Touha věků

Ježíš Kristus — Bůh i člověk

Pomineme-li všechny stvořené věci, spatříme Boha v Ježíši. Zamyslíme-li se nad jeho životem, pochopíme, že Boží sláva spočívá v dávání. “Sám od sebe nečiním nic, ale mluvím tak, jak mě naučil Otec,” řekl Kristus. “Mne poslal živý Otec a já mám život z Otce.” “Já sám nehledám svou slávu,” ale slávu toho, který mne poslal (Jan 8,28; Jan 6,57; Jan 8,50). Tato slova odhalují zásadu, která je zákonem života celého vesmíru. Vše, co Kristus má, přijal od Boha, aby mohl dávat. Prostřednictvím svého milovaného Syna, který v nebi slouží stvořeným bytostem, dává Otec život všem. A prostřednictvím Syna se mu láska v radostné službě a chvále zase vrací. Skrze Krista se naplňuje dobrota, která je zákonem života a představuje Boží charakter. TV 10.2

Tento zákon byl porušen už v samém nebi. Hřích má svůj původ v sobectví. Strážný cherub Lucifer zatoužil být v nebi prvním. Snažil se získat vládu nad nebeskými bytostmi, chtěl je odvrátit od Stvořitele a sám být uctíván. Proto se snažil vzbudit falešnou představu o Boží povaze a obviňoval Boha z touhy po vlastním vyvýšení. Své špatné vlastnosti připisoval milujícímu Stvořiteli. Tak podvedl anděly i lidi. Vzbudil v nich pochybnost o Božím slově a nedůvěru v Boží dobrotu. Bůh je Bohem spravedlnosti a jeho nesmírná moc budí bázeň. Satan ho však představoval jako přísnou a nesmiřitelnou bytost. Svedl lidi, aby se připojili k jeho vzpouře proti Bohu. Na svět se snesla noc bídy a utrpení. TV 10.3

Falešné chápání Boha zahalilo zemi tmou. Bylo třeba zlomit satanovu zrádnou moc, aby temným mrakem mohlo proniknout světlo a svět se mohl vrátit k Bohu. Toho nebylo možné dosáhnout násilím. Násilí je v rozporu se zásadami Boží vlády. Pán Bůh chce pouze službu lásky a lásku nelze vynutit, získat silou či mocí. Lásku probouzí jen láska. Znát Boha znamená milovat ho. Bylo třeba jasně ukázat, že Boží povaha je pravým opakem povahy satanovy. To mohla udělat jen jediná bytost v celém vesmíru. Boží lásku mohl zjevit jen ten, kdo ji poznal v celém jejím rozsahu. Po temné noci muselo světu vzejít Slunce spravedlnosti “se zdravím na paprscích”. Malachiáš 3,18. TV 10.4

Plán našeho vykoupení nebyl dodatečným řešením, které Bůh vymyslel až po Adamově pádu. Byl zjevením “tajemství, které od věčných časů nebylo vysloveno”. Římanům 16,25. Odhalením zásad, které jsou od věčnosti podstatou Boží vlády. Bůh i Kristus od počátku věděli, že satan odpadne a svede člověka k hříchu. Existence hříchu nebyla Božím záměrem. Bůh ji však předvídal a připravil plán, jak jí čelit. Miloval svět natolik, že zaslíbil dát svého jediného Syna, “aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný”. Jan 3,16. TV 10.5

Lucifer řekl: “Vyvýším svůj trůn nad Boží hvězdy…, s Nejvyšším se budu měřit.” Izajáš 14,13.14. Kristus však “způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí”. Filipským 2,6.7. TV 11.1

Kristus se obětoval dobrovolně. Mohl zůstat u Otce. Mohl si dál žít v nebeské slávě a těšit se z úcty andělů. Rozhodl se však, že vrátí vládu zpět do Otcových rukou a sestoupí z vesmírného trůnu, aby přinesl světlo a život lidem, kteří umírají ve tmě. TV 11.2

Téměř před dvěma tisíci lety zazněla z nebeského Božího trůnu tajemná slova: “Oběti ani dary jsi nechtěl, ale dal jsi mi tělo… Zde jsem, abych konal, Bože, tvou vůli, jak je o mně v tvé knize psáno.”. Židům 10,5-7. Tato slova odhalují naplnění Božího záměru, který byl od věčnosti tajemstvím. Kristus se chystal navštívit náš svět v lidské podobě. Řekl: “Dal jsi mi tělo.” Kdyby přišel v slávě, kterou měl u Otce před stvořením světa, nesnesli bychom světlo jeho přítomnosti. Jeho sláva byla zahalena, abychom na něho mohli hledět, a nemuseli zahynout. Jeho božství bylo přikryto lidstvím — neviditelná sláva ve viditelném lidském těle. TV 11.3

