Život naplněný pokojem

“Beránky svou paží shromažďuje, v náručí je nosí”

Když Pán Ježíš sloužil v ulicích měst, tlačily se do jeho blízkosti matky s nemocnými a umírajícími dětmi v náručí s touhou, aby si jich všiml. ZNP 17.7

Bledé, unavené, téměř zoufalé, přesto však odhodlané a vytrvalé matky se svým břemenem utrpení hledaly Spasitele. Lidé, kteří se tlačili k Pánu Ježíši, je odstrkovali. Ale Pán Ježíš si k nim pozvolna razil cestu, až se dostal do jejich blízkosti. V jejich srdcích vzklíčila naděje. Když viděly, že jim Pán Ježíš věnuje pozornost, když v jeho očích spatřily soucit a lásku, vytryskly jim slzy radosti. ZNP 17.8

Spasitel oslovil jednu ze shromážděných žen a její důvěru povzbudil otázkou: “Co mohu pro tebe udělat?” S pláčem vyjádřila své velké přání: “Pane, uzdrav mé dítě.” Kristus vzal dítě z náruče matky a nemoc odešla. Smrtelná bledost zmizela. Životodárná krev začala opět naplno proudit žilami. Do svalů se vlila nová síla. Kristus řekl matce ještě několik povzbudivých a potěšujících slov. Pak se věnoval dalšímu stejně naléhavému případu. Spasitel znovu použil svou životodárnou moc. Všichni vzdávali chválu a čest divotvůrci. ZNP 17.9

Většinou se zabýváme jen velkými činy Ježíše Krista. Hovoříme o úžasných skutcích, které vykonal, a o zázracích, jež učinil. O jeho velikosti však svědčí ještě více pozornost, jakou věnoval záležitostem, které jiní považovali za malicherné. ZNP 18.1

Židé měli ve zvyku přinášet děti k rabínovi, aby na ně vložil ruce a požehnal jim. Učedníci se domnívali, že by Pána Ježíše neměli vytrhovat z jeho mnohem důležitějšího díla takovými záležitostmi. Proto se s nelibostí dívali na matky, které chtěly, aby Pán Ježíš požehnal jejich dětem. Pokládali tyto děti za příliš malé na to, aby jim návštěva u Pána Ježíše prospěla. Domnívali se, že by Krista jejich přítomnost mohla obtěžovat. Spasitel však chápal zájem a starost matek, které chtěly vychovávat své děti podle Božího slova. Vyslyšel jejich modlitby. Sám je k sobě přitáhl. ZNP 18.2

Jedna maminka s dítětem se vydala za Pánem Ježíšem. Svěřila se sousedce a ta chtěla, aby Pán Ježíš požehnal i jejím dětem. Nakonec se sešlo několik matek s malými dětmi. Byly mezi nimi i větší a dospělejší děti. Pán Ježíš rád vyslechl jejich nesměle vyjádřená přání. Čekal však, jak se k nim zachovají učedníci. Když viděl, že matkám domlouvají a posílají je pryč v domnění, že tím Pánu Ježíši pomohou, upozornil je na jejich chybu: “Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží.” Marek 10,14. Vzal děti do náruče, vložil na ně ruce a žehnal jim. ZNP 18.3

Maminky měly radost. Kristova slova je posílila a povzbudila. S novou odvahou na sebe vzaly tíhu odpovědnosti a radostně pokračovaly v práci pro své děti. ZNP 18.4

Kdybychom mohli sledovat další život této skupinky, viděli bychom, jak maminky připomínají, co onoho dne zažily a co jim Pán Ježíš řekl. Vzpomínka na Kristova slova často v pozdějších letech udržovala děti na cestě do Božího království. ZNP 18.5

Kristus je i dnes stejně soucitným Spasitelem jako tehdy, když chodil mezi lidmi na této zemi. Pomáhá matkám stejně jako kdysi, když brával do náruče děti v Judsku. Naše syny a dcery vykoupil svou krví právě tak jako tehdejší děti. ZNP 18.6

Pán Ježíš ví, co tíží mateřské srdce. Má soucit s každou maminkou, protože i jeho matka se potýkala s chudobou a nedostatkem. Neváhal podniknout dlouhou cestu, aby kananejskou ženu zbavil těžkých starostí. Totéž je ochoten vykonat i pro dnešní matky. Vzkřísil syna vdovy z Naim. I v úzkosti na kříži pamatoval na svou vlastní matku. Stejně se zajímá i o utrpení dnešních matek. ZNP 18.7

V každém žalu a v každé nouzi nabízí útěchu a pomoc. ZNP 19.1

Maminky, svěřte své problémy Pánu Ježíši. Pomůže vám v každodenních starostech o děti. Každá matka má možnost svěřit své trápení Spasiteli. Pán, který prohlásil: “Nechte děti přicházet ke mně a nebraňte jim” (Marek 10,14), stále zve maminky i s dětmi k sobě a chce jim požehnat. ZNP 19.2

V dětech, které k němu byly přivedeny, viděl Pán Ježíš budoucí dědice své milosti a občany svého království. Některé z nich se měly dokonce stát mučedníky pro jeho jméno. Věděl, že tyto děti mu budou naslouchat a přijmou ho za svého Vykupitele ochotněji než dospělí, kteří jsou často zatíženi světskou moudrostí a tvrdostí srdce. Přizpůsobil své vyučování jejich chápání. Vládce nebes odpovídal na dětské otázky a zjednodušoval velké pravdy, aby je děti mohly pochopit. Zaséval do jejich myslí semeno pravdy, které po letech vzejde a přinese plody pro věčný život. ZNP 19.3

Když Pán Ježíš žádal učedníky, aby neodháněli děti, které za ním přicházely, mluvil ke svým následovníkům ve všech dobách — k představitelům církve, kazatelům, činovníkům sborů a všem křesťanům. Pán Ježíš k sobě přitahuje děti a nás vyzývá: “Nechte je přijít.” Jako by tím říkal: “Ony přijdou, nebudete-li jim bránit.” ZNP 19.4

Nedopusťte, aby vaše nekřesťanská povaha představovala Pána Ježíše ve špatném světle. Neodvádějte od něj děti svou chladností a nevlídností. Nezavdávejte jim příčinu, aby měly pocit, že by se jim v nebi nelíbilo, kdybyste tam byli vy. Nemluvte o náboženství jako o něčem, čemu děti nemohou rozumět. Nejednejte tak, jako byste nechtěli, aby už v dětství přijaly Krista. Nevzbuzujte v nich nesprávný dojem, že Kristovo náboženství je ponuré a že chtějí-li přijít ke Spasiteli, musí se v životě vzdát všeho radostného. ZNP 19.5

Působí-li Duch svatý na srdce dětí, spolupracujte s ním. Vyprávějte jim, že je Spasitel zve. Řekněte jim, že mu nic nemůže udělat větší radost, než když se mu odevzdají v útlém dětství. ZNP 19.6