Perly moudrosti
22. kapitola — Slova a činy
Obděláváš-li věrně vinici svého života, Bůh tě přijímá jako spolupracovníka. Budeš pracovat nejen pro sebe, ale i pro druhé. PM 137.1
“Jeden člověk měl dva syny. Přišel a řekl prvnímu: ‘Synu, jdi dnes pracovat na vinici!’ On odpověděl: ‘Nechce se mi.’ Ale potom toho litoval a šel. Otec přišel k druhému a řekl mu totéž. Ten odpověděl: ‘Ano, pane.’ Ale nešel. Kdo z těch dvou splnil vůli svého otce? Odpověděli: ‘Ten první!’” Matouš 21,28-31. PM 137.2
V kázání na hoře Ježíš Kristus řekl: “Ne každý, kdo mi říká ‘Pane, Pane,’ vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích.” Matouš 7,21. Upřímnost se nedokazuje slovy, ale činy. Kristus se lidí neptá: Co říkáte zvláštního?, ale: Co činíte zvláštního? Matouš 5,47. Hluboký význam mají jeho slova: “Když to víte, blaze vám, jestliže to také činíte.” Jan 13,17. Slova nemají cenu, pokud nejsou doprovázena patřičnými skutky. To je naučení z podobenství o dvou synech. PM 137.3
Pán Ježíš uvedené podobenství vyprávěl při své poslední návštěvě Jeruzaléma před svou smrtí. Vyhnal kupce a prodavače z chrámu. Jeho hlas oslovil jejich srdce Boží mocí. Ohromeni a poděšeni, bez odmluvy a bez odporu uposlechli jeho příkaz. PM 137.4
Když se kněží a starší vzpamatovali ze strachu, vrátili se do chrámu a našli tam Pána Ježíše, jak uzdravuje nemocné a umírající. Zaslechli projevy radosti a chvalozpěvy. Přímo v chrámu mávaly děti, které Kristus uzdravil, palmovými ratolestmi a zpívaly hosana synu Davidovu. Dětské hlásky chválily mocného Lékaře. To všechno však kněžím a starším nestačilo, aby překonali své předsudky a žárlivost. PM 137.5
Následujícího dne, když Kristus učil v chrámu, přišli k němu velekněží a starší lidu a otázali se ho: “Jakou mocí to činíš? A kdo ti tuto moc dal?” Matouš 21,23. PM 137.6
Kněží a starší měli nepochybné důkazy o moci Ježíše Krista. Když očistil chrám, viděli, že z jeho tváře vyzařuje autorita nebes. Nemohli odolat moci jeho slov. Také podivuhodné uzdravování bylo odpovědí na jejich otázku. Dal jim důkaz své autority, který nemohli popřít. Nebyl to však důkaz, jaký si přáli. Rádi by Pána Ježíše přiměli, aby se prohlásil za Mesiáše, aby pak mohli jeho slova zneužít a poštvat proti němu lid. Chtěli překazit jeho vliv a připravit ho o život. PM 137.7
Pán Ježíš věděl, že v něm nepoznali Boha a v jeho skutcích neviděli důkaz jeho božské povahy, proto neuvěří ani jeho vlastnímu svědectví, že je Mesiáš. Vyhnul se tedy prohlášení, které chtěli slyšet, a obrátil jejich slova proti nim. PM 138.1
Řekl jim: “Já vám také položím otázku; jestliže ji zodpovíte, i já vám povím, jakou mocí to činím. Odkud měl Jan pověření křtít? Z nebe, či od lidí?” Matouš 21,24.25. PM 138.2
Kněží a starší lidu tím uvedl do rozpaků. “Oni se mezi sebou dohadovali: Řekneme-li ‘z nebe’, namítne nám: Proč jste mu tedy neuvěřili? Řekneme-li však ‘z lidí’, máme obavy ze zástupu; vždyť všichni mají Jana za proroka. Odpověděli tedy Ježíšovi: ‘Nevíme.’ Tu jim řekl i on: ,Ani já vám nepovím, jakou mocí to činím.’” Matouš 21,25-27. PM 138.3
“Nevíme,” lhali. Když viděli, do jaké situace se dostali, uchýlili se ke lži, aby se z ní vykroutili. Jan Křtitel přišel vydat svědectví o tom, o jehož autoritu nyní šlo. Ukázal na něho a řekl: “Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa.” Jan 1,29. Pokřtil ho, a když se po křtu Kristus modlil, otevřela se nebesa a Duch Boží jako holubice sestoupil na něj a bylo slyšet, jak hlas z nebe říká: “Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.” Matouš 3,17. PM 138.4
