vůdce lidu Božího, viděl, že jeho život poskvrnil jediný špatný čin. Cítil, že by se nebál smrti, kdyby bylo možno vymazat toto jediné přestoupení. Věřil však pevně, že vše, co Bůh vyžaduje, je pokora a víra v zaslíbenou oběť; znovu se vyznal ze svého hříchu a prosil o odpuštění ve jménu Ježíšově. PP 352.4

Před ním se rozkládala zaslíbená země. Celá země se rozprostírala před jeho užaslým zrakem, nikoli v mlhavé vzdálenosti, ale naprosto jasně, zřetelně a ve vší své kráse. Viděl ji ne tak, jak tehdy vypadala, ale jak bude vypadat, až v ní bude žít s požehnáním Božím Izrael. Zdálo se mu, že se dívá na druhý ráj. Viděl hory, na jejichž úbočích rostou libanonské cedry, pahorky porostlé olivami a vonící vinnou révou, rozsáhlé zelené roviny zářící květinami a bohaté úrodou, viděl tropické palmy, pole vlnící se pšenicí a ječmenem, slunná údolí zvučící bubláním potůčků a zpěvem ptáků, nádherná města a krásné zahrady, jezera s množstvím vody, pasoucí se stáda na svazích hor a ve skalách nashromážděné poklady divokých včel. Byla to vskutku země, kterou Mojžíš v okamžiku vnuknutí Duchem Božím vylíčil Izraeli takto: “Požehnaná…od Hospodina pro nejlepší věci nebeské, pro rosu a vrchoviště zespod se prýštící, a pro nejlepší úrody sluncem vyzrálé…a pro rozkoše pahrbků věčných, pro nejlepší věci země i plnost její.” 5. Mojžíšova 33,13-16. PP 353.1

Mojžíš viděl vyvolený národ, jak je již usazený v Kanaánu, každý kmen ve své části. Nahlédl do jeho budoucnosti, spatřil celý jeho pobyt v zaslíbené zemi. Rozevřely se před ním dlouhé a smutné dějiny jeho odpadlictví a jeho potrestání. Spatřil jej rozptýlený pro svůj hřích mezi pohany, zbavený slávy, jeho krásné město v rozvalinách, a jeho lid odvlečený do cizích zemí. Viděl, jak přišli do země svých otců a jak se nakonec dostali pod nadvládu Říma. PP 353.2

Bylo mu umožněno pohlédnout dále do budoucna a spatřit první příchod Kristův. Viděl Ježíše jako děťátko v Betlémě. Uslyšel hlasy andělských zástupů, jak v šťastném chvalozpěvu velebí Boha a zvěstují mír na zemi. Spatřil hvězdu na nebi, jež přivedla k Ježíši mudrce od Východu a jeho mysl zaplavilo velké světlo, když si uvědomil tato prorocká slova: “Vyjdeť hvězda z Jákoba, a povstane berla z Izraele.” 4. Mojžíšova 24,17. Uviděl prostý život Ježíšův v Nazaretě, jeho službu lásky a soucitu, jeho zázraky, viděl, jak jím pyšný, nevěřící národ pohrdá. S úžasem slyšel, jak národ chlubně vynáší zákon Boží, kdežto tomu, kdo jim zákon dal, se posmívají a pohrdají jím. Viděl Ježíše na hoře Olivetské, jak se s žalem loučí se svým milým městem. Když pak Mojžíš uzřel konečné zavržení tohoto národa, nebem tak vysoce milostí obdařeného, toho národa, jemuž dal všechny své síly, za něhož se modlil a pro něhož se obětoval a pro něhož chtěl, aby jeho jméno bylo vymazáno z knihy života, a když uslyšel ta strašná slova: “Aj, zanecháváť se vám dům váš pustý” (Matouš 23,38), sevřelo se jeho srdce úzkostí a z očí mu vytryskly hořké slzy soucitu nad bolestí Syna Božího. PP 353.3

