Výchova

8. kapitola — Učitel poslaný od Boha

“Pomyslete na toho …” Židům 12,3. Vy 45.1

“Bude mu dáno jméno: Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje.” Izajáš 9,5. Vy 45.2

Ve velkém Učiteli, kterého poslal Bůh, dalo nebe lidstvu nejlepší a nejvzácnější dar. Ten, který patřil do rady Nejvyššího a přebýval v nebeské svatyni svatých, byl pověřen, aby lidstvu osobně zjevil Boha. Vy 45.3

Každý paprsek božského světla, který kdy ozářil náš hříšný svět, byl zprostředkován Kristem. To on promlouval prostřednictvím všech, kdo v průběhu věků hlásali lidem Boží slovo. Vznešenost těch největších a nejušlechtilejších lidí na zemi byla pouze odrazem jeho charakteru. Připomeňme třeba Josefovu čistotu a dobrotu, Mojžíšovu víru, pokoru a trpělivost, Elijášovu vytrvalost, Danielovu čestnost a stálost nebo Pavlův zápal a sebeobětavost. Velká duševní i duchovní moc, která se projevila v životě těchto i jiných lidí, kteří kdy žili na této zemi, byla jen odleskem Kristovy slávy. On byl a je dokonalý ideál. Vy 45.4

Kristus přišel na svět, aby nám zjevil tento ideál jako jediný pravý cíl, k němuž máme směřovat. Přišel ukázat, čím se může stát každý člověk, který jej přijme a dovolí, aby na jeho lidství působil Boží vliv. Přišel, aby ukázal, jaká výchova a vzdělání jsou vhodné pro Boží děti, jak už zde na zemi můžeme žít životem nebes. Vy 45.5

Bůh poskytl člověku největší dar odpovídající jeho největší potřebě. Do největší tmy na zemi zazářilo světlo. Falešné učení způsobilo, že se lidská mysl odvrátila od Boha. V běžných systémech výchovy a vzdělávání Boží zjevení nahradila lidská filozofie. Lidé odmítli měřítko, které pro ně určilo nebe, a stanovili si své vlastní. Odvrátili se od světla života k jiskřičkám ohně, který si sami zapálili. Vy 45.6

Tím, že se oddělili od Boha, stali se závislými jedině na lidské síle. Tato síla byla však jen slabostí. Nebyli schopni dosáhnout ani úrovně, kterou si sami určili. Potřebu pravé dokonalosti se snažili naplnit předstíráním a přetvářkou. Zdání nahradilo skutečnost. Vy 45.7

Čas od času povstali učitelé, kteří připomínali skutečný zdroj pravdy. Představovali pravé principy a ukazovali v praxi jejich sílu. Tyto snahy však nepřinášely trvalé výsledky. Nakrátko přerušily proud zla, ale zastavit jej nemohly. Tito reformátoři byli jako světla, která svítí ve tmě, ale nemohli tmu zahnat. Lidé si totiž “zamilovali více tmu než světlo” Jan 3,19. Vy 46.1

Když Kristus přišel na zem, zdálo se, že lidstvo rychle klesá k nejnižší úrovni. Samotné základy společnosti byly podkopány. Život lidí se změnil v přetvářku a neupřímnost. Židé, kteří ztratili moc Božího slova, nabízeli světu tradice a domněnky, které otupovaly mysl a ubíjely ducha. Uctívání Boha “v Duchu a v pravdě” (Jan 4,23) nahradilo oslavování lidí a nekonečné opakování lidmi vytvořených obřadů. Vy 46.2

Náboženské systémy na celém světě ztrácely svůj vliv. Lidé už byli znechuceni výmysly, falší a podvody. Ve snaze zaměstnat něčím své myšlení se obrátili k nevíře a materialismu. Věčnost je nezajímala. Žili jen přítomností. Vy 46.3