Přestože si vzpomínali, jak Jan Křtitel upozorňoval na proroctví o Mesiáši, přestože si pamatovali, co se událo při křtu Ježíše Krista, neodvažovali se přiznat, že Janův křest byl z nebe. Kdyby totiž uznali, že Jan byl prorok, jak tomu i sami věřili, jak by mohli popírat jeho svědectví, že Ježíš Nazaretský je Boží Syn? A také se neodvažovali říci, že Janův křest byl z lidí, protože lidé věřili, že Jan byl prorok, proto řekli: “Nevíme.” PM 138.5
Pán Ježíš potom vyprávěl podobenství o otci a dvou synech. Když otec přišel za prvním synem a řekl mu: “Jdi dnes pracovat na vinici,” syn okamžitě odpověděl: “Nechce se mi.” Odmítl uposlechnout a věnoval se dále nesprávným věcem a nesprávné společnosti. Později toho litoval a otce uposlechl. PM 138.6
Otec přistoupil k druhému synovi a řekl totéž: “Jdi dnes pracovat na vinici!” Syn odpověděl: “Ano, pane.” Ale nešel. PM 138.7
V tomto podobenství představuje otec Boha a vinice církev. Synové představují dvě různé skupiny lidí. Syn, který odmítl uposlechnout příkaz a řekl: “Nechce se mi,” představoval lidi, kteří žili ve zjevném hříchu, nepředstírali zbožnost a nepokrytě odmítali jeho omezení a poslušnost, které ukládá Boží zákon. Mnozí z nich však toho později litovali a uposlechli Boží volání. Když zaslechli zvěst evangelia v poselství Jana Křtitele: “Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské,” (Matouš 3,2) činili pokání a vyznávali své hříchy. PM 138.8
Druhý syn, který řekl: “Ano, pane,” a nešel, představuje povahu farizeů. Jako tento syn byli i židovští předáci zatvrzelí a domýšliví. Náboženský život židovského národa se změnil v pouhý formalismus. Když Bůh vyhlásil na hoře Sínaj zákon, celý národ slíbil, že ho bude plnit. Slíbili: “Ano, pane,” ale nešli. Když Kristus přišel osobně, aby jim ukázal zásady zákona, zavrhli ho. Kristus dal židovským vůdcům své doby dostatek důkazů o své božské autoritě. Přestože byli přesvědčeni, nechtěli důkazy přijmout. Kristus jim ukázal, že setrvávají v nevíře, protože nemají povahu, která vede k poslušnosti. Řekl jim: “A tak jste svou tradicí zrušili slovo Boží… Marně mě uctívají, neboť učí naukám, jež jsou jen příkazy lidskými.” Matouš 15,6.9. PM 139.1
V zástupu, který se shromáždil kolem Pána Ježíše, byli také zákoníci a farizeové, kněží a vysocí úředníci. Když dovyprávěl podobenství o dvou synech, položil svým posluchačům otázku: “Kdo z těch dvou splnil vůli svého otce?” Farizeové zapomněli na sebe a odpověděli: “Ten první!” Řekli to, aniž si uvědomili, že tím vynesli rozsudek sami nad sebou. Pak vyslechli z úst Ježíše Krista varování: “Amen, pravím vám, že celníci a nevěstky předcházejí vás do Božího království. Přišel k vám Jan po cestě spravedlnosti, a vy jste mu neuvěřili. Ale celníci a nevěstky mu uvěřili. Vy jste to viděli, ale ani potom jste toho nelitovali a neuvěřili mu.” Matouš 21,31.32. PM 139.2
Jan Křtitel přišel kázat pravdu a jeho kázání hříšníky usvědčovala a vedla k obrácení. Tito lidé předcházeli na cestě do nebeského království jiné, kteří ve své samospravedlnosti odmítali vážné varování. Celníci a nevěstky neměli přehled, ale tito vzdělaní muži znali cestu pravdy, přesto odmítali jít cestou, která vede do Božího království. Pravda, která jim měla být vůní života k životu, se jim stala vůní smrti k smrti. 2. Korintským 2,16. Hříšníci, kteří sami sebou opovrhovali, přijali křest z rukou Jana, avšak tito učitelé byli pokrytci. Jejich zatvrzelé srdce jim bránilo přijmout pravdu. Bránili se přesvědčování Ducha svatého, odmítali poslouchat Boží přikázání. PM 139.3