Následoval Spasitele do Getsemany a viděl jeho smrtelnou úzkost v zahradě, viděl, jak byl zrazen, vydán potupě a bičování a ukřižován. Mojžíš viděl, že tak jako on povýšil hada na poušti, tak Syn Boží musí být povýšen, aby každý, kdo v něho věří, “nezahynul, ale měl život věčný”. Jan 3,15. Zármutkem, rozhořčením a hrůzou se naplnilo srdce Mojžíšovo, když viděl pokrytectví a satanskou nenávist, kterou židovský národ projevil ke svému Vykupiteli, mocnému andělu, který kráčel před jejich otci. Slyšel předsmrtný výkřik Kristův: “Bože můj, Bože můj, pročs mne opustil?” Marek 15,34. Viděl ho, jak leží v nové hrobce Josefově. Zdálo se, že svět zahalila beznaděj a zoufalství. Když však znovu vzhlédl, spatřil Spasitele jako vítěze, stoupajícího k nebesům, doprovázeného klanějícími se anděly a vedoucího zástupy zajatců. Viděl otevřenou skvoucí bránu, která ho přijala, a zástupy nebešťanů, které vítězným zpěvem vítají svého velitele. A tu poznal, že on sám bude jedním z těch, kteří očekávají Spasitele a otevírají mu věčnou bránu. Když spatřil tento výjev, oblila se jeho tvář svatozáří. Jak nepatrnými se mu jevily jeho vlastní zkoušky a oběti v porovnání se zkouškami a oběťmi Syna Božího a jak lehkými se mu zdály, uvážil-li “převelmi veliké věčné slávy břímě”. 2. Korintským 4,17. Zaradoval se, že směl být byť v nepatrné míře účasten utrpení Kristova. PP 354.1

Mojžíš uzřel učedníky Kristovy, jak vycházejí do světa, aby šířili jeho evangelium. Viděl, že přestože lid izraelský “dle těla” nesplnil vysoké poslání, k němuž ho Bůh povolal, přestože se nestal pro svou nevěru světlem světa a přestože pohrdl milostí Boží a pozbyl svých požehnání jako vyvolený národ Boží, Bůh nezavrhl símě Abrahámovo. Slavného cíle, jehož chtěl Bůh skrze Izrael dosáhnout, bude dosaženo. Všichni, kdož se skrze Krista stanou dítkami víry, budou počítáni za símě Abrahámovo. Budou dědici zaslíbení smlouvy a jako Abrahám budou povoláni k tomu, aby střežili zákon Boží a evangelium jeho Syna a hlásali je světu. Mojžíš viděl, jak učedníci Ježíšovi šíří světlo evangelia mezi těmi, kteří dlí “v temnostech” (Matouš 4,16) a jak zástupy lidí z pohanských zemí přitahuje jeho záře. A vida to, zaradoval se nad vzrůstem a rozmachem Izraele. PP 354.2

A pak spatřil ještě jiný obraz. Uviděl dílo satanovo, který svádí Židy, aby odmítali Krista a předstírali, že ctí zákon jeho Otce. A pak uzřel křesťanský svět, který podobně oklamán předstírá, že přijímá Krista, avšak odmítá zákon Boží. Uslyšel zuřivé výkřiky kněží a starších. “Pryč s ním!” “Ukřižuj ho, ukřižuj ho!” a pak uslyšel volání těch, kteří se vydávají za učitele křesťanů, jak volají “Pryč se zákonem!” Viděl, jak nařízení o zachování soboty je pošlapáváno a jak je místo něho zaváděno falešné uspořádání. A opět Mojžíš užasl a jala ho hrůza. Jak mohou ti, kdož věří v Krista, zavrhnout zákon, který vyhlásil s posvátné hory sám Kristus? Jak může někdo, kdo se bojí Boha, nedbat zákona, který je základem vlády Boží na nebi a na zemi? S potěšením patřil Mojžíš na nemnoho věrných, kteří zákon Boží stále ctí a dodržují. Viděl poslední velký zápas světské moci, která usiluje o zničení těch, kdož zachovávají zákon Boží. Uzřel dobu, kdy Bůh povstane, aby potrestal obyvatele země za jejich nepravost, a ty, kdož se bojí jeho jména, přikryl a uschoval v den svého hněvu. Uslyšel Boží smlouvu míru s těmi, kdož ostříhají jeho zákon, a uslyšel hlas Boží vycházející ze svatého příbytku Božího, a země i nebesa se otřásaly. Viděl druhý příchod Kristův v slávě, viděl, jak spravedliví mrtví povstávají k věčnému životu a živí svatí jsou proměňováni bez poznání smrti a jak všichni spolu s blaženým zpěvem vstupují do města Božího. PP 354.3

