Touha věků

Léčka

Druhý den ráno velerada opět projednávala, jak proti Ježíši zakročit. Před třemi lety žádali, aby jim dokázal, že je Mesiáš. Od té doby vykonal po celé zemi mnoho zázraků. Uzdravil nemocné, zázračně nasytil tisíce lidí, chodil po vodě a slovem utišil rozbouřené moře. Opakovaně četl v lidských srdcích jako v otevřené knize. Vyháněl démony a křísil mrtvé. Přední muži měli důkazy o jeho mesiášství přímo před sebou. Žádné znamení moci už od něho nežádali, rozhodli se však přimět ho k nějakému tvrzení či prohlášení, na jehož základě by ho mohli odsoudit. TV 374.3

Vrátili se do chrámu, kde učil, a vyptávali se: “Jakou mocí to činíš? A kdo ti tuto moc dal?” Očekávali, že odpoví, že jeho moc je od Boha. Takové tvrzení byli připraveni popřít. Ježíš jim však položil otázku. Zdánlivě se týkala něčeho jiného, ale na jejich odpovědi závisela i jeho odpověď. Řekl: “Odkud měl Jan pověření křtít? Z nebe, či od lidí?” Matouš 21,23.25. TV 374.4

Kněží pochopili, že se z nepříjemné situace nedostanou ani pomocí lsti. Pokud odpoví, že Janův křest je z nebe, usvědčí je z nedůslednosti. Namítne: “Proč jste mu tedy neuvěřili?” Jan svědčil o Kristu: “Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa.”(Jan 1,29) Pokud uvěřili Janovu svědectví, nemohli popírat Kristovo mesiášství. Kdyby však řekli, co si opravdu myslí, že totiž Janovo poslání bylo ‘z lidí’, vzbudili by bouři nevole, protože lid věřil, že Jan byl prorokem. TV 374.5

Zástup s napětím sledoval, jak se rozhodnou. Kněží Janovo poslání navenek uznávali a lidé očekávali, že bez váhání potvrdí, že byl poslán od Boha. Kněží se však potají domluvili, že své smýšlení neprozradí. Pokrytecky prohlásili: “Nevíme.” Kristus jim řekl: “Ani já vám nepovím, jakou mocí to činím.” Matouš 21,27. TV 375.1

Zákoníci, kněží i starší zmlkli. Nevěděli si rady. Zklamaně se mračili a už se neodvažovali klást Ježíši další otázky. Svou zbabělostí a nerozhodností se do značné míry připravili o úctu lidu. Ten vše pozoroval a měl z porážky těchto pyšných pokrytců radost. TV 375.2

Veškerá Kristova slova i všechny jeho skutky měly dalekosáhlý význam a jejich vliv se v ještě větším rozsahu projevil po jeho ukřižování a nanebevstoupení. Mnozí z těch, kdo s napětím čekali, jak rozhovor Ježíše s knězi dopadne, se nakonec stali jeho učedníky. Poprvé si je Ježíš získal svými slovy právě v onen vzpomínaný den. Na událost z chrámového nádvoří neměli nikdy zapomenout. Rozdíl mezi Ježíšem a veleknězem byl při jejich rozhovoru více než zřejmý. Povýšený chrámový hodnostář byl oblečen do drahého bohatě zdobeného roucha. Na hlavě měl třpytivou tiáru. Choval se důstojně, vlasy a dlouhé vousy měl protkané stříbrem. Svým zjevem vzbuzoval v přítomných úctu. Kristus, Majestát nebes, stál před jeho vznešeností bez jakékoli okázalosti či ozdoby. Na sobě měl obnošené roucho, byl bledý a v tváři se mu zračil smutek. Přesto z něho vyzařovala důstojnost a laskavost, pravý opak pýchy, nadutosti a zloby zapsané ve tváři velekněze. Mnozí lidé, kteří byli svědky Ježíšova jednání na chrámovém nádvoří a slyšeli jeho slova, jej tehdy přijali do svého srdce jako Božího proroka. Jakmile se však veřejné mínění obrátilo na jeho stranu, začali jej kněží ještě více nenávidět. Prozíravost, s jakou unikal jejich nástrahám, byla dalším důkazem jeho božství. Přilévala však také olej do ohně jejich hněvu. TV 375.3