Když přestali uznávat Boží autoritu, přestali si vážit i lidí. Pravda, čest, statečnost, spolehlivost či soucit se ze světa začaly vytrácet. Nemilosrdná chamtivost a ctižádost vedly k všeobecné nedůvěře. Smysl pro odpovědnost silných za slabé, za lidskou důstojnost a lidská práva odhodili jako hloupou pohádku. Obyčejné lidi považovali jen za levnou pracovní sílu, nástroj nebo prostředek k dosažení vlastních ambicí. Nejvyšším cílem se stalo bohatství, moc, pohodlí a sebeuspokojování. Charakteristikou tohoto období byl tělesný úpadek, duševní otupělost a duchovní smrt. Vy 46.4

Když zlé touhy a záměry vytlačily Boha z jejich myšlení, zapomněli na něj a stále více se přikláněli ke zlému. Srdce milující hřích Bohu připisovalo své vlastnosti, což jen posílilo moc hříchu. Ve své zahleděnosti do sebe začali lidé vnímat i Boha podobně jako sebe. Vy 46.5

Domnívali se, že i on nejvíce touží po vlastní slávě, že stanovil požadavky pro své vlastní potěšení a že s lidmi jedná podle toho, jak slouží nebo brání jeho “sobeckým” záměrům. Nižším společenským vrstvám připadal svrchovaný Bůh podobný jejich utlačovatelům, pouze s tím rozdílem, že byl ještě mocnější. Takové představy formovaly tehdejší náboženství. Všechna byla založena na tvrdých a přísných požadavcích. Svými dary a obřady se lidé snažili naklonit si božstvo a získat jeho přízeň. Vy 46.6

Takové náboženství ale nemělo žádný vliv na srdce a svědomí. Zúžilo se na pouhé formální vykonávání náboženských úkonů, které už lidi unavovaly. Nebýt pochybného zisku, který slibovalo, byli by se ho rádi zbavili. Vy 46.7

Zlo neomezeně rostlo a touha po dobru se zmenšovala. Lidé ztratili původní Boží obraz. Nahradil jej vliv démonické moci, která je ovládala. Celý svět naplnila zkaženost. Vy 46.8

Lidstvu zbývala jediná naděje — že do prostředí chaosu a zhouby přijde nový prvek — někdo, kdo lidstvu přinese sílu nového života a obnoví poznání Boha. Vy 47.1

A právě proto přišel na svět Ježíš Kristus. Přišel odstranit falešné učení, kterým lidé nesprávně představovali Boha, přestože se chlubili, že ho znají. Přišel objasnit podstatu Božího zákona a svým vlastním charakterem ukázat krásu svatosti. Vy 47.2

Kristus přišel mezi lidi s láskou, kterou Bůh prokazoval světu už od věčnosti. Odstranil neúnosné požadavky, kterými lidé zatížili Boží zákon, a ukázal, že je to zákon lásky a projev Boží dobroty. Ukázal, že poslušnost jeho požadavků přináší štěstí člověku a stabilitu, základ a řád lidské společnosti. Vy 47.3

Boží zákon — to nejsou svévolné požadavky. Bůh jej dal člověku jako ochranu a štít. Kdo přijímá jeho principy, je chráněn před zlem. Věrnost Bohu zahrnuje i věrnost člověku. Boží zákon chrání práva a individualitu každé lidské bytosti. Nadřízeným brání v útlaku, podřízeným v neposlušnosti. Přináší člověku prospěch na tomto světě i pro věčný život. Pro poslušné je zárukou věčného života, protože vyjadřuje navždy platné principy. Vy 47.4

Ježíš Kristus přišel ukázat hodnotu Božích zásad tím, že představil jejich sílu pro obnovu lidstva. Přišel nás naučit, jak tyto principy rozvíjet a uplatňovat. Lidé v jeho době posuzovali hodnotu věcí podle vnějšího zdání. Čím více ztrácelo náboženství svou sílu, tím více rostla jeho pompéznost. Učitelé tehdejší doby se snažili získat respekt lidí okázalostí a velkolepou podívanou. Vy 47.5

Pán Ježíš se projevoval úplně jinak. Jeho život dokazoval, že to, co tehdy lidé považovali za nejvyšší hodnoty, je v Božích očích zcela bezcenné. Vy 47.6

