Touha věků

Ježíš a zákon

Ježíš přišel “vyvýšit a zvelebit zákon”. Izajáš 42,21. Neměl v úmyslu snížit jeho důstojnost, ale naopak ji vyvýšit. Písmo říká: “Neochabne, nezlomí se, dokud na zemi soud nevykoná.” Izajáš 42,4. Přišel osvobodit sobotu od neúnosných požadavků, které z ní činily kletbu místo požehnání. TV 127.3

Proto se rozhodl uzdravit chromého u Bethesdy v sobotu. Mohl si vybrat kterýkoli jiný den v týdnu nebo jej mohl prostě jen uzdravit a nenařizovat mu, aby si odnesl své lůžko. Pak by se mu ovšem nebyla naskytla taková příležitost, jakou potřeboval. Za každým činem Ježíšova pozemského života se skrývá moudrý záměr. Vše, co dělal, bylo důležité samo o sobě i svým výchovným posláním. Ze všech nemocných u rybníka si vybral největšího chudáka, ukázal na něm svoji uzdravující moc a přikázal mu nést lůžko ulicemi města, aby všichni viděli veliké dílo, které se na něm projevilo. To mělo vyvolat otázku, co se smí dělat v sobotu a co ne. Spasitel si chtěl připravit půdu pro odsouzení židovských tradic a předpisů, jež svazovaly den Páně, a prohlásit je za neplatné. TV 127.4

Ježíš jasně řekl, že pomoc trpícím je v souladu s přikázáním o sobotě. Odpovídá činnosti Božích andělů, kteří se neustále pohybují mezi nebem a zemí a slouží trpícímu lidstvu. Řekl: “Můj Otec pracuje bez přestání, proto i já pracuji.” Jan 5,17. Všechny dny patří Bohu a on v nich uskutečňuje plány, které s lidstvem má. Kdyby byl židovský výklad zákona správný, mýlil by se Hospodin, který dává život a udržuje všechno živé od chvíle, kdy položil základy země. Bůh, který označil své dílo za dobré a sobotu ustanovil na památku dokonání svého díla, by musel přerušit své působení a zastavit nepřetržitý běh vesmíru. TV 128.1

Měl by snad Bůh zakázat slunci v sobotu svítit, zahřívat zemi a vyživovat rostlinstvo? Měl by se snad v tento svatý den zastavit pohyb všech vesmírných světů? Měl by Hospodin přikázat vodám, aby přestaly zavlažovat pole a lesy, a mořským vlnám, aby zastavily příliv a odliv? Mělo by obilí v sobotu přestat růst, zrající hrozny zrát a stromy pučet a kvést? TV 128.2

Kdyby tomu tak bylo, přišli by lidé o plody země a o požehnání, která potřebují k životu. Běh přírody se nesmí zastavit. Bůh nemůže přestat pracovat ani na chvíli, jinak by člověk zeslábl a zemřel. TV 128.3

I člověk má v sobotu své povinnosti. Musí se postarat o základní životní potřeby, zabezpečit nemocné, pomáhat chudým. Ten, kdo v sobotu přehlíží potřeby trpících, není bez viny. Boží den odpočinku byl stvořen pro člověka a skutky milosrdenství k němu patří. Bůh nechce, aby jeho stvoření, byť jen jednu hodinu, trpělo, pokud je možné mu v sobotu nebo v kterýkoli jiný den pomoci. TV 128.4

V sobotu jsou na Boha kladeny dokonce ještě větší nároky než v jiné dny. Boží lid upouští od svých každodenních činností a věnuje se rozjímání a bohoslužbě. Vysílá k Bohu více proseb než jindy. Žádá od Hospodina větší pozornost. Prosí jej o zvláštní požehnání. Bůh nečeká, až skončí sobota, aby mohl splnit prosby věřících. V nebesích činnost nikdy neustává a lidé by také nikdy neměli přestat konat dobro. TV 128.5

Sobota nemá být dnem neužitečného zahálení. Zákon zapovídá vykonávat v den Páně světskou práci. Činnost, kterou si člověk vydělává na živobytí, musí v sobotu ustat, stejně jako účast na světských zábavách a práce spojená se ziskem. Bůh ukončil v sobotu své stvořitelské dílo, odpočinul a požehnal ji. TV 128.6

Stejně tak i člověk by měl v sobotu zanechat každodenní zaměstnání a věnovat čas zdravému odpočinku, bohoslužbě a dobrým skutkům. Kristovo uzdravení nemocného bylo v naprostém souladu se zákonem. V ničem sobotu nenarušovalo. TV 129.1

Ježíš si ve svém díle, které bylo stejně svaté a významné jako Otcovo dílo v nebi, činil nárok na stejná práva, jako má Bůh. To farizeje ještě více popouzelo. V jejich pojetí nejen přestupoval zákon, ale tím, že “nazýval Boha vlastním Otcem” (Jan 5,18), se mu stavěl na roveň. TV 129.2

Celý židovský národ nazýval Boha svým Otcem, a kdyby se byl Kristus přihlásil ke stejnému vztahu k Bohu, jaký měli oni, nebyli by se tak rozčilili. Považovali však Kristova slova o synovství za vrchol opovážlivosti, a proto jej obvinili z rouhání. TV 129.3

Kristovi protivníci neměli jediný důkaz, kterým by dokázali vyvrátit pravdy, jimiž Ježíš působil na jejich svědomí. Mohli se odvolávat jen na své zvyky a tradice. Ty však byly — ve srovnání s Ježíšovými výroky podloženými Božím slovem a zkušenostmi z přírody — slabé a prázdné. Kdyby byli rabíni jen trochu zatoužili po světle, poznali by, že Ježíš má pravdu. Oni se však vyhýbali tomu, co řekl o sobotě, a snažili se proti němu podnítit hněv lidu, protože se prohlásil za rovného s Bohem. Jejich zloba neznala mezí. Kdyby se nebáli lidu, byli by Ježíše na místě zabili. Ale lid si jej velmi oblíbil. Mnozí v něm našli přítele, který je uzdravoval z nemocí a utěšoval v zármutku. Ospravedlňovali jeho uzdravení chromého u Bethesdy. Kněží a rabíni museli tedy nějaký čas krotit svoji nenávist. TV 129.4