Ještě jeden obraz zjevil se jeho zraku. Viděl zemi zbavenou prokletí, nádhernější než krásná země zaslíbená, jež se před ním rozkládala, zemi, v níž není hříchu a kam smrt nemá přístup, kde národy spasených najdou svůj věčný domov. S nevýslovnou radostí pohlížel Mojžíš na tento obraz a viděl v něm splnění slavného spasení, krásnější, než si kdy kreslil ve svých nadějích. Pozemská pouť navždy skončila a Izrael Boží konečně vstoupil do země zaslíbené. PP 355.1

Vidění se ztratilo, před zrakem Mojžíšovým se opět objevila země Kanaán a rozprostírala se dodaleka. Pak jako unavený bojovník ulehl, aby si odpočinul. “I umřel tam Mojžíš, služebník Hospodinův, v zemi Moábské, vedlé řeči Hospodinovy. A pochoval jej v Gai, v zemi Moábské naproti Betfegor, a žádný nezvěděl o jeho hrobu.” 5. Mojžíšova 34,6. Mnozí, kteří za života Mojžíšova nechtěli dbát jeho rad, byli by mohli nad jeho mrtvolou konat modloslužebnictví, kdyby jim bylo bývalo známo místo, kde je pochován. Proto se o něm lidé nedověděli. Andělé Boží však pohřbili tělo věrného služebníka Božího a střežili jeho osamělý hrob. PP 355.2

“Ale nepovstal více prorok v Izraeli podobný Mojžíšovi, (kteréhož by tak znal Hospodin tváří v tvář), ve všech znameních a zázracích, pro něž poslal jej Hospodin, …i ve všech skutcích ruky silné, a ve všeliké hrůze veliké, kteréžto věci činil Mojžíš před očima všeho Izraele.” 5. Mojžíšova 34,10-12. PP 355.3

Kdyby byl Mojžíš nebyl poskvrnil svůj život hříchem u Kádes, kde upřel Bohu slávu, že dal vytrysknout vodě ze skály, byl by mohl vstoupit do zaslíbené země a byl by býval přenesen na nebe, aniž poznal smrt. Nezůstal však dlouho v hrobě. Sám Kristus s anděly, kteří Mojžíše pochovali, sestoupil s nebe, aby povolal spícího světce. Satan triumfoval, když se mu podařilo svést Mojžíše, aby zhřešil proti Bohu, a tak ho přivést pod vládu smrti. Velký nepřítel prohlašoval, že božský rozsudek “Prach jsi a v prach se navrátíš” (1. Mojžíšova 3,19) ho učinil majitelem mrtvých. Hlásal, že moc hrobu nebyla zrušena, že nikdo z těch, kdož v hrobě odpočívají, nemůže být propuštěn ze svého temného vězení. PP 355.4

Poprvé hodlal dát Kristus život mrtvému. Když se Kníže života se svými anděly přiblížil ke hrobu, chystal se satan bojovat o svou nadvládu. Se svými zlými anděly se postavil, aby hájil území, které pokládal za své. Vynášel se, že služebník Boží se stal jeho zajatcem. Prohlašoval, že ani Mojžíš nedokázal zachovat zákon Boží, protože si přisvojil slávu patřící Hospodinu, a že za tento hřích upadl do moci satanovy. Arcizrádce opakoval svá původní obvinění, která vznesl proti božské vládě, a znovu si stěžoval, že Bůh s ním jednal nespravedlivě. PP 356.1

