Touha věků

Vyléčení malomocného

Ježíš na něho vzkládá ruce a říká: “Chci, buď čist.” Matouš 8,2.3. TV 164.3

S malomocným se ihned stala změna. Tělo se uzdravilo, nervům se vrátila citlivost, svalům síla. Rozpraskaná šupinatá pokožka, typický příznak malomocenství, zmizela a místo ní se objevila jemná hladká pleť. TV 164.4

Ježíš uzdravenému přikázal, aby nikomu neříkal, co se mu přihodilo, ale aby se šel okamžitě ukázat do chrámu a přinesl obětní dar. Taková oběť nemohla být přijata, dokud kněží obětujícího neprohlédli a neuznali za zcela zdravého. Kněží tuto povinnost vykonávali jen neradi, ale vyhnout se jí nemohli. TV 164.5

Písmo ukazuje, jak naléhavě Kristus muže žádal, aby o uzdravení pomlčel a šel rovnou do chrámu. “Ježíš mu pohrozil, poslal jej ihned pryč a nařídil mu: ‘Ne abys někomu něco říkal! Ale jdi, ukaž se knězi a obětuj za své očištění, co Mojžíš přikázal — jim na svědectví.’” Marek 1,43.44. Kdyby byli kněží věděli, jak byl malomocný uzdraven, mohli by z nenávisti ke Kristu vydat nepravdivé prohlášení. Ježíš chtěl, aby se uzdravený ukázal v chrámu dříve, než se k nim zprávy o zázraku dostanou. Jedině tak mohli vydat nezaujaté rozhodnutí a dovolit uzdravenému malomocnému, aby se zase vrátil k rodině a přátelům. TV 164.6

Když Ježíš muži přikázal, aby o uzdravení mlčel, měl k tomu ještě další důvody. Spasitel věděl, že se nepřátelé snaží překazit jeho dílo a odvrátit od něho lid. Uvědomoval si, že po rozšíření zprávy o uzdravení malomocného by se k němu hrnuly davy dalších lidí postižených touto hroznou nemocí a strach z nákazy by vyvolal veliký rozruch. Mnozí malomocní by dar zdraví nevyužili ke svému požehnání ani k požehnání druhých. Kdyby kolem sebe shromažďoval zástupy malomocných, dával by záminku k obvinění, že porušuje předpisy obřadního zákona. A to by mohlo ohrozit hlásání evangelia. TV 164.7

Následující události ukázaly, že Ježíšova výzva k mlčení byla správná. Uzdravení malomocného vidělo mnoho lidí a všichni byli zvědaví na rozhodnutí kněží. Když se uzdravený vrátil ke svým přátelům, nastal velký rozruch. Muž nedbal na Ježíšovo varování a nesnažil se utajit, jak byl uzdraven. Zcela zamlčet se uzdravení samozřejmě nedalo, ale muž o něm hovořil, kudy chodil. Myslel si, že Ježíš mu přikázal mlčet jen ze skromnosti, a všude vyprávěl o moci velkého Lékaře. Neuvědomoval si, že tak přispívá k ještě větší odhodlanosti kněží a starších Ježíše zničit. Cítil, že zdraví je vzácný dar. Radoval se, že má zase sílu a že se mohl vrátit ke své rodině i mezi ostatní lidi. Připadalo mu, že není možné nechválit Lékaře, který ho uzdravil. Rozšiřování jeho zkušenosti však brzdilo Spasitelovo dílo. Lidé se k němu začali hrnout v takovém množství, že musel své působení na čas přerušit. TV 165.1

Každý Kristův čin měl dalekosáhlý význam. Mnohem větší než se na první pohled zdálo. Tak tomu bylo i v případě malomocného. Ježíš sloužil všem lidem, kteří k němu přišli, ale chtěl požehnat i těm, kdo ještě nepřišli. Získával publikány, pohany, Samařany, ale přál si oslovit i kněze a učitele, kteří byli v zajetí předsudků a tradic. Nevynechal jedinou příležitost, stále se snažil na ně zapůsobit. Ke kněžím poslal uzdraveného malomocného, aby jim vydal svědectví a vyvrátil jejich předsudky. TV 165.2

Farizeové tvrdili, že Kristovo učení je v rozporu se zákonem, který Bůh vyhlásil prostřednictvím Mojžíše. Ale Ježíšův příkaz, aby očištěný malomocný přinesl oběť podle zákona, toto obvinění popíral. Pro každého, kdo byl ochotný se nechat přesvědčit, to byl dostatečný důkaz. TV 165.3

Představitelé Jeruzaléma vyslali zvědy, aby našli nějakou záminku ke Kristově popravě. Kristus jim však předkládal důkazy o své lásce k lidem, úctě k zákonu a o své moci vysvobozovat z hříchu a smrti. O předních mužích Jeruzaléma vydal svědectví: “Za dobro mě zavalují zlobou, za mou lásku nenávistí.” Žalm 109,5. Kristus, který kdysi na hoře vydal přikázání “milujte své nepřátele”, podle něho také sám žil. Neodplácel “zlým za zlé ani urážkou za urážku”, ale naopak žehnal (Matouš 5,44; 1. Petrův 3,9). TV 165.4

Kněží, kteří malomocného vyloučili ze společnosti, potvrdili jeho uzdravení. Jejich prohlášení bylo zveřejněno a zaznamenáno a stalo se trvalým svědectvím o Kristu. Když se uzdravený vrátil do společenství Izraele s kněžským potvrzením, že na sobě nemá žádné známky nemoci, byl sám živým svědectvím o svém Zachránci. S radostí přinesl oběť a velebil Ježíšovo jméno. Kněží tak dostali přesvědčující důkaz o božské moci Spasitele. Naskytla se jim příležitost poznat pravdu a přijmout požehnání světla. Zavrhnou-li ji, už se jim nikdy znovu nenabídne. Mnozí světlo skutečně odmítli, ale nesvítilo zbytečně. Někteří lidé byli přece jen osloveni, přestože to na nich zpočátku nebylo poznat. Za Spasitelova života se zdálo, že jeho poselství vyvolává u kněží a učitelů jen nepatrně příznivou odezvu, ale po jeho nanebevstoupení “také mnoho kněží přijalo víru”. Skutky 6,7. TV 165.5