Narodil se v rodině chudého venkovana, pracoval jako nenápadný řemeslník, jako jeden z bezejmenných dělníků. Přesto se věrně řídil Božím plánem výchovy. Nevyhledával školy, ve kterých tehdy přeceňovali nepodstatné věci, zatímco důležité přehlíželi. Své vzdělání získával ze zdrojů, které sám Bůh připravil pro lidstvo: z užitečné práce, Božího slova, přírody a z životních zkušeností. To jsou Boží učebnice plné poučení pro každého, kdo k nim přistupuje s ochotou vidět, chápat i podle nich jednat. Vy 47.7

“Dítě rostlo v síle a moudrosti a milost Boží byla s ním.” Lukáš 2,40. Vy 47.8

Díky této přípravě mohl začít uskutečňovat své poslání. Jeho současníci při každém setkání s ním cítili jeho blahodárný vliv a proměňující moc, jakou do té doby svět nikdy nepoznal. Vy 47.9

Kdo chce změnit lidstvo, musí lidstvu nejdříve sám rozumět. Lidi je možné oslovit a povznést pouze soucitem, vírou a láskou. A právě v tom vidíme Ježíše Krista jako nejlepšího učitele, jaký kdy na zemi byl. On jediný totiž dokonale rozumí lidské duši. Vy 47.10

“Nemáme přece velekněze, který není schopen mít soucit s našimi slabostmi; vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu.” Židům 4,15. Vy 48.1

“Protože sám prošel zkouškou utrpení, může pomoci těm, na které přicházejí zkoušky.” Židům 2,18. Vy 48.2

Jedině Kristus zakusil všechna trápení a pokušení, která postihují člověka. Žádný jiný člověk v dějinách nebyl vystaven tak prudkým útokům pokušení, nikdo jiný nenesl tak těžké břemeno hříchu a bolesti světa. Nikdy nežil člověk, jehož soucit by byl tak hluboký a vnímavý. Na vlastní kůži totiž zakusil to, co prožívá každý unavený, pokoušený a zápasící člověk. Vy 48.3

Žil přesně podle toho, co učil. “Dal jsem vám příklad,” řekl svým učedníkům, “abyste i vy jednali, jako jsem jednal já.” Vy 48.4

“Já zachovávám přikázání svého Otce.” Jan 15,10. Tato Kristova slova dokonale naplnil a potvrdil jeho život. Ukázal však světu ještě více: To, co učil, tím také byl. Jeho slova vyjadřovala nejen jeho životní zkušenosti, ale i jeho charakter. Nebyl pouze učitelem pravdy — On sám byl tou pravdou. A to dávalo jeho učení moc. Vy 48.5

Kristus dokázal poukázat na hřích a nazývat zlo pravým jménem. Nikdy nežil na této zemi nikdo, kdo by tak nenáviděl zlo a tak neohroženě se proti němu stavěl. Už jeho samotná přítomnost byla výtkou všemu nepravdivému a nízkému. Ve světle jeho čistoty viděli lidé vlastní nečistotu, začínali chápat ubohost a ošidnost svých životních cílů. Přesto je Pán Ježíš přitahoval. Stvořitel člověka znal hodnotu lidského života. Zlo považoval za nepřítele těch, které toužil zachránit. V každé hříšné lidské bytosti viděl Boží dítě, které může být přivedeno zpátky do Boží rodiny. Vy 48.6

“Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby skrze něj byl svět zachráněn.” Jan 3,17. Při pohledu na utrpení a ponížení lidí — tam, kde ostatní viděli jen zoufalství a zkázu — Ježíš Kristus dokázal objevit naději. Vy 48.7

Přijímal všechny pokoušené, zdeptané a ztracené, ne aby je odsoudil, ale aby jim mohl dát své požehnání. Vy 48.8

Blahoslavenství byla jeho pozdravem celé lidské rodině. Když sledoval velký zástup, který se na hoře sešel, aby poslouchal jeho kázání, zdálo se, jakoby na chvíli zapomněl, že není v nebesích, a použil důvěrný pozdrav ze světa světla. Z jeho rtů plynula požehnání jako proud z dlouho zavřeného pramene. Vy 48.9

Odvrátil se od ctižádostivých a namyšlených oblíbenců tohoto světa a požehnanými nazval všechny ty, kterým toho sice mnoho schází, ale kteří přijímají jeho světlo a lásku. Své ruce vztáhl k chudým v duchu, ztrápeným a pronásledovaným se slovy: “Pojďte ke mně všichni … a já vám dám odpočinout.” Matouš 11,28. Vy 48.10

V každém člověku rozpoznával nekonečné možnosti. Viděl, jakými by se lidé mohli stát, kdyby byli proměněni jeho milostí — když se na nich “ukáže tvé dílo a tvá důstojnost” Žalm 90,17. Díval se na ně s nadějí, čímž probouzel naději i v nich. Svou důvěrou k nim vzbuzoval i jejich důvěru. Ztělesňoval skutečný ideál lidstva, a tím v lidech probouzel touhu dosáhnout tohoto ideálu i víru, že je to možné. Vy 48.11

V jeho přítomnosti si opovrhovaní hříšníci uvědomovali, že jsou stále lidmi, a toužili dokázat, že jsou hodni jeho pozornosti. Mnohá srdce, která se zdála netečná ke svatým věcem, se opět probouzela a mnoha zoufalým se otevřela možnost nového života. Vy 49.1

Kristus poutal lidi ke svému srdci poutem lásky a oddanosti — stejnými pouty je spojoval s jejich bližními. Láska pro něj byla životem a život službou. Jasně řekl: “Zadarmo jste dostali, zadarmo dejte.” Matouš 10,8. Vy 49.2

Kristus se neobětoval pro lidi jen na kříži. Když “procházel zemí [a] činil dobře” (Skutky 10,38), každý den se vzdával svého života. Takový život byl pro Ježíše možný pouze díky závislosti na Bohu a komunikaci s ním. Vy 49.3

Když lidé občas přebývají v přítomnosti Nejvyššího, je možné vidět výsledky v jejich šlechetných skutcích. Pak ale jejich víra zeslábne, spojení s Bohem je přerušeno a životní dílo se pokazí. Ježíšův život byl životem trvalé důvěry a byl udržován nepřerušovaným společenstvím s Bohem. Právě proto při své službě nebesům i zemi neselhal a nezakolísal. Vy 49.4

Pán Ježíš se jako člověk v modlitbě obracel k Božímu trůnu, až jeho lidský život naplnila nebeská síla, která spojuje lidství s božstvím. Přijímal život od Boha a předával jej lidem. Vy 49.5

“Nikdo nikdy takto nemluvil!” Jan 7,46. Tato slova by o Kristu platila i v případě, kdyby světu přinesl poznání pouze v oblasti materiální či intelektuální nebo kdyby se věnoval výlučně teoretickým a hypotetickým otázkám. Vy 49.6

Mohl už tehdy lidem odhalit tajemství, jejichž pochopení vyžadovalo staletí námahy a studia. Ve vědecké oblasti mohl představit takové poznatky, které by až do konce dějin poskytovaly náměty k přemýšlení a podněty k objevům. On to ale neudělal. Neřekl nic, co by pouze uspokojovalo zvědavost nebo podporovalo sobecké ambice. Nezabýval se abstraktními teoriemi, ale tím, co je podstatné pro rozvoj charakteru. Mluvil o tom, co zvyšuje lidskou schopnost poznávat Boha a dodává člověku sílu ke konání dobra. Hovořil o pravdách, které se vztahují ke způsobu života a které spojují člověka s věčností. Vy 49.7

Nevedl posluchače ke studiu lidských teorií o Bohu, jeho slovu a jeho činech. Místo toho učil lidi vidět Boha tak, jak se sám představuje v tom, co dělá, co říká a jak zasahuje do našeho života. Vedl jejich myšlení ke kontaktu s myšlením nekonečného Boha. Vy 49.8

Lidé “žasli nad jeho učením, poněvadž jeho slovo mělo moc”. Lukáš 4,32. Nikdy předtím nikdo nehovořil s mocí, která by tak podněcovala myšlení, rozněcovala touhu po dobru a burcovala všechny schopnosti těla, mysli i duše. Vy 50.1

Kristovo učení i jeho soucit zahrnovaly celý svět. Ve svém učení nezapomněl na žádné životní okolnosti a krize, které člověk ve svém životě může prožít a pro které by jím přednesené principy nepřinášely naučení. Vy 50.2

On je kníže všech učitelů a jeho slova povedou jeho spolupracovníky až do konce času. Vy 50.3

Přítomnost a budoucnost, blízkost i vzdálenost pro něj splývaly. Vnímal potřeby celého lidstva. V mysli viděl každý projev lidského úsilí, pokušení a zápasu, bezradnosti a ohrožení. Věděl o každém srdci, o každém domově, o každém potěšení, o všech radostech i touhách lidí. Vy 50.4

Nemluvil jen pro lidstvo, ale především k lidem. Promlouval k malým dětem na počátku života, k dychtivým a nepokojným mladým srdcím, k lidem ve zralém věku, kteří nesli břemeno zodpovědnosti a starosti, i ke starým, kteří už byli zesláblí a unavení. Jeho poselství se týká všech lidí všech dob a ve všech zemích. Vy 50.5

Jeho učení obsahuje myšlenky týkající se věcí časných i věčných, viditelných i neviditelných, každodenního běžného života i závažných otázek života budoucího. Vy 50.6

I když pravdivě představoval starosti tohoto života jako záležitosti podřízené věčným zájmům, nepřehlížel jejich důležitost. Učil, že nebe a země jsou spojeny a že poznání Boží pravdy připravuje člověka, aby lépe vykonával povinnosti každodenního života. Vy 50.7

Všechno pro něj mělo svůj význam: dětské hry, námaha dospělých, životní radosti, starosti i bolesti. To vše považoval za prostředky vedoucí k jedinému cíli — ke zjevení Boha, které mělo znovu povznést lidstvo. Vy 50.8

Slova vycházející z jeho úst zasahovala lidská srdce s novou silou a s novým významem. Jeho učení postavilo stvořené věci do nového světla. Tvář celé přírody se znovu rozzářila jako kdysi před příchodem hříchu. Vy 50.9

Ve všech skutečnostech a zkušenostech života se projevila Boží naučení a možnost žít ve společenství s Bohem. Bůh znovu přebýval na zemi a lidská srdce si začala uvědomovat jeho přítomnost. Svět byl obklopen jeho láskou. Nebesa sestoupila k lidem a jejich srdce poznala v Kristu toho, kdo jim otevřel poznání věčnosti. Pochopili, že je to “Immanuel — Bůh s námi”. Vy 50.10

V největším učiteli, který byl poslán z nebe, se soustřeďují všechny principy správné výchovy a vzdělávání. Dnešní dílo Spasitele je stejné jako to, které zde na zemi započal před dvěma tisíciletími. Vy 50.11

Sám o sobě řekl: “Já jsem první i poslední, ten živý.” “Já jsem Alfa i Omega, počátek i konec.” Zjevení 1,17.18; 21,6. Vy 51.1

Máme-li takového učitele, máme-li přednost Boží výchovy, bylo by nerozumné hledat jinou výchovu, objevovat moudrost jinde než u Zdroje moudrosti, usilovat o poznání pravdy, ale odmítat Pravdu, hledat osvícení mimo Světlo, život mimo Zdroj života, odvrátit se od Pramene živé vody a kopat si “cisterny rozpukané, jež vodu neudrží”. Jeremjáš 2,13. Vy 51.2

Stále nás zve: “Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, proud živé vody poplyne z jeho nitra, jak praví Písmo.” “Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.” Jan 7,37.38; 4,14. Vy 51.3