Kristus se nesnížil k tomu, aby se přel se satanem. Mohl mu ukázat, jaké kruté následky měly v nebi jeho klam a šalba, které přivedly do zkázy velké množství nebešťanů. Mohl poukázat na klamání, jehož se dopustil v ráji a jímž svedl Adama k hříchu a způsobil smrt lidskému pokolení. Mohl satanovi připomenout, že to byla jeho práce, když pokoušený Izrael svým reptáním a svými vzpourami vyčerpal trpělivost a shovívavost svého vůdce, takže se v nestřeženém okamžiku mohl dát překvapit a upadnout do hříchu, jímž propadl moci smrti. Kristus však vše zůstavil vůli svého Otce, řka: “Ztresciž tě Pán.” Judův 9. Spasitel se nepřel se svým protivníkem, nýbrž právě v té chvíli začal podlamovat moc padlého nepřítele a začal přivádět mrtvé k životu. Satan nemohl čelit svrchovanosti Syna Božího, nemohl zabránit zmrtvýchvstání. Byl připraven o svou kořist a spravedliví mrtví mohli opět žít. PP 356.2

Tím, že se dopustil hříchu, dostal se Mojžíš pod moc stanovu. Svým proviněním se stal podle zákona zajatcem smrti, ve jménu Vykupitele však by probuzen k věčnému životu. Vyšel z hrobu oslavený a vstoupil se svým Osvoboditelem do města Božího. PP 356.3

V tom, jak Bůh jednal s Mojžíšem, se projevila dosud nejzřetelněji láska a spravedlnost Boží, jež se pak příkladně projeví v oběti Kristově. Bůh nedovolil Mojžíšovi, aby vstoupil do Kanaánu, aby tím dal provždy najevo, že vyžaduje naprostou poslušnost, a aby se lidé střehli toho přisvojovat si slávu, která přísluší jejich Stvořiteli. Nemohl vyslyšet modlitbu Mojžíšovu, aby mu bylo dopřáno sdílet dědictví Izraele, avšak nezapomněl svého služebníka a neopustil ho. Bůh nebeský chápal utrpení, která Mojžíš snášel. Zaznamenal všechny skutky věrné služby v dlouhých letech bojů a zkoušek. Na vrcholu hory Fazga povolal Bůh Mojžíše k dědictví nekonečně slavnějšímu než pozemský Kanaán. PP 356.4

Na hoře proměnění byl Mojžíš s Eliášem, který byl již proměněn. Jako nositelé světla a slávy poslal je Otec ke svému Synovi. A tak se konečně splnilo to, o co prosil Mojžíš ve svých modlitbách před tolika staletími. Stanul na “dobré hoře” uprostřed dědictví svého lidu a podával svědectví Kristu, v němž se soustřeďovala všechna zaslíbení daná Izraeli. To byl poslední výjev, který se zjevil smrtelné mysli muže, jehož nebe tak vysoce ctilo. PP 357.1

Mojžíš byl předobrazem Kristovým. Sám řekl Izraeli: “Prorok a z prostředku tvého, z bratří tvých, jako já jsem, vzbudí tobě Hospodin Bůh tvůj; jeho poslouchati budete.” 5. Mojžíšova 18,15. Bůh uznal za vhodné, aby Mojžíš prošel školou utrpení a bídy, která ho měla připravit k tomu, aby mohl uvést zástupy Izraelských do pozemského Kanaánu. Izrael Boží, putující do nebeského Kanaánu, má vévodu, který nepotřeboval takové školy, aby ho připravila k jeho poslání božského vůdce. Přesto ho utrpení zdokonalilo; tím, “že sám trpěl, pokoušín byv, může také pokoušení trpícím spomáhat”. Židům 2,18. Náš vykupitel nemá lidské slabosti nebo nedokonalosti. Zemřel, aby nám zjednal přístup do zaslíbené země. PP 357.2

“A Mojžíš zajisté věrný byl v celém domě jeho, jako služebník, na osvědčení toho, což potom mělo mluveno býti; ale Kristus, jakožto Syn, vládne nad domem svým, kterýž dům my jsme, jestliže tu svobodnou doufanlivost, a tu chloubu naděje až do konce pevnou zachováme.” Židům 3,5.6. PP 357.3