Život naplněný pokojem

4. kapitola — Dotek víry

“Dotknu-li se aspoň jeho šatu, budu zachráněna.” Matouš 9,21. Tato slova pronesla ubohá žena, která dvanáct let trpěla nemocí, jež z jejího života učinila utrpení. Vynaložila všechny své prostředky na lékaře a na léky, a nakonec jí řekli, že její choroba je nevyléčitelná. Když však slyšela o Velkém lékaři, vzklíčila v jejím srdci naděje. Pomyslela si: “Kdybych se k němu mohla jen přiblížit a promluvit s ním, mohla bych být uzdravena.” ZNP 26.1

Kristus byl na cestě k domu židovského rabína Jaira, který ho požádal, aby k němu přišel a uzdravil jeho dceru. Úpěnlivá prosba “Má dcera umírá. Pojď, vlož na ni ruce, aby byla zachráněna” (Marek 5,23) zapůsobila na Kristovo laskavé a soucitné srdce. Ihned se vydal s představeným synagogy na cestu do jeho domu. ZNP 26.2

Postupovali však pomalu, protože ze všech stran se na Krista tlačil dav lidí. Spasitel si prorážel cestu zástupem, až se přiblížil k místu, kde stála nemocná žena. Znovu a znovu se marně pokoušela dostat se ke Kristu. Teď přišla její příležitost. Nevěděla, jak ho oslovit. Nechtěla ho zdržovat. Slyšela však, že pouhý dotek jeho roucha způsobuje uzdravení. V obavě, že přijde o svou jedinou možnost, se protlačila dopředu a v duchu si říkala: “Dotknu-li se aspoň jeho šatu, budu zachráněna.” ZNP 26.3

Kristus znal každou její myšlenku. Razil si cestu k místu, kde stála. Věděl o její velké nouzi a pomáhal jí, aby uvěřila. ZNP 26.4

Když kráčel kolem ní, natáhla ruku a dotkla se lemu jeho šatu. V tom okamžiku věděla, že je uzdravena. Do tohoto jediného doteku se soustředila víra jejího života a její bolest a slabost okamžitě zmizely. Hned pocítila vzpruhu, jako by každou částečkou její bytosti projel elektrický proud. Měla pocit dokonalého zdraví. “Ucítila v těle, že je vyléčena ze svého trápení.” Marek 5,29. ZNP 26.5

Vděčná žena chtěla vyslovit své díky Mocnému lékaři, který pro ni v jediném doteku učinil víc než lékaři za dvanáct dlouhých let. Neodvážila se však tak učinit. S vděčným srdcem se snažila vytratit z davu. Ježíš se náhle zastavil, rozhlédl se a zeptal se: “Kdo se mne to dotkl?” ZNP 26.6

Petr na něho s údivem pohlédl a řekl: “Mistře, kolem tebe jsou zástupy a tlačí se na tebe, a ty se ptáš: ‘Kdo se mne to dotkl?’ ” Lukáš 8,45. ZNP 27.1

“Někdo se mne dotkl,” řekl Ježíš. “Já jsem poznal, že ze mne vyšla síla.” Lukáš 8,46. Rozeznal dotyk víry od náhodného doteku bezstarostného davu. Někdo se ho dotkl s hlubokým záměrem a dostalo se mu odezvy. ZNP 27.2

Kristus se neptal proto, aby něco zjistil. Chtěl, aby se z toho poučili lidé, jeho učedníci i žena. Chtěl sužovaným dát naději. Chtěl ukázat, že právě víra má uzdravující moc. Víru této ženy nebylo možno přejít bez poznámky. Bylo třeba, aby její vyznání vděčnosti oslavilo Boha. Kristus chtěl, aby pochopila, že schvaluje její čin víry. Nechtěl, aby odešla jen s polovičním požehnáním. Neměla zůstat v nevědomosti. Chtěl, aby věděla, že zná její utrpení, že s ní má soucit, že ji miluje a že schvaluje její víru v jeho moc spasit každého, kdo k němu přijde. ZNP 27.3

Kristus pohlédl na ženu a chtěl vědět, kdo se ho dotkl. Žena poznala, že utajování je marné. Se strachem vystoupila ze zástupu a vrhla se mu k nohám. Se slzami vděčnosti v očích řekla Kristu přede všemi, proč se dotkla jeho oděvu a jak byla hned uzdravena. Bála se, že se dopustila opovážlivosti, když se odvážila dotknout se Kristova roucha. Z Ježíšových úst však nevyšlo jediné slůvko výtky. Pronesl jen slova souhlasu. Tato slova vyšla z laskavého srdce plného soucitu s lidským utrpením. “Dcero,” řekl laskavě, “tvá víra tě zachránila, jdi v pokoji.” Lukáš 8,48. Jak povzbudivě jí zněla tato slova. Už žádné obavy z opovážlivosti nekazily její radost. ZNP 27.4

Zvědavý dav, který se tísnil kolem Ježíše, nezískal žádnou životní sílu. Trpící žena, která se ho dotkla ve víře, byla uzdravena. Podobně se i v duchovních věcech liší náhodný dotek od doteku víry. Věřit v Krista jen jako ve Spasitele světa nemůže člověku přinést uzdravení. Víra, která přináší spasení, není pouhým souhlasem s pravdou evangelia. Pravá víra přijímá Krista za osobního Spasitele. Bůh dal svého jediného Syna, abych já, když v něho uvěřím, “nezahynul, ale měl život věčný”. Jan 3,16. Přistupuji-li ke Kristu, mám podle jeho slov věřit, že se mi dostává jeho spásné milosti. Život, který nyní žiji, mám žít “ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne”. Galatským 2,20. ZNP 27.5

Mnozí považují víru za názor. Spasitelná víra je čin, jímž ti, kdo přijímají Krista, vstupují do smluvního vztahu s Bohem. Živá víra znamená vzrůst síly, znamená důvěřivou naději, kterou se člověk díky Kristově milosti stává vítězem. ZNP 27.6

Víra je silnější než smrt. Podaří-li se nám přivést nemocného k tomu, aby ve víře upřel svůj zrak k Velkému lékaři, uvidíme pozoruhodné výsledky. Přinese to život tělu i duši. ZNP 27.7

Pomáháme-li lidem, kteří se stali otroky svých návyků, obracejme jejich pozornost k Ježíši. Nezdůrazňujme zoufalství a zkázu, do níž se řítí. Ukazujme jim slávu nebeských věcí. To přispěje k jejich záchraně víc, než když budeme těmto zoufalým a bezmocným lidem líčit hrůzu smrti. ZNP 27.8