Pán Ježíš jim neřekl: Nemůžete vejít do nebeského království. Ukázal jim však, že si vytvořili sami překážku, která jim brání ve vstupu. Židovští vedoucí měli stále ještě otevřené dveře, pozvání ještě stále platilo. Kristus si je přál spatřit přesvědčené a obrácené. PM 139.4
Kněží a starší Izraele vyplňovali svůj život náboženskými obřady, které pokládali za příliš svaté, než aby je spojovali s všedními záležitostmi. Lidé měli za to, že žijí veskrze náboženským životem. Oni však vykonávali obřady jen proto, aby je lidé viděli a aby je pokládali za zbožné. Předstírali poslušnost, a přitom odmítali Boha poslouchat. Sami nejednali podle pravdy, kterou údajně učili. PM 139.5
Kristus prohlásil Jana Křtitele za jednoho z největších proroků. Ukázal svým posluchačům, že měli dostatek důkazů, aby Jana přijali jako Božího posla. Slova tohoto kazatele na poušti měla moc. Neohroženě hlásal své poselství, káral hříchy kněží a vládců, vyzýval je, aby opravdu konali skutky Božího království. Upozornil je, že hřeší, protože opovrhují autoritou svého nebeského Otce a odmítají plnit úkol, který jim svěřil. Nepřipouštěl kompromis s hříchem. Mnozí se pod jeho vlivem odvrátili od své nespravedlnosti. PM 140.1
Kdyby vyznání židovských vůdců bylo upřímné, přijali by Janovo svědectví a uznali by Ježíše za Mesiáše. V jejich životě se však neprojevilo ovoce pokání a spravedlnosti. Právě ti, kterými opovrhovali, je předcházeli do Božího království. PM 140.2
Syn v podobenství, který řekl: “Ano, pane,” se chtěl zdát věrný a poslušný. Čas však ukázal, že jeho vyznání nebylo upřímné. Nemiloval svého otce opravdově. Podobně se farizeové vychloubali svou svatostí, ale ve zkoušce se ukázalo, že ji nemají. Pokud to sloužilo jejich zájmům, lpěli na přesném plnění požadavků zákona. Když se však poslušnost vyžadovala od nich, snažili se obratnými vytáčkami Boží nařízení zlehčit. Proto o nich Kristus prohlásil: “Podle jejich skutků nejednejte: neboť oni mluví a nečiní.” Matouš 23,3. Neměli pravou lásku k Bohu ani k člověku. Bůh je povolal, aby s ním spolupracovali pro blaho světa. I když prohlásili, že pozvání přijali, ve skutečnosti odmítli uposlechnout. Důvěřovali sami sobě a byli pyšní na to, jak jsou dobří. Božím přikázáním se však vzepřeli. Odmítli konat dílo, které jim Bůh uložil, a pro jejich přestoupení se Pán chystal odvrátit od svého neposlušného národa. PM 140.3
Samospravedlnost není pravou spravedlností. Jestliže se jí někdo nechce zříci, bude muset nést důsledky, ke kterým vede lpění na tomto osudném omylu. I dnes mnozí lidé tvrdí, že zachovávají Boží přikázání, ale nemají v srdci Boží lásku, která by se projevila láskou k bližnímu. Kristus je volá, aby se s ním spojili v jeho díle záchrany světa, ale oni se spokojují s odpovědí: “Ano, Pane,” avšak nejdou. Nespolupracují s lidmi, kteří Bohu slouží. Jsou to lenoši. Podobně jako nevěrný syn dávají Bohu falešné sliby. Když slavnostně vstupovali do církve, zavázali se, že budou respektovat a řídit se Božím slovem a že budou Bohu sloužit, ale nedělají to. Vyznávají, že jsou Božími syny, ale svým životem a svou povahou to popírají. Nepodřizují Bohu svou vůli. Žijí v přetvářce. PM 140.4
Slib poslušnosti zdánlivě plní, ale jen tehdy, když to nevyžaduje žádnou oběť. Vyžaduje-li to sebezapření a sebeobětování, vidí-li, že je třeba vzít na sebe kříž, couvnou. Tím ztrácejí pocit odpovědnosti a vědomé přestupování Božích přikázání se pro ně stává zvykem. Jejich ucho ještě slyší Boží slovo, ale ztratili už duchovní vnímavost. Jejich srdce se zatvrdilo a svědomí otupilo. PM 140.5
