Od slávy k úpadku

Šalomounova pokora

Posílený a povzbuzený nebeským poselstvím Šalomoun vstoupil do nejslavnějšího období své vlády. “Všichni králové země vyhledávali Šalomouna, aby slyšeli jeho moudrost, kterou mu Bůh vložil do srdce.” 2. Paralipomenon 9,23. Šalomoun jim představil Boha jako Stvořitele a oni se do svých zemí vraceli s jasnější představou o tom, jaký je Bůh Izraele a jak veliká je jeho láska k lidem. Díky tomu začali v krásách přírody nacházet odlesk jeho charakteru a mnozí jej začali uctívat jako svého Boha. Šalomounova pokora, která se projevila ve chvíli, kdy před Bohem vyznal: “já jsem příliš mladý” (1. Královská 3,7), jeho úcta k božským věcem, jeho nedůvěra v sebe sama a jeho touha vyvyšovat nekonečného Stvořitele — všechny tyto charakterové rysy se projevily při zasvěcování chrámu, kdy se Šalomoun vkleče modlil jako ponížený prosebník. Dnešní Kristovi následovníci by se měli bránit vlivům, které ničí jejich úctu a bázeň Boží. Před svého Stvořitele by měli přistupovat s posvátnou úctou a v zásluhách božského Prostředníka. Žalmista o tom říká: SU 16.5

“Přistupte, klaňme se,
klekněme, skloňme kolena
před Hospodinem,
který nás učinil.” Žalm 95,6. SU 17.1

Ať uctíváme Boha v soukromí nebo na veřejnosti, je naší výsadou moci před ním pokleknout a sdělit mu svou prosbu. Ježíš, náš vzor, “klekl a modlil se” Lukáš 22,41. Apoštol Petr také “poklekl a pomodlil se” Skutky 9,40. Apoštol Pavel prohlásil: “Proto klekám na kolena před Otcem.” Efezským 3,14. Daniel “třikrát za den klekal na kolena, modlil se a vzdával čest svému Bohu.” Daniel 6,10. SU 17.2

Pravá úcta k Bohu vyvěrá z vědomí jeho nekonečné velikosti a bezprostřední blízkosti. Hodina i místo modlitby jsou svaté, protože je v nich přítomen Bůh. “Svaté, bázeň budící je jeho jméno.” Žalm 111,9. Když andělé toto jméno vyslovují, zakrývají si svou tvář. S jakou teprve úctou bychom je pak měli brát do úst my, padlí a hříšní lidé? SU 17.3

Poté, co se Jákobovi ve snu zjevil anděl, zvolal: “Jistě je na tomto místě Hospodin, a já jsem to nevěděl! … Jakou bázeň vzbuzuje toto místo! Není to nic jiného než dům Boží, je to brána nebeská!” 1. Mojžíšova 28,16.17. SU 17.4

Šalomounova slova, která pronesl při zasvěcování chrámu, měla za cíl odkrýt závoj mylných představ o Stvořiteli, který halil mysl pohanů. Nebeský Bůh nepřebývá v chrámech postavených lidskou rukou, ale setkává se s námi prostřednictvím svého Ducha, když se shromáždíme v domě určeném k jeho uctívání. SU 18.1

“Blaze národu, jemuž je
Hospodin Bohem,
lidu, jejž si zvolil za dědictví.”
“Bože, tvá cesta je svatá.
Ty jsi Bůh, jenž činí divy!
Svoji moc jsi dal národům poznat.” Žalm 33,12; 77,14.15. SU 18.2

Přestože Bůh nebydlí v chrámech, účastní se shromáždění svého lidu. On totiž slíbil, že když se lidé sejdou, aby vyznávali své hříchy a modlili se jeden za druhého, navštíví je svým Duchem. Dokud však ti, kdo přišli uctívat Boha, neodloží veškerou svou špatnost, bude jejich setkávání zbytečné. Ti, kdo uctívají Boha, musejí “ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili.” Jan 4,23. SU 18.3