Od slávy k úpadku

Úvod

Ve snaze dát lidem to nejlepší vyvedl Bůh Abrahama z jeho modlářského národa a přikázal mu, aby se usadil v Kenaanu. “Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním!” 1. Mojžíšova 12,2. Toto povolání bylo pro Abrahama velkou poctou — měl se stát otcem lidí, kteří budou na zemi uchovávat pravdu o Bohu, lidí, skrze které budou požehnány všechny národy země, až se objeví zaslíbený Mesiáš. SU 7.1

V té době už lidé téměř ztratili povědomí o pravém Bohu a jejich mysl byla zatemněná modlářstvím. Přesto je Bůh ve svém milosrdenství nevyhladil. S pomocí principů, které světu představí vyvolený lid, zamýšlel v člověku obnovit Boží obraz. SU 7.2

Boží zákon musí být vyvýšen. Tímto významným úkolem byl pověřen izraelský národ. Bůh jej oddělil od světa a zamýšlel skrze něj mezi lidmi uchovat povědomí o sobě. Tak měla ke každému člověku dolehnout výzva, aby se odvrátil od modlářství a začal uctívat živého Boha. SU 7.3

Bůh vysvobodil vyvolený lid z Egypta a vedl jej do zaslíbené země, ve které měl najít útočiště před nepřáteli. Za to očekával, že Izraelci z vděčnosti na zemi vyvýší a oslaví jeho jméno. Během putování pouští je Bůh zázračně ochraňoval před nebezpečím a bezpečně je přivedl do cíle jejich cesty, do zaslíbené země. Stali se národem, který Bůh poctil svou přízní. SU 7.4

Izajáš ve svém podobenství dojemně vypráví o povolání a výchově Izraele: “Můj milý měl vinici na úrodném svahu. Zkypřil ji, kameny z ní vybral a vysadil ušlechtilou révu. Uprostřed ní vystavěl věž i lis v ní vytesal a čekal, že vydá hrozny.” Izajáš 5,1.2. SU 7.5

Dále prohlásil: “Vinice Hospodina zástupů je dům izraelský a muži judští sadbou, z níž měl potěšení.” Izajáš 5,7. Tento lid byl ze všech stran ohrazen principy Božího zákona, věčnými principy pravdy, spravedlnosti a čistoty. Pokud se jimi budou řídit, nestane se, že by sami sebe zničili hříšným jednáním. Bůh navíc do centra národa umístil svůj chrám, který měl plnit podobnou funkci jako strážní věž uprostřed vinice. V něm se setkávali se svým učitelem, instruktorem a rádcem, jímž byl sám Kristus. Jeho sláva přebývala ve svatém oblaku nad slitovnicí ve svatyni svatých. SU 7.6

Skrze Mojžíše byl lid seznámen s principy pravého úspěchu a prosperity: “Jsi přece svatý lid Hospodina, svého Boha; tebe si Hospodin, tvůj Bůh, vyvolil ze všech lidských pokolení, která jsou na tváři země, abys byl jeho lidem, zvláštním vlastnictvím.” 5. Mojžíšova 7,6. “Budeš dbát na všechna jeho přikázání a on tě vyvýší nade všechny pronárody, které učinil. Budeš mu chválou, věhlasem a okrasou, budeš svatým lidem Hospodina, svého Boha, jak mluvil.” 5. Mojžíšova 26,18.19. SU 7.7

Bůh si přál, aby Izrael světu představoval jeho svatý charakter a přiváděl k němu zbloudilé lidi. Celý svět měl skrze něj obdržet pozvání evangelia. Prostřednictvím chrámových obřadů se lidé měli setkávat s Kristem a každý, kdo jej v důvěře přijal, se měl stát součástí vyvoleného národa. Takto měl Izrael neustále růst, až by naplnil celou zemi. SU 8.1

Starověký Izrael však Boží záměry nesplnil. Bůh o něm prohlásil: “Já jsem tě zasadil, révu ušlechtilou, samou spolehlivou sadbu. Jak ses mi mohla proměnit v révu planou a cizí?” Jeremjáš 2,21. “Když jsem očekával, že vydá hrozny, jak to, že vydala odporná pláňata? Nyní vás tedy poučím, co se svou vinicí udělám: Odstraním její ohrazení a přijde vniveč, pobořím její zídky a bude pošlapána… Čekal právo, avšak hle, bezpráví, spravedlnost, a hle, jen úpění.” Izajáš 5,4.5.7. SU 8.2

S otcovskou láskou Bůh svým lidem připomínal jejich hříchy a očekával, že uznají svou vinu. Posílal k nim své proroky a posly, kteří je měli za úkol seznamovat s jeho požadavky; místo však, aby se těmto lidem, nadaným rozumností a duchovní silou, dostalo kladného přijetí, byli považováni za nepřátele. Každý další prorok, kterého k nim Bůh poslal, se setkal s ještě větší nenávistí než ten předchozí. SU 8.3

Když od nich nakonec Bůh odtáhl svou ochrannou ruku a dovolil, aby byli odvedeni do zajetí, mnozí vyznali své hříchy. Po návratu do zaslíbené země se však Židé dopouštěli stejných chyb jako jejich otcové a opět vzbudili nepřátelství okolních národů. Proroci, kteří měli zjednat nápravu, byli přijímáni s nedůvěrou a pohrdáním. Tak s každým dalším stoletím rostla vina správců vinice. SU 8.4

Izrael opovrhl dobrou révou, kterou na kopcích Palestiny vysadil božský Vinař, a vyhodil ji za zeď vinice. Vinař ji zdvihl ze země a opět ji zasadil — tentokrát však na druhé straně zdi. Její větve rostou přes zeď a je možné k nim naroubovat jakýkoli štěp; ke kmeni však už nemá přístup žádný člověk, a proto jej nemůže nikdo poškodit. SU 8.5

Dnešní Boží církev — strážce vinice — si obzvláště cení poselství, která lidem přinesli proroci. Nachází v nich jasná svědectví o lásce, kterou k padlým lidem chová Bůh, a o jeho plánu záchrany. Příběhy o povolání Izraele, o jeho úspěších a pádech, o jeho obnově a o odmítnutí pravého Majitele vinice, jakož i o tom, jak Boží ostatek v průběhu lidských dějin uskutečňoval Boží záměry — to vše bylo součástí poselství, která lidem v průběhu uplynulých staletí přinášeli Boží proroci. SU 8.6

Nyní Majitel vinice shromažďuje ze všech národů a ras úrodu, na kterou tak dlouho čekal. Zanedlouho si přijde pro své vlastnictví a v tento den budou naplněny jeho plány. “Přijdou dny, kdy Jákob zapustí kořeny, kdy bude pučet a rozkvete Izrael a naplní tvář světa svými plody.” Izajáš 27,6. SU 8.7