Nemyslete si, že sloužíte Kristu, jestliže proti němu neprojevujete otevřené nepřátelství. Tím klamete sami sebe. Jestliže si ponecháváme to, co nám Bůh dal, abychom to použili v jeho službě, ať je to čas, prostředky nebo některý jiný svěřený dar, pracujeme proti němu. PM 141.1
Satan využívá lhostejnost, ospalost a netečnost těch, kdo se vydávají za křesťany, aby posílil svou moc a získal další na svou stranu. Mnozí lidé si myslí, že jsou na straně Krista, i když pro něho právě teď nic nedělají. Umožňují vlastně nepříteli, aby získal nová území a nové výhody. Tím, že nepracují pilně pro Mistra, že neplní své povinnosti a nemluví, co mají mluvit, dovolují satanu, aby ovládl jiné, kteří mohli být získáni pro Krista. PM 141.2
Nemůžeme být spaseni, jsme-li neteční a nečinní. Skutečně obrácený člověk nemůže vést neplodný a neužitečný život. Není možné nechat se do nebe pohodlně dopravit. Do nebe nemá přístup žádný lenoch. Neusilujeme-li o to, abychom mohli vstoupit do Božího království, nesnažíme-li se opravdu poznat, jaké jsou jeho zákony, nehodíme se pro to, abychom v něm žili. Lidé, kteří nechtějí spolupracovat s Bohem na zemi, by s ním nespolupracovali ani v nebi. Bylo by nebezpečné vzít je do Božího království. PM 141.3
Publikáni a hříšníci mají větší naději než lidé, kteří znají Boží slovo, ale nechtějí se jím řídit. Člověk, který uznává svou hříšnost a nesnaží se svůj hřích skrývat, který ví, že stojí před Bohem jako poskvrněná bytost, se bojí, aby nebyl navždy vyloučen z nebeského království. Uvědomuje si svůj stav a hledá uzdravení u velikého Lékaře, který slíbil: “Kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven.” Jan 6,37. Takové lidi může Pán použít jako dělníky na své vinici. PM 141.4
Syna, který se nějakou dobu zdráhal uposlechnout příkaz svého otce, Pán Ježíš neodsoudil, ale také nijak nepochválil. Lidé, kteří jako onen syn odmítají poslušnost, si nezaslouží uznání. Jejich otevřenost nemůžeme pokládat za ctnost. Kdyby byla posvěcena pravdou a svatostí, činila by z nich smělé svědky Ježíše Krista. U hříšníků se však projevuje jako urážející, vyzývavé chování hraničící s rouháním. Jestliže někdo není pokrytec, ještě to neznamená, že je méně hříšný. Když hlas Ducha svatého promlouvá k našemu srdci, jsme bezpeční jedině tehdy, když ihned odpovíme. Zaslechneš-li výzvu: “Jdi dnes pracovat na vinici,” neodmítej pozvání. “Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce!” Židům 4,7. Odkládat poslušnost je nebezpečné. Možná, že už pozvání nikdy neuslyšíš. PM 141.5
Ať si nikdo nenamlouvá, že je snadné zbavit se hříchů, ve kterých jsme si dlouho libovali. Není to pravda. Každý trpěný hřích oslabuje povahu a upevňuje návyk. Výsledkem je tělesná, duševní a duchovní narušenost. Můžeš litovat zla, které jsi způsobil, obrátit se na správnou cestu, ale hříchem ovlivněný rozum a přátelství se zlem ti ztíží rozlišit dobré od zlého. Skrze zlozvyky tě satan bude napadat vždy znovu a znovu. PM 141.6
Příkaz: “Jdi dnes pracovat na vinici” je pro každého člověka zkouškou upřímnosti. Budou se činy shodovat se slovy? Využije povolaný všechny znalosti, aby věrně a nesobecky pracoval pro Majitele vinice? PM 142.1
