Poslové naděje a lásky

Dopis Filemonovi

Pavel dal Onezimovi pro Filemona dopis, v němž se s ohleduplností a laskavostí, které mu byly vlastní, za kajícného otroka přimlouval a vyjádřil přání, aby ho Filemon i nadále ponechal ve svých službách. Dopis začíná srdečným pozdravem Filemonovi jako příteli a spolupracovníkovi: PNL 263.3

“Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista. Děkuji svému Bohu a stále na tebe pamatuji ve svých modlitbách, když slyším o tvé víře v Pána Ježíše a o tvé lásce ke všem bratřím. Prosím za tebe, aby se tvá účast na společné víře projevila tím, že rozpoznáš, co dobrého můžeme učinit pro Krista.” Filemonovi 1,3-6. Apoštol připomněl Filemonovi, že za každý svůj dobrý úmysl a za každou svou dobrou povahovou vlastnost vděčí Kristově milosti. To je jediná věc, která ho odlišuje od zkažených a hříšných lidí. Tatáž milost může zpustlého zločince proměnit v Boží dítě a užitečného pracovníka na díle evangelia. PNL 263.4

Pavel mohl na Filemona naléhat, aby myslel na svou křesťanskou povinnost; raději však zvolil prosebná slova: “…já Pavel, vyslanec a nyní i vězeň Krista Ježíše. Prosím tě za svého syna, kterému jsem dal život ve vězení, Onezima, který ti před časem způsobil škodu, ale nyní je tobě i mně k užitku.” Filemonovi 1,9-11. PNL 263.5

Apoštol žádal Filemona, aby přihlédl k Onezimovu obrácení a přijal kajícného otroka jako své vlastní dítě. Prosil ho, aby mu projevil takovou lásku, že Onezimos rád u svého bývalého pána zůstane, ne už jako otrok, nýbrž mnohem více než otrok: jako milovaný bratr Filemonovi 1,16. Vyslovil přání, že by si Onezima rád ponechal u sebe, aby mu sloužil ve vězení, což by jistě rád udělal i Filemon. Nechtěl však Onezimovu službu přijmout, dokud Filemon ze svého vlastního rozhodnutí otroka neosvobodí. PNL 264.1

Apoštol dobře věděl, jak krutě zacházeli páni se svými otroky, a také mu bylo známo, že sluhovo chování Filemona velmi rozzlobilo. Proto se v něm svým dopisem snažil probudit ty nejhlubší a nejlaskavější křesťanské city. Když se Onezimos obrátil, stal se Filemonovým bratrem ve víře. Jakýkoli trest, který by Filemon uložil tomuto nově obrácenému křesťanovi, by se Pavla osobně dotýkal. PNL 264.2

Pavel dobrovolně navrhl, že zaplatí za Onezima dluh, aby mohl být viník ušetřen potupného trestu a aby se mohl opět těšit výsadám, o něž se připravil. “Jsme-li tedy spolu spojeni,” píše Filemonovi, “přijmi ho k sobě jako mne. Jestliže ti způsobil nějakou škodu nebo je ti něco dlužen, připiš to na můj účet. Já Pavel píšu vlastní rukou: já to nahradím.” Filemonovi 1,17-19. PNL 264.3

Z Pavlova jednání je zřejmé, jak se projevuje Kristova láska ke kajícnému hříšníkovi. Sluha, který podvedl svého pána, neměl nic, čím by mu mohl nahradit vzniklou škodu. Hříšník, který okradl Boha o dlouhá léta služby, také nemůže svůj dluh vyrovnat. Mezi hříšníka a Boha však vstupuje Ježíš a říká: Já ten dluh zaplatím. Hříšníka ušetři; budu trpět místo něj. PNL 264.4

Pavel se tedy nabídl, že uhradí za Onezima dluh, a pak Filemonovi připomněl, jak velmi je on sám apoštolovi zavázán. Dluží mu sám sebe, protože Bůh ho skrze Pavla obrátil. Potom apoštol Filemona taktně a naléhavě požádal, aby mu prokázal tuto laskavost, a tím mu udělal radost a potěšil ho tak, jako svou štědrostí potěšil své bratry. “Píšu ti v důvěře ve tvou poslušnost a vím,” dodává Pavel, “že uděláš víc, než říkám” Filemonovi 1,21. PNL 264.5

Pavlův dopis Filemonovi ukazuje, jaký vliv mělo evangelium na vztahy mezi pány a jejich sluhy. Otroctví bylo zavedeno v celé Římské říši a ve většině sborů, pro které Pavel pracoval, byli jak páni, tak otroci. Ve městech, kde často bývalo více otroků než svobodných občanů, platily neobyčejně přísné zákony, které se považovaly za nezbytné pro udržení otroků v poslušnosti. Zámožný Říman nezřídka vlastnil stovky otroků různého postavení, různých národností a povolání. Protože měl veškerou moc nad těly i životy těchto bezmocných bytostí, mohl je trestat, jakkoli se mu zachtělo. Jestliže se některý z nich odvážil svému pánovi jeho násilí oplatit nebo na něj vztáhnout ruku v sebeobraně, mohlo se stát, že za provinilcův čin musela pykat celá jeho rodina. I ta nejmenší chyba, nehoda nebo nedbalost byla mnohdy nemilosrdně potrestána. PNL 264.6

Někteří páni byli lidštější než jiní a jednali se svými sluhy shovívavěji; ale převážná většina bohatých a urozených se bezuzdně oddávala svým žádostem, vášním a chutím, takže z otroků se stávaly ubohé oběti jejich rozmarů a krutosti. Celý tento společenský systém musel nutně směřovat k zániku. PNL 265.1

Nebylo úkolem apoštola, aby se sám nebo ukvapeně snažil zavedený společenský řád svrhnout. Kdyby se o to pokusil, ohrozil by úspěšné šíření evangelia. Pavel však učil zásadám, které otřásaly samotnými základy otroctví. Kdyby podle nich lidé dokázali žít, celý systém by se zcela jistě rozpadl. Apoštol prohlásil: “Kde je Duch Páně, tam je svoboda.” 2. Korintským 3,17. Když se otrok obrátil, stal se jedním z údů Kristova těla a jako takový měl být milován. Ostatní s ním měli jednat jako se svým bratrem. Stejně jako jeho pán byl také on spoludědicem Božích požehnání a výsad obsažených v evangeliu. Sluhové zase měli plnit své povinnosti “nejen naoko”, aby se zalíbili lidem, “ale jako služebníci Kristovi, kteří rádi plní Boží vůli” Efezským 6,6. PNL 265.2

Křesťanství vytváří silné pouto, které spojuje pány a otroky, krále a poddané, kazatele evangelia a zvrhlé hříšníky, kteří nalezli v Kristu očištění od svých vin. Všichni byli obmyti stejnou krví a oživeni týmž Duchem, a tak se stali jedno v Kristu Ježíši. PNL 265.3