Na úsvitu dějin

Pokyn k návratu na poušť

Hospodin slíbil, že uchrání Izrael od okamžitého zničení. Avšak kvůli jejich nedůvěře a zbabělosti nemohl projevit svou moc a podmanit jim jejich nepřátele. Proto jim ve svém milosrdenství nařídil, aby se vrátili zpět k Rudému moři. NUD 182.1

Ve svém vzpurném postoji lid prohlásil: “Kéž bychom byli zemřeli v egyptské zemi nebo na této poušti!” 4. Mojžíšova 14,2. Nyní měla být tato prosba vyslyšena: “Naložím s vámi tak, jak jste si o to říkali. Na této poušti padnou vaše mrtvá těla, vás všech povolaných do služby, kolik je vás všech od dvacetiletých výše, kdo jste proti mně reptali. Ale vaše děti, o nichž jste tvrdili, že se stanou kořistí, do ní uvedu, takže poznají zemi, kterou jste zavrhli.” 4. Mojžíšova 14,28.29.31. NUD 182.2

A o Kálebovi Hospodin řekl: “Jen svého služebníka Káleba, protože byl jiného ducha a cele se mi oddal, uvedu do země, do níž vstoupil, a jeho potomstvo ji obsadí.” 4. Mojžíšova 14,24. Tak jako zvědové strávili na své cestě čtyřicet dnů, tak zástupy Izraele budou chodit po poušti čtyřicet let. NUD 182.3

Když Mojžíš lidu oznámil Boží rozhodnutí, věděli, že jejich trest je spravedlivý. Deset nevěrných zvědů bylo zasaženo ranou a před zraky celého Izraele zahynuli. A v jejich údělu lid četl svůj vlastní osud. NUD 182.4

Zdálo se, že nyní upřímně činí pokání. Rmoutili se však spíš nad důsledky svého špatného jednání než nad svou nevděčností a neposlušností. Když zjistili, že Hospodin je ve svém rozsudku neoblomný, jejich vlastní vůle opět získala navrch a oni prohlásili, že se nevrátí zpět do pouště. Hospodin vyzkoušel jejich zdánlivé podřízení se a ukázal jim, že není opravdové. Jejich srdce se nezměnila a čekali jen na nějakou záminku k nové vzpouře. Kdyby byli svého hříchu litovali, když jim byl věrně představen, nikdy by byli neřekli nic takového. Ale oni pociťovali lítost nad odsouzením. Jejich smutek nebyl projevem pravého pokání, a nemohl zvrátit rozsudek. NUD 182.5

Celou noc strávili naříkáním a k ránu se rozhodli, že svou zbabělost napraví. Když je Bůh vyzýval, aby šli kupředu a obsadili zemi, odmítli. A teď když jim nařídil, aby se stáhli, znovu se vzbouřili. NUD 182.6

Jejich předností a povinností bylo vstoupit do země v době, kterou určil Bůh. Ale protože to vědomě zanedbali, bylo povolení ke vstupu do země vzato zpět. Satan je teď podněcoval, aby tváří v tvář Božímu zákazu provedli právě to, co odmítli udělat, když je o to Bůh požádal, a tak je podruhé vedl do vzpoury. Volali: “Zhřešili jsme proti Hospodinu. Chceme táhnout a bojovat tak, jak nám přikázal Hospodin, náš Bůh.” 5. Mojžíšova 1,41. Tak hrozně byli zaslepeni! Hospodin jim nikdy nepřikázal, aby “táhli a bojovali”. Nebylo jeho záměrem, aby zemi získali válkou, nýbrž důslednou poslušností jeho přikázání. NUD 182.7

“Zhřešili jsme,” vyznávali. Tím uznali, že to byla jejich chyba, ne chyba Boha, kterého nestydatě osočili z neplnění slibů. Ačkoli jejich vyznání nebylo výsledkem pravého pokání, posloužilo k obhájení Boží spravedlnosti. NUD 183.1

Hospodin stále pracuje stejným způsobem, aby oslavil své jméno tím, že lidi přivádí k uznání své spravedlnosti. Bůh svými prostředky odhaluje dílo temnoty. Ačkoli se duch, který podnítil zlo, nezmění, jsou činěna vyznání, která obhajují Boží čest a ospravedlňují jeho věrné služebníky, jestliže jim bylo odporováno nebo byli nesprávně představeni. Tak tomu bude, až nakonec nastane vylití Božího hněvu. Každý hříšník bude přiveden k tomu, aby viděl a uznal spravedlnost svého odsouzení. NUD 183.2