Na úsvitu dějin

V Boží přítomnosti

Bůh vlídně řekl: “Všechna má dobrota přejde před tebou.” 2. Mojžíšova 33,19. Vyzval Mojžíše, aby vystoupil na vrchol hory. Potom ruka, která stvořila svět, ruka, která “přenáší hory, než by se kdo nadál” (Jób 9,5), uchopila tohoto lidského tvora stvořeného z prachu a postavila ho do skalní rozsedliny, zatímco před ním přecházela Boží sláva a veškerá Boží dobrota. Tato zkušenost byla pro Mojžíše ujištěním, jemuž přikládal nekonečně větší cenu než vší egyptské učenosti nebo všem výsadám státníka či vojevůdce. Žádná pozemská moc ani získaná dovednost nemůže nahradit stálou Boží přítomnost. NUD 153.7

Mojžíš stál sám v přítomnosti Věčného a nebál se, protože jeho nitro bylo v souladu s jeho Učinitelem. “Kdybych se snad upnul srdcem k ničemnosti, byl by mě Panovník nevyslyšel.” Žalm 66,18 “Hospodinovo tajemství patří těm, kdo se ho bojí, ve známost jim uvádí svou smlouvu.” Žalm 25,14. NUD 154.1

Bůh o sobě prohlásil: “Hospodin, Hospodin! Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný, který osvědčuje milosrdenství tisícům pokolení, který odpouští vinu, přestoupení a hřích; avšak viníka nenechává bez trestu.” 2. Mojžíšova 34,6.7. NUD 154.2

“Mojžíš rychle padl na kolena tváří k zemi, klaněl se.” 2. Mojžíšova 34,8. Hospodin milostivě slíbil, že Izraeli znovu věnuje svou přízeň a že vykoná takové divy, jaké dosud nikdy nebyly učiněny “na celé zemi ani mezi všemi pronárody” 2. Mojžíšova 34,10. Po celou tuto dobu byl Mojžíš podobně jako poprvé zázračně sycen. Na Boží příkaz vytesal dvě kamenné desky a vzal je s sebou na vrchol hory. A Hospodin opět “psal na desky slova smlouvy, desatero přikázání” 2. Mojžíšova 34,28. NUD 154.3

Když Mojžíš sestoupil z hory, zářila jeho tvář oslnivým světlem. Áron i lid “se báli k němu přistoupit” 2. Mojžíšova 34,30. Když Mojžíš viděl jejich hrůzu, ujistil je o Božím smíření. V jeho hlase slyšeli jen lásku a naléhavou prosbu a nakonec se k němu odvážili přiblížit. Áron byl tak naplněn posvátnou bázní, že nebyl mocen slova. Mlčky ukázal na Mojžíšovu tvář a pak k nebi. Velký vůdce pochopil, co to znamená. Protože si lidé byli vědomi své viny, nemohli se dívat na nebeské světlo, které by je naplnilo radostí, kdyby bývali byli poslušní Boha. NUD 154.4

Mojžíš si zastřel tvář závojem a dělal to od té doby pokaždé, když se po rozmluvě s Bohem vrátil do tábora. NUD 154.5

Touto září chtěl Bůh Izraeli vštípit vědomí posvátnosti zákona a slávy poselství zjeveného prostřednictvím Krista. Když byl Mojžíš na hoře, Bůh mu nejen dal desky zákona, ale představil mu rovněž plán spasení. Viděl Kristovu oběť, představenou různými starozákonními předobrazy a symboly. Mojžíšova tvář odrážela nebeské světlo, vycházející jak z Golgoty, tak ze slávy Božího zákona. NUD 154.6

Sláva zračící se v Mojžíšově tváři svědčí o tom, že čím užší je naše společenství s Bohem a čím jasnější je naše poznání jeho požadavků, tím plněji odrážíme Boží charakter. NUD 154.7

Podobně jako si přímluvce za Izrael zakryl svou tvář, tak i Kristus, Boží Prostředník, zahalil své božství lidstvím, když přišel na tuto zemi. Kdyby byl přišel v nebeském jasu, lidé by ve své hříšnosti nemohli snést slávu jeho přítomnosti. Proto se pokořil, vzal na sebe tělo, “jako má hříšný člověk” (Římanům 8,3), aby se mohl spojit s padlým lidstvem a pozvednout ho. NUD 154.8