Touha věků

49. kapitola — Svátek stánků

Židé se měli třikrát do roka shromáždit v Jeruzalémě k oslavě Hospodina. Činili tak na pokyn neviditelného Vůdce Izraele, skrytého v oblakovém sloupu. V zajetí nemohli Židé toto ustanovení dodržovat. Když se však vrátili do své země, opět slavnosti obnovili. Bůh si přál, aby si jej lidé při výročních svátcích připomínali. Až na několik výjimek však kněží a vůdcové národa na smysl slavností zapomněli. Kristus, který tato shromáždění lidu ustanovil a znal jejich význam, byl svědkem jejich zvrácenosti. TV 285.1

Svátek stánků byl posledním shromážděním v roce. Bůh si přál, aby se lidé v této době zamýšleli nad jeho dobrotou a milosrdenstvím. Staral se o celou zemi a žehnal jí. Bděl nad ní dnem i nocí. Sesílal jí déšť i sluneční paprsky, aby mohla plodit. Na palestinských pláních i v údolích se sklízela úroda. Lidé česali olivy, stáčeli vzácný olej a ukládali jej do nádob. Také palmy nesly své plody. Z purpurových hroznů vína se lisovala šťáva. TV 285.2

Svátek trval sedm dní. Obyvatelé Palestiny a mnoha dalších zemí opouštěli své domovy a vydávali se do Jeruzaléma, aby se slavnosti mohli zúčastnit. Lidé přicházeli zblízka i zdaleka a na znamení radosti přinášeli dary. Staří i mladí, bohatí i chudí tak chtěli vzdát Bohu díky za hojnost, jíž korunoval rok, i za všechna ostatní požehnání. Všude panovalo veliké nadšení a lidé snesli z okolních lesů všechno, co mohlo potěšit zrak. Město vypadalo jako jeden překrásný háj. TV 285.3

Slavnost byla nejen poděkováním za úrodu, ale také vzpomínkou na to, jak se Bůh staral o Izrael na poušti. Na památku svého stanování v poušti bydleli Izraelci po dobu konání slavnosti ve stáncích či přístřešcích zhotovených ze zelených větví. Stavěli je na ulicích, na nádvořích chrámu nebo na střechách domů. Kopce i údolí v okolí Jeruzaléma byly posety zelenými příbytky a hemžily se lidmi. TV 285.4

Věřící slavili svátek duchovními zpěvy a děkovnými modlitbami. Krátce před slavností byl Den smíření. Lidé vyznali své hříchy a bylo jim oznámeno, že jsou smířeni s Bohem. Byli tedy připraveni k radostným oslavám. “Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý, jeho milosrdenství je věčné”. Žalm 106,1. znělo vítězně. Zpěv doprovázely nejrůznější hudební nástroje a všude se ozývalo “hosana”. Všeobecná radost vrcholila v chrámě. Tam se odehrávaly velkolepé obětní obřady. Po obou stranách bílého mramorového schodiště stál sbor levitů a zpíval. Zástupy věřících mávaly palmovými a myrtovými větvemi a přidávaly se ke zpěvu sboru. Zblízka i zdaleka se k nim připojovaly další hlasy a chvalozpěvy se rozeznívaly i po všech kopcích v okolí. TV 285.5

V noci byly chrám i nádvoří osvětleny. Hudba, palmové ratolesti, radostné “hosana”, velké shromáždění lidu ozářené světlem zavěšených lamp, řady kněží a okázalé obřady — to vše přítomné hluboce zasahovalo. Nejpůsobivější obřad slavnosti připomínal pobyt Izraele na poušti. TV 286.1

Když začalo svítat, kněží dlouze a pronikavě zatroubili na stříbrné trubky. V odpověď jim zazněl zvuk dalších trubek a radostné výkřiky lidí ze stánků. Vše se rozléhalo v horách i v údolích a vítalo slavnostní den. Potom kněz nabral z potoka Kidrónu vodu do nádoby. Zvedl ji do výšky a za zvuku trub v rytmu hudby pomalu, slavnostně vystupoval po širokých chrámových schodech a zpíval: “A naše nohy již stojí ve tvých branách, Jeruzaléme.” Žalm 122,2. TV 286.2

Kněz přinesl nádobu k oltáři uprostřed kněžského nádvoří. Byla tam dvě stříbrná umyvadla a u každého z nich stál kněz. Do jednoho umyvadla nalil vodu z nádoby a do druhého víno. Obojí stékalo do potrubí, které bylo spojené s Kidrónem a vedlo do Mrtvého moře. Posvěcená voda představovala pramen, který na Boží rozkaz vyrazil ze skály, aby mohli Izraelci uhasit svoji žízeň. Potom zazněly jásavé chvalozpěvy: “Hospodin je má záštita a píseň…, s veselím budete čerpat vodu z pramenů spásy.” Izajáš 12,2.3. TV 286.3