Apoštol Petr nám představuje plán, podle kterého máme pracovat: “Milost a pokoj ať se vám rozhojní poznáním Boha a Ježíše, našeho Pána. Všecko, čeho je třeba k zbožnému životu, darovala nám jeho božská moc, když jsme poznali toho, který nás povolal vlastní slávou a mocnými činy. Tím nám daroval vzácná a převeliká zaslíbení, abyste se tak stali účastnými božské přirozenosti a unikli zhoubě, do níž svět žene jeho zvrácená touha. Proto také vynaložte všechnu snahu na to, abyste ke své víře připojili ctnost, k ctnosti poznání, k poznání zdrženlivost, ke zdrženlivosti trpělivost, k trpělivosti zbožnost, ke zbožnosti bratrskou náklonnost a k bratrské náklonnosti lásku.” 2. Petrův 1,2-7. PM 142.2
Obděláváš-li věrně vinici svého života, Bůh tě přijímá jako spolupracovníka. Budeš pracovat nejen pro sebe, ale i pro druhé. I když Kristus představuje církev jako vinici, neučí, že svůj zájem a práci máme omezit jen na členy církve. Vinice našeho Pána se má rozrůstat. Pán si přeje, aby se rozšířila do všech částí země. Podle Božích pokynů a podle milosti, kterou jsme přijali, máme učit druhé, jak mají pečovat o vzácné rostliny. Tak můžeme rozšiřovat Boží vinici. Bůh čeká na projevy naší víry, lásky a trpělivosti. Očekává, že využijeme všechny duchovní hodnoty, abychom se stali úspěšnými dělníky na jeho pozemské vinici a mohli pak vejít do Božího království, do onoho rajského domova, z něhož museli Adam a Eva odejít pro své přestoupení. PM 142.3
Bůh má ke svému lidu vztah jako otec, proto má také právo na naši věrnou službu. Zamysleme se nad životem Ježíše Krista! Ve službě Otci stojí v čele lidstva a příkladem ukazuje, jaký může a má být každý syn. Poslušnost, jakou ukázal Pán Ježíš, vyžaduje dnes Bůh od každého člověka. Kristus sloužil svému Otci s láskou, ochotně a dobrovolně. Prohlásil: “Plnit, Bože můj, tvou vůli je mým přáním.” Žalm 40,9. Pro Pána Ježíše nebyla žádná oběť příliš veliká, žádná práce příliš těžká, aby splnil své poslání. Když mu bylo dvanáct let, řekl: “Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?” Lukáš 2,49. Uslyšel povolání a chopil se díla. “Můj pokrm jest, abych činil vůli toho, který mě poslal, a dokonal jeho dílo.” Jan 4,34. PM 142.4
Stejně máme sloužit Bohu i my. Bohu slouží jen ten, kdo jej plně poslouchá. Všichni lidé, kteří chtějí být Božími syny a dcerami, se musí osvědčit jako spolupracovníci Otce, Ježíše Krista a nebeských andělů. Před takovou zkoušku je postaven každý člověk. O lidech, kteří mu věrně slouží, Pán Ježíš řekl: “Ti budou, praví Hospodin zástupů, v den, který připravuji, mým zvláštním vlastnictvím, budu k nim shovívavý, jako bývá shovívavý otec k synu, jenž mu slouží.” Malachiáš 3,17. PM 142.5
Bůh ve své prozřetelnosti vede lidi zkouškami, a tím jim dává příležitost rozvíjet charakter. Zkouší, zda plní jeho přikázání. Boží lásku si nekoupíme dobrými skutky. Dobré skutky dokazují, že ji vlastníme. Jestliže svou vůli podřídíme Bohu, nebudeme konat skutky proto, abychom si zasloužili Boží lásku. Jeho lásku budeme přijímat zdarma jako dar a z lásky k Bohu budeme s radostí zachovávat jeho přikázání. PM 143.1
Dnes jsou na světě jen dva druhy lidí a tyto dva druhy rozliší i Boží soud — lidé, kteří přestupují Boží zákon, a ti, kdo ho poslouchají. Kristus stanovil zkoušku, která ukáže, jsme-li věrní nebo nevěrní. Říká: “Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání… Kdo přijal má přikázáni a zachovává je, ten mě miluje. A toho, kdo mě miluje, bude milovat můj Otec; i já ho budu milovat a dám se mu poznat… Kdo mě nemiluje, nezachovává má slova. A slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mě poslal.” “Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce, jako já zachovávám přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce.” Jan 14,15-24; 15,10. PM 143.2