Velkolepý Boží plán byl naznačen různými předobrazy a symboly. Hořící keř, ve kterém se Kristus zjevil Mojžíšovi, ukazoval na Boha. Symbolem, který měl představovat božství, byl obyčejný, zdánlivě nezajímavý keř. Skrze něj se projevil nekonečný Bůh. Milosrdný Bůh zakryl svou slávu zcela běžnou rostlinou, aby na něho Mojžíš mohl pohlédnout, a přitom zůstat naživu. Podobně jednal Bůh s Izraelem. Ve dne jim žehnal a zjevoval svoji vůli v oblakovém a v noci v ohnivém sloupu. Pán Bůh skrýval svoji slávu a zahaloval svoji vznešenost, aby na něho mohly pohlédnout slabé oči smrtelníků. Proto měl Kristus přijít “v těle naší poníženosti”, “v podobě člověka”. Filipským 3,21; 2,7. Podle lidských měřítek nebyl tak krásný, aby po něm všichni toužili, a přece byl vtěleným Bohem, světlem nebe i země. Skrýval svoji slávu, velikost a vznešenost, aby se mohl přiblížit trpícím a pokoušeným lidem. TV 11.4

Bůh prostřednictvím Mojžíše nařídil Izraeli: “Ať mi udělají svatyni a já budu bydlit uprostřed nich” (2. Mojžíšova 25,8) a skutečně také ve svatyni uprostřed svého lidu přebýval. Symbol jeho přítomnosti byl s nimi po celou dobu namáhavého putování pouští. I Kristus si zřídil svoji svatyni mezi lidmi. Postavil si svůj stan vedle našeho, aby mohl přebývat mezi námi a seznamovat nás se svou božskou povahou a životem. “A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. TV 11.5

Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.” Jan 1,14. TV 12.1

Díky tomu, že Ježíš přišel mezi nás, víme, že Bůh zná naše trápení a bolesti, rozumí nám a cítí s námi. Každý se může přesvědčit, že Stvořitel je přítelem hříšníků. V každém poučení, zaslíbení, v každém skutku lásky, v každém projevu Boží povahy ve Spasitelově pozemském životě můžeme vidět “Boha s námi”. TV 12.2

Satan představuje Boží zákon lásky jako zákon sobectví. Tvrdí, že člověk nemůže Božím přikázáním dostát. Z pádu Adama a Evy i ze vší bídy, kterou s sebou přinesl, obviňuje Stvořitele. Svádí lidi k tomu, aby v Bohu viděli původce hříchu, utrpení a smrti. Ježíš měl tuto lež odhalit. Měl nám být příkladem poslušnosti. Proto se stal jedním z nás, vzal na sebe naši podobu i náš životní úděl. “Proto musil být ve všem jako jeho bratří.” Židům 2,17. TV 12.3

Kdyby satan našel něco, čím Ježíš na rozdíl od nás nemusel projít, použil by to jako důkaz nedostatečnosti Boží moci pro nás. Proto Ježíš “na sobě zakusil všechna pokušení jako my”. Židům 4,15. Byl podroben stejným zkouškám jako my. A nepoužil ve svůj prospěch žádnou moc, kterou bychom nemohli využít i my. Jako člověk musel čelit mnoha pokušením. Přemáhal je silou, již přijímal od Otce. Řekl: “Plnit, Bože můj, tvou vůli je mým přáním, tvůj zákon mám ve svém nitru.” Žalm 40,9. Ježíš konal dobro, uzdravoval každého, komu satan působil utrpení. Představoval lidem povahu Božího zákona a podstatu svého poslání. Svým životem dokázal, že i my můžeme žít v souladu s Božím zákonem. TV 12.4

Svým lidstvím se Kristus přiblížil k člověku, božstvím byl spojen s Božím trůnem. Jako Syn člověka je pro nás příkladem poslušnosti, jako Syn Boží nám dává sílu poslouchat. To on promluvil z keře na hoře Chorébu k Mojžíšovi: “JSEM, KTERÝ JSEM… Řekni Izraelcům toto: JSEM posílá mě k vám.” 2. Mojžíšova 3,14. Pro Izraelce to byl slib vysvobození. Když potom přišel “v podobě člověka”, řekl o sobě: JÁ JSEM. Dítě z Betléma, tichý a pokorný Spasitel, je Bohem, který “byl zjeven v těle”. 1. Timoteovi 3,16. A nám říká: “Já jsem dobrý pastýř.” “Já jsem ten chléb živý.” “Já jsem ta cesta, pravda i život.” “Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi.” Jan 10,11; Jan 6,51; Jan 14,6; Matouš 28,18. JÁ JSEM zárukou každého zaslíbení. JÁ JSEM, nebojte se. “Bůh s námi” je jistota — osvobozuje nás od hříchu, dává nám sílu k poslušnosti nebeského zákona. TV 12.5

Kristus se ponížil a vzal na sebe lidskou podobu. Tím ukázal, že jeho povaha je pravým opakem povahy satanovy. Šel ve svém ponížení dokonce ještě dál. “V podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.” Filipským 2,8. Stejně jako kdysi velekněz odkládal okázalý obřadní šat a vykonával službu v bílém lněném rouchu obyčejného kněze, vzal na sebe Kristus podobu služebníka a obětoval — byl knězem i obětí. “Byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj.” Izajáš 53,5. TV 12.6

S Kristem bylo naloženo tak, jak jsme si zasloužili my. A to proto, aby s námi mohlo být nakládáno tak, jak si zasloužil on. Byl odsouzen za naše hříchy, na kterých neměl žádný podíl, abychom my mohli být ospravedlněni jeho spravedlností, na které nemáme žádnou zásluhu. Podstoupil smrt, která měla stihnout nás, abychom získali život, který patřil jemu. “Jeho jizvami jsme uzdraveni.” Izajáš 53,5. TV 12.7