Cesta k vnitřnímu pokoji

Opravdová radost

Věřící mají ostatním lidem představovat Ježíše Krista a ukazovat, že Bůh je laskavý a dobrý. Podobně jako Ježíš Kristus nám představil skutečný charakter svého Otce, máme i my představovat Ježíše Krista světu, který nezná jeho lásku. Pán Ježíš prosil svého Otce:“Posílám je do světa, právě tak, jako jsi ty poslal mne... Já působím v nich, jako ty působíš ve mně..., aby lidé poznali, že jsi mne poslal.” ¹ CVP 117.1

Apoštol Pavel napsal následovníkům Ježíše Krista:“Naším nejlepším vysvědčením jste přece vy sami..., to může každý vidět na vlastní oči.” ²Opravdově věřící jsou takovým svědectvím pro svět. Jestliže jej následujeme, posílá nás jako svoje svědectví do našich rodin, do měst nebo obcí, kde žijeme. CVP 117.2

Jestliže Ježíš Kristus v nás žije, chce naším prostřednictvím promlouvat k lidem, kteří ho ještě neznají. Pravděpodobně nečtou Bibli a z jejích stránek k nim Boží hlas nemluví. Nevidí Boží lásku v jeho činech. Pokud však pravdivě představujeme Ježíše Krista, pak by jej mohli zahlédnout naším prostřednictvím. Mohli by alespoň částečně poznat, že je dobrý, a tak začít mít o něj zájem, mít ho rádi a chtít pro něj něco udělat. CVP 117.3

Křesťané mají ukazovat cestu k Božímu království. Mají ostatním zprostředkovat světlo, které sami přijali od Ježíše Krista. Jejich život a charakter má ostatním lidem ukazovat, jaký je Ježíš Kristus a co to znamená mu sloužit. Když představujeme Ježíše Krista, ukazujeme druhým, jaká je to radost pracovat pro něj. Opravdově věřící vědí, že je to pravda. Ti, kdo si stále stěžují a nemají radost, představují lidem nesprávně Boha a křesťanský život. Jejich vinou si pak ostatní myslí, že Bůh nechce, aby jeho následovníci byli šťastní. To je velká chyba, protože vlastně o Bohu říkají něco, co není pravda. CVP 117.4

Boží nepřítel, satan, je rád, když se mu podaří věřícího přivést do stavu, kdy pochybuje a je nešťastný. Má radost, když Bohu nedůvěřujeme. Chce, abychom pochybovali o tom, že Bůh nás chce a může zachránit. Rád v nás vyvolává obavy, že nás Bůh přivede do neštěstí. CVP 118.1

Stejně tak si přeje, abychom měli pocit, že Bůh s námi nemá slitování. To ale není pravda. Satan nám podsouvá nesprávné představy o Bohu. Snaží se, abychom přemýšleli o svých představách, a ne o Boží dobrotě. Chce, abychom Bohu nedůvěřovali a nebyli spokojeni s tím, jak nás v životě vede. Snaží se, aby život křesťana vypadal těžký, pochmurný a neradostný. Někteří věřící mohou způsobem svého jednání ostatním lidem naznačovat, že život podle Boží vůle je nesmírně namáhavý. Může to vypadat tak, že s tvrzením satana souhlasí. CVP 118.2

Mnoho lidí se během svého života příliš zabývá svými chybami. Mluví stále jen o tom, co se jim nepodařilo, prožívají jen zármutek a nespokojenost. Když jsem cestovala po Evropě, jistá žena mi vyprávěla o sobě právě takovým způsobem. Napsala, že je velmi nešťastná, a žádala mne, abych ji nějak povzbudila. Poté, co jsem si přečetla její dopis, se mi v noci zdálo, že se procházím zahradou. Nějaký člověk, který se choval jako majitel zahrady, mě provázel. CVP 118.3

Prohlížela jsem si květiny a radovala se z jejich nádherné vůně. Vedle mě šla pisatelka zmíněného dopisu a upozorňovala mne na ošklivé trní, které se jí pletlo do cesty. Naříkala a plakala. Nešla cestičkou ani nenásledovala našeho průvodce, ale prodírala se trním.“Ach, to je škoda, že zahrada je plná trní,” bědovala. Náš průvodce jí odpověděl:“Nezabývej se trním, to tě jenom poraní. Všímej si růží, lilií a karafiátů.” CVP 118.4

Měli bychom si připomínat hezké chvíle svého života. Cožpak jsme neprožili dobu, kdy jsme se radovali, protože nás oslovil Boží Duch? Ohlédneme-li se, nevidíme snad ve svém životě mnoho krásných a příjemných okamžiků? Boží sliby mohou být jako nádherně vonící květiny podél cesty našeho života. Dovolíme, aby nás jejich nádhera a příjemná vůně naplnily radostí? CVP 118.5

Trní nás může jenom zraňovat a zarmucovat. Pokud v životě sledujeme a druhým lidem představujeme jenom trní, odcházíme od Boží dobroty. Bráníme tím ostatním lidem, aby se vydali na cestu, která vede ke skutečnému životu. CVP 119.1