Výchova

6. kapitola — Prorocké školy

“…přivinuli se k tvým nohám, budou se učit z tvých řečí.” 5. Mojžíšova 33,3. Vy 28.1

Kdykoli vzali Izraelci Boží plán výchovy vážně, projevily se výsledky svědčící o Původci tohoto plánu. Řídilo se jím však jen velmi málo domácností a jen vzácně bylo možné vidět výchovou rozvinutý charakter. Boží plán naplňovali jen částečně a nedokonale. Svou nedůvěrou a pohrdáním Božími nařízeními se Izraelci obklopili pokušeními, kterým jen málokdo dokázal odolat. Při obsazování Kenaanu “nevyhladili národy, o nichž Hospodin mluvil, smísili se s pronárody, učili se dělat to, co ony. Sloužili jejich modlářským stvůrám a ty se jim staly léčkou.” Žalm 106,34-36. “V svém srdci nestáli při něm, nezůstali věrni jeho smlouvě. Ale on se slitovával, zprošťoval je nepravostí, nevydal je zkáze, často odvrátil svůj hněv a nedal zcela procitnout svému rozhořčení, pamatoval, že jsou jenom tělo, vítr, který zavane a už se nevrací.” Žalm 78,37-39. Otcové a matky v Izraeli se stavěli lhostejně ke svým závazkům vůči Bohu i vůči svým dětem. Na mnohé hebrejské děti proto působil nejen vliv modlářského okolí, ale i nevěrnost, kterou viděli doma. Výchova, jaké se jim dostávalo, se podstatně lišila od té, kterou pro ně zamýšlel Bůh. Učili se ze způsobu života pohanů. Vy 28.2

Aby zastavil toto rostoucí zlo, poskytl Bůh rodičům další pomoc při výchově jejich dětí. Od nejranějších dob bývali proroci považováni za Bohem určené učitele. Prorokem byl nazýván především ten, koho Bůh přímo inspiroval, aby předal lidu jeho poselství. Toto označení se ale používalo i pro ty, kdo sice nebyli přímo inspirováni, ale byli Bohem povoláni, aby učili lid o Božích činech a jeho cestám. Pro přípravu a vzdělávání těchto učitelů založil Samuel na Boží příkaz takzvané “prorocké školy”. Vy 28.3

Tyto školy měly sloužit jako hráz proti šířící se zkaženosti a pečovat o duševní a duchovní blaho mladých lidí. Prosperitu národa měly zajistit výchovou mužů, kteří se budou bát Boha a budou dobrými vůdci a rádci. Samuel tedy shromáždil skupiny zbožných, inteligentních a učenlivých mladých mužů, kterým se začalo říkat “proročtí synové”. Při společném studiu Božího slova a jeho činů posilovala Boží životodárná moc jejich mysl i duši, a tak získávali moudrost od Boha. Učitelé v těchto školách nebyli jen znalci Boží pravdy, ale také žili v důvěrném společenství s Bohem, který je naplňoval svým Duchem. Ostatní si jich vážili a důvěřovali jim pro jejich vzdělanost a zbožnost. Za dnů Samuela byly dvě takové školy — jedna v prorokově rodišti v Rámě a druhá v Kirjatjearímu. Později byly založeny ještě další. Vy 28.4

Žáci těchto škol si vydělávali na živobytí prací na poli nebo jiným manuálním zaměstnáním. V Izraeli to nebylo považováno za nic neobvyklého nebo ponižujícího. Právě naopak. Nechat dítě vyrůstat bez toho, aniž by se zapojilo do užitečné práce, bylo považováno za hřích. Všichni mladí lidé, bez ohledu na to, zda byli jejich rodiče bohatí či chudí, se učili nějakému řemeslu. Znalost praktických životních dovedností se považovala za užitečný základ i pro ty, kdo se připravovali pro nejsvětější úřad. A tak se i mnozí z učitelů živili manuální prací. Vy 29.1

Ve škole i doma se většinou vyučovalo ústně. Mladí lidé se tu však učili také číst hebrejské spisy, měli k dispozici pergamenové svitky Starého zákona. V prorockých školách se vyučovaly tyto hlavní předměty: Boží zákon a nařízení daná Mojžíšovi, dějiny Božího lidu, sakrální hudba a poezie. V záznamech dějin Božího lidu mohli vidět Hospodinovo vedení. Zkoumali velké pravdy znázorňované různými druhy služeb ve svatyni. Jejich víra se pak upínala k hlavnímu symbolu tohoto zřízení — k Božímu Beránku, který sejme hříchy tohoto světa. Jejich zbožnost se tak prohlubovala. Studenti se neučili jen o důležitosti modlitby, ale také jak se modlit. Poznávali, jak předstupovat před Stvořitele, jak prožívat svou víru a jak porozumět naučením jeho Ducha a řídit se jimi. Posvěcená mysl vynášela z Božího pokladu staré i nové věci a Boží Duch se projevoval prostřednictvím proroctví a duchovních písní. Tyto školy byly jedním z nejvlivnějších prostředků k šíření spravedlnosti, která “vyvyšuje pronárody” Přísloví 14,34. Nemalou měrou přispěly k položení základů úžasné prosperity, kterou se vyznačovalo období vlády králů Davida a Šalomouna. Vy 29.2

Stejné principy, které byly vyučovány v prorockých školách, utvářely a ovlivňovaly také charakter a život krále Davida. Jeho učitelem bylo Boží slovo. “Z tvých ustanovení jsem nabyl rozumnosti,” říká David. “V srdci jsem se rozhodl plnit tvá nařízení.” Žalm 119,104.112. Vy 29.3

Když jej pak Bůh jako mladého povolal na trůn, mohl o něm říct: “V Davidovi, synu Isajovu, jsem nalezl muže, jakého jsem měl na mysli.” Skutky 13,22. Vy 29.4

Také v Šalomounově mládí můžeme vidět výsledky Božího způsobu výchovy. Jako mladý muž se rozhodl podobně jako David. Namísto pozemského dobra žádal od Boha moudré a vnímavé srdce. A Bůh mu dal nejen to, po čem toužil, ale i to, co nežádal — bohatství a slávu. Nad jeho rozumností, rozsáhlostí jeho vědomostí a slávou jeho království žasl celý svět. Vy 30.1

Za kralování Davida a Šalomouna dosáhl Izrael vrcholu svého rozkvětu. Naplnilo se zaslíbení dané Abrahamovi a zopakované Mojžíšovi: “Jestliže budete bedlivě a cele dbát na toto přikázání, které vám přikazuji dodržovat, totiž abyste milovali Hospodina, svého Boha, chodili po všech jeho cestách a přimkli se k němu, vyžene Hospodin před vámi všechny tyto pronárody, takže si podrobíte národy větší a zdatnější, než jste vy. Každé místo, na něž vaše noha šlápne, bude vaše: od pouště po Libanón, od Řeky, řeky Eufratu, až k Zadnímu moři, to vše bude vaše území. Nikdo se proti vám nepostaví, Hospodin, váš Bůh, uvalí strach a bázeň před vámi na celou zemi, kde stanete, jak k vám mluvil.” 5. Mojžíšova 11,22-25. Vy 30.2

V blahobytu však číhalo nebezpečí. Závažný hřích, kterého se David dopustil v pozdějších letech, přestože jej upřímně litoval a byl za něj tvrdě potrestán, podnítil národ k přestupování Božích přikázání. I Šalomounův život po slibném začátku potemněl odpadnutím. Touha po politické moci a vlastní slávě jej přivedla ke spojení s pohanskými národy. Pro stříbro z Taršíše a zlato z Ofíru byl ochoten obětovat osobní integritu a zklamat v něj vloženou důvěru. Spojení s modláři a sňatky s pohanskými ženami podlomily jeho víru. Zábrany, které Bůh vytvořil pro ochranu svého lidu, byly prolomeny a sám Šalomoun začal uctívat falešné bohy. Na vrcholu Olivové hory naproti Božímu chrámu byly vztyčeny obrovské obrazy a oltáře zasvěcené pohanským božstvům. Vy 30.3

Když Šalomoun odložil svou oddanost Bohu, ztratil vládu i sám nad sebou. Jeho citlivá vnímavost se otupila a svědomitý a rozvážný duch, který charakterizoval první léta jeho vlády, se změnil. Pýcha, ctižádost, marnivost a bezuzdnost přinesly své ovoce v podobě krutosti a násilností. Z kdysi spravedlivého, soucitného a bohabojného vládce se stal tyran a utlačovatel. Muž, který se při zasvěcování chrámu vroucně modlil, aby se srdce všech lidí cele odevzdala Bohu, se stal jejich svůdcem. Šalomoun tak zneuctil sám sebe, Izrael i Boha. Vy 30.4

Národ, jehož byl pýchou, se řídil jeho příkladem. I když toho Šalomoun později litoval, nemohl už zabránit, aby nevyrostly plody zla, které zasel. Izraelci se měli od ostatních národů odlišovat ve všech oblastech řádem a výchovou, kterou pro ně Bůh určil. Tuto zvláštnost, kterou měli vnímat jako mimořádnou přednost a požehnání, považovali spíše za nevítanou. Prostotu a sebekázeň, které jsou tak důležité k nejvyššímu rozvoji, rádi vyměnili za okázalost a samolibost pohanských národů. Toužili po tom, aby to i u nich vypadalo tak, “jako je tomu u všech národů” 1. Samuelova 8,5. Odmítli Boží plán výchovy a neuznávali jeho autoritu. Vy 30.5

Když Izrael zavrhl Boží cesty a vydal se cestou lidskou, začal jeho úpadek. Ten pokračoval, až se Židé stali kořistí právě těch národů, jejichž zvyky si osvojili. Izraelci jako národ nepřijali výsady, které jim Bůh chtěl dát. Nevážili si jeho záměru a nechtěli s ním spolupracovat na jeho dosažení. Avšak navzdory tomu, že se jednotlivci a národy od něj mohou takto odloučit, Boží záměr s těmi, kdo mu důvěřují, se nemění. “Vše, co činí Bůh, zůstává navěky.” Kazatel 3,14. Vy 31.1

I když v různých dobách byli lidé na různém stupni rozvoje a Boží moc se projevovala rozdílně, aby odpovídala aktuálním potřebám, Boží dílo je vždy stejné. Náš učitel se nemění. Boží charakter i plán zůstávají beze změn. “U něho není proměny ani střídání světla a stínu.” Jakubův 1,17. Vy 31.2

Zkušenosti Izraele byly zaznamenány pro naše poučení. “To, co se jim stalo, je výstražný obraz a bylo to napsáno k napomenutí nám, které zastihl přelom věků.” 1. Korintským 10,11. Vy 31.3

Úspěch naší výchovy, stejně jako kdysi v době starého Izraele, závisí na naší věrnosti při uskutečňování plánu Tvůrce. Věrnost zásadám Božího slova nám přinese veliké požehnání, jaké mohla přinést židovskému národu. Vy 31.4