Výchova

4. kapitola — Vztah výchovy a vykoupení

“[Bůh] nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově.” 2. Korintským 4,6. Vy 18.1

Hřích člověka oddělil od Boha. Kdyby neexistoval plán záchrany, hřích by člověka navždy odloučil od Boha a přinesl temnotu nekonečné noci. Oběť Spasitele nám ale znovu umožnila setkání s Bohem. Vy 18.2

Nesmíme sice vstoupit osobně do jeho přítomnosti ani pohlédnout do jeho tváře, ale můžeme jej spatřit a hovořit s ním prostřednictvím Ježíše, našeho Zachránce. Bůh nám totiž “dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově”. “Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou.” 2. Korintským 4,6; 5,19. Vy 18.3

“A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi … Syn, plný milosti a pravdy.” “V něm byl život a život byl světlo lidí.” Jan 1,14.4. Vy 18.4

Život a smrt Krista, cena zaplacená za naši záchranu, jsou pro nás více než jen slibem a zárukou života či prostředkem k novému přístupu k pokladům moudrosti. Jsou ještě jasnějším a vyšším zjevením jeho charakteru, než jakého se dostalo lidem v Edenu. Vy 18.5

A zatímco Kristus otevírá člověku nebe, nově udělený život otevírá srdce člověka nebi. Hřích nás nejen odděluje od Boha, ale také ničí v lidské duši touhu a schopnost Boha poznávat. Kristovým posláním je potlačovat toto dílo zla. On má moc znovu oživit a obnovit naše duševní schopnosti ochromené hříchem, zatemněnou mysl i převrácenou vůli. Otevírá nám bohatství vesmíru a díky němu můžeme tyto poklady poznat a přisvojit si je. Vy 18.6

Kristus je “pravé světlo, které osvěcuje každého člověka” Jan 1,9. Dává každému člověku nejen život, ale jeho prostřednictvím přijímáme také paprsky Božího světla. Do srdce každého z nás jsou vloženy nejen intelektuální, ale i duševní síly, schopnost vnímat to, co je správné, a touha po dobru. Proti těmto principům však působí nepřátelská síla. Všichni lidé tak na vlastní kůži zakoušejí důsledky toho, že naši prarodiče jedli ze stromu poznání dobra a zla. Člověk má přirozeně sklony ke zlu. Je to síla, které se nemůže bez vnější pomoci ubránit. Pokud jí má odolat a dosáhnout ideálu, který v hloubi duše přijal za svou největší hodnotu, může najít pomoc jen v jediné síle. Tou silou je Kristus. Spolupráce s ním je největší potřebou člověka. Nemělo by právě toto být nejvyšším cílem naší výchovy a vzdělávání? Vy 18.7

Správný vyučující není spokojen s průměrnými výsledky svých studentů. Chce vést studenty k nejvyšší možné úrovni. Nemůže se spokojit s pouhým předáním technických vědomostí, které z nich udělají chytřejší účetní, zručnější řemeslníky či úspěšnější obchodníky. Touží po tom, aby je nadchnul pro pravdu, poslušnost, čestnost, bezúhonnost a čistotu, aby tak i oni mohli přispět k povznesení a upevnění společnosti. Touží především po tom, aby se naučili tomu nejdůležitějšímu v životě — nesobecké službě. Vy 19.1

Když se člověk spřátelí s Kristem a přijme jeho moudrost za svého průvodce a jeho moc jako sílu pro své srdce a život, stanou se tyto zásady živou silou při formování jeho charakteru. V tomto spojení najde student zdroj moudrosti. Má na dosah sílu k uskutečnění těch nejvznešenějších ideálů a příležitost k nejvyššímu možnému vzdělání pro život na tomto světě. Vydává se tak na cestu, která vede k věčnosti. Vy 19.2

Úsilí o výchovu a úsilí o záchranu jsou v určitém slova smyslu totožné. V obou případech totiž platí, že v nich nikdo “nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus” 1. Korintským 3,11. I v našich nových podmínkách se pravá výchova stále řídí stvořitelským plánem školy v Edenu. Adam a Eva dostávali pokyny přímou komunikací s Bohem, my vidíme světlo poznání jeho slávy na tváři Krista. Vy 19.3

Důležité zásady výchovy se dodnes nezměnily. “Ustanovení jsou věrná, spolehlivá navěky a navždy.” Vy 19.4

Žalm 111,7.8. Jsou to principy Božího charakteru. Největší snahou a cílem učitele by mělo být pomáhat studentům porozumět těmto zásadám. Tak si budou moci vybudovat s Kristem takový vztah, který jim pomůže, aby se tyto principy staly silou, která řídí život. Takový učitel je skutečně Božím spolupracovníkem